Představení chystané knižní novinky - díl druhý
Příprava vydání nové knihy "Mám se dobře, ale špatně to snáším" zdárně pokračuje. S radostí představuji její vizuální kabát neboli tvář - čili obálku. Myslím, že se moc povedla, a tak za ni velice děkuji autorce Katce Vostré.
Máme tedy anotaci (tou jsem pochlubil minule) a nyní také cover. Zbývá už jen drobnost: dokončit redakci textu :-). Tento bezbřehý proces se pro mě stává noční můrou. S každou další publikací zabředám hlouběji a hlouběji do nesmiřitelného pedantství. Posedlý puntičkářskou mánií projíždím rukopis pořád dokola a stále s ním nejsem spokojen. A nebudu nikdy, čili bude muset nastat den, kdy řeknu: DOST! A kniha půjde do tisku.
Během neustálého pročítání, opravování, vylepšování apod. si naplno uvědomuju, jak moc se tento povídkový sborník liší od těch předchozích. Ubylo lehkomyslných srandiček a přibylo závažnějších témat, ovšem podaných stále stejným "odlehčeným" vypravěčským stylem. Nemám rád nabubřelou pompéznost, stejně jako křečovitý patos. Chci, aby se moje příběhy dobře četly a měly potřebnou dávku chytlavého šmrncu. Jinak řečeno: chci psát takové věci a takovým způsobem, aby výsledkem byla kniha, kterou bych si sám rád přečetl.
Každá z pěti povídek se točí kolem hluboce lidských osudů, jejichž protagonisté bojují o trochu toho obyčejného štěstí v komplikovaných kulisách těžkých časů. Krátkou namlsávací ukázkou tentokrát představím druhou povídku, nesoucí název "Pavlišovský řízek". Její námět se dotýká procesu násilné kolektivizace v padesátých letech minulého století, kterou považuji za katastrofální a bohužel nenapravitelný zásah do tisíciletého organického vývoje našeho venkova. Příběh má hned dvojici vypravěčů, které spojuje vlákno dávné historie, jak postupně vyjde najevo. Mimochodem, tito pánové patří mezi mé nejoblíbenější postavy z celé knížky.
Pavlišovský řízek (ukázka)
květen 1951
„Dopoledne tu byl Palcíř,“ utrousila hospodyně jakoby mimochodem, pokládaje před manžela talíř zelňačky.
„Co chtěl?“
„Ať to prej to koukáš podepsat. Jináč bude zle.“
„Ne! A tisíckrát ne!“
„No tak, měj rozum! Mysli na rodinu.“
„Nech toho! Nic jim nepodepíšu! Do kolchozu nepudu! Nemůžou mě nutit!“
„Přivedeš nás do neštěstí,“ povzdychla si Vlasta unaveně.
„Tebe už zastrašili, jak vidim. Ale já se nenechám! Palcíř mi vyhrožuje? No a co?! Já jsem Vojta Najvalt! A Najvaltovic rodina tu hospodaří vod nepaměti. A co je vlastně zač ten Palcíř? Táta byl zedník, ale cihlu vzít do ruky neuměl. Zato prochlastal barák. A synáček je podobnej ksindl. Chytil se tý jejich partaje. Mlít hubou a rozeštvávat lidi. K ničemu jinýmu neni.“
„Taky by nám mohli sebrat chalupu. A vysídlit nás. Děje se to všude.“
„Jo. Kolik je to roků, co jsme vypakovali skopčáky? Teprve šest. A zřejmě jsme se nepoučili. Teď vyháníme jeden druhýho. Svinskej život.“
„Na mě se nerozčiluj. Já jsem na tvý straně.“
„Ty že seš na mý straně? To je divná strana, dyž mě přemlouváš, ať to podepíšu!“
Vojta zahodil lžíci a bouchl pěstí do stolu.
„Nějak mě přešel hlad.“
Vlasta smutnýma očima sledovala, jak si její muž obléká čistou košili a beze slova odchází.
Ani nemusela hádat, kam jde. Do krčmy, kam jinam? Přitom se chlastu celý život vyhýbal. Pivo si dal nanejvýš k nedělnímu obědu. O posvícení možná ještě jedno navrch, aby se neprášilo do krku, jak vysvětloval žertem. Ale to bylo všechno! Kořalky se nedotkl vůbec.
A teď? Prchá do hospody skoro denně. Utápí tam beznaděj.
* * *
Je to špatná doba. Lidi se mění. A není divu.
Za protektorátu bylo taky bídně, ale jinak. Tehdy tu poroučeli Němci. Cizáci. Vetřelci. Vypudili jsme je a bylo zkrámováno.
Aspoň to tak vypadalo.
Ale co nám vládne tahle rudá banda,
likvidujeme se navzájem. Z toho není úniku.
červen 2006
Víte, co je pavlišovský řízek? Nebo
spíš „paulišouskej“, jak byste slyšeli od místních. Ale jo, určitě víte:
smažený vepřový řízek, pěkně ve strouhance. A k němu žádné blbé brambory
nebo kaše, nýbrž houskové knedlíky se zelím. Prostě knedlo-vepřo-zélo po našem.
Pavlišov je nenápadná dědina nahoře na
pláních. V červené hlíně tamějšího hřbitova odpočívá nemálo mých předků.
Jako poslední mezi ně ulehl můj táta. A jeho funus, to byl tenkrát pořádný
mazec. Policajti to tam celé obklíčili a každého truchlícího souseda
prošacovali, neschovává-li pod sakem mačetu nebo kanón. Je teda fakt, že měli
dost dobrý důvod k obavám.
Na výročí toho divokého pohřbu jezdívám
do Pavlišova položit kytičku na hrob. Tak jako dnes.
* * *
Sympatický strejda v modrém stejnokroji mi orazítkoval lupen a s dobrosrdečným úsměvem se optal:
„Tak japak bylo v Náchodě, pantáto?“
Cože? Odkud to ví? Aha, z lístku přece! Mysli, blbče!
„Celkem to ušlo. Stavil jsem se ve Sportu. Na řízek a jedno. Spíš víckrát jedno.“
„Řízek? Paulišouskej?“
„No bodejť.“
Průvodčí usedl a se zájmem zkoumal mou starou neholenou tvář.
„V Pavlišově to znám.“
„Já taky. Jsem votamtud.“
„I já.“
„To myslíte vážně? V tom případě jsme vlastně sousedi. Ale to bych vás měl znát.“
Ajznboňákova tvář lehounce potemněla.
„Možná jo, možná ne. Víte, já už tam dávno nebydlim.“
„Já jakbysmet. Nemám na Pavlišov dvakrát pěkný vzpomínky.“
***
Tolik tedy ukázka. Chcete-li vědět, jak to bylo dál, a o čem byly ty "nepěkné vzpomínky", musíte počkat na vydání knížky :-). Mělo by to být v září/říjnu letošního roku.