Nová knížka startuje ... (díl třetí)
Se zmíněnými změnami ve skladbě i pořadí povídek souvisí i fakt, že máme nového "lídra pelotonu", a sice napínavý thriller "Bezhlavost". Proto připojuji krátkou ukázku právě z této prózy, jejímž námětem je krajně bizarní tvůrčí "zmrtvýchstání" rezignovaného autora průměrných detektivek (důležité upozornění: v žádném případě se nejedná ani o stopové množství autobiografie :-).
Nikdy jsem nepatřil ke spisovatelům, píšícím s lehkostí jarního vánku. K oněm synům štěstěny, nadaným nevyčerpatelnou imaginací, díky níž sypou dějové zápletky jak králíky z klobouku.
Náležel jsem do nevytoužené skupiny bezperspektivních autorů s nijak zvlášť
početnou čtenářskou obcí, vykazujících aspoň tak slušnou prodejnost, aby
vydavatel nepocítil nutkání dát jim padáka.
To platilo dlouhá léta. A skončilo to někdy před třemi roky,
kdy inspirace vysublimovala jako pára nad hrncem. Jenomže hladoví čtenáři
prahli po novém čtivu. Musel jsem vysedávat u notebooku a v porodních
bolestech potit příběhy. Výsledky byly příšerné, čtenáři neskrývali
nespokojenost a ubývalo jich. Nakladatel se netajil bobtnající nerudností.
Nakonec to došlo tak daleko, že mi před měsícem pohrozil: buď vyšvihnu něco
pořádného, nebo navzdory našemu letitému přátelství končím.
Ale teď všechny trable odlétly jak mávnutím kouzelného
proutku. Invence se vrátila stejně náhle, jako před třemi roky práskla do bot.
Ba co víc, vrátila se solidně vytuněná. Nápady jako by tryskaly samy. Odněkud z
neznámých závitů mého ochabujícího mozku. Nebo kdovíodkud. Ale čert to vem,
podstatné je, že jsou tady.
S jistými
obavami sledoval Evžen potemnělou, zcela liduprázdnou ulici. Vlhký asfalt se po
dešti matně leskl ve světle chatrného pouličního osvětlení. Této části města
nevěnovala radnice přehnanou pozornost. Proč taky? Žila tu jen samá spodina.
Evžen byl
nějakých tři sta metrů od domu toho mizery, jehož se chystal poctít nevyžádanou
návštěvou, když za sebou zaslechl mlaskavé kroky.
Jel jsem jako fretka. Příběh se linul a linul a linul.
Detektiv
Kalina, hvězda policejní mordparty, pozoroval tu nechutnou spoušť zachmuřeným
pohledem.
Přímo ve vchodu
do domu ležela mrtvola. V ruce svírala kliku od dveří, utrženou
v zoufalé snaze uniknout vrahovi.
Grotesknost
výjevu poněkud nevhodně umocňovala skutečnost, že mrtvý postrádal hlavu.
Pachatel mu ji z neznámého důvodu uřízl. Buď si ji odnesl, nebo někam
zašantročil. Pravda, oběti už nebyla k ničemu, ovšem kriminalistům by se
moc hodila k identifikaci, neb na místě činu nenalezli žádný doklad totožnosti.
Stiskl jsem klávesy Ctrl-S a soubor s drahocenným
textem vplul na disk notebooku.
Co teď? Kolik je vlastně hodin? Aha, půl šesté. Čas
zakousnout něco malého.
Usoudil jsem, že bude efektivní povečeřet u počítače, ať
neztrácím čas. Vyexpedoval jsem tedy svůj gastronomický zázrak do pracovny.
Notebook mezitím parkoval ve sleep modu. Po probuzení
zobrazil text rodící se detektivky. Končil slovy žádný doklad totožnosti.
Při jídle se píše blbě, takže jukneme na internet, co je
nového v zahraniční politice.
Tak trochu omylem mi padl zrak na ikonku a nadpis zprávy ze
zcela jiné rubriky.
Titulek hlásal: Brutální vražda
v Náchodě.
Hezky! Mrkneme na to. Hleďme, vydáno před čtyřmi minutami.
Takže v podstatě teď. Úplně čerstvá vraždička.
Vlažnou lhostejnost, s níž jsem se pustil do čtení,
brzy vystřídalo mírné zaujetí. Následovalo slabé mrazení v podbřišku. Načež mě
ochromila taková panika, až jsem dočista ztratil pomyšlení na pizzu a pivo.
V textu stálo:
Mrtvola leží
přímo ve vchodu do domu. V ruce svírá kliku od dveří, kterou utrhla, když
se zoufale snažila prchnout před vrahem. Hrůznost scény je ještě vystupňována
skutečností, že mrtvý muž nemá hlavu, což kriminalistům komplikuje
identifikaci. Nebyly u něj totiž nalezeny žádné doklady totožnosti, ani platební
karty, ani telefon, prostě nic.
Proboha, co to … jak to …
jak je to možné? Vždyť tam píšou skoro slovo od slova to samé, co jsem před
chvílí napsal já!