Představení chystané knižní novinky - díl třetí
Další veliký kus práce na přípravě nové knihy je za námi. Po finalizování anotace a obálky se už pracuje "pouze" na redakci textu. A to je bezbřehá šichta. S každou další publikací narůstá moje puntičkářství do obludnějších a obludnějších rozměrů. Spokojen nebudu nikdy, a tak bude muset přijít den, kdy se řekne DOST! A podklady poputují do tiskárny.
Teď mám za sebou vybrušování nejzásadnějšího trámu celé stavby: povídky Příliš blízko slunci. Tato próza zabírá dobrou třetinu plochy sborníku. Výjimečná je nejen svým rozsahem, ale hlavně námětem, resp. kombinací dvou zdánlivě nesouvisejících (ale vlastně souvisejících) inspirací. Tou první je bizarní pomník ukrytý v nitru Orlických hor: jedná se o kus křídla sovětské stíhačky, zapíchnutý do podstavce s poněkud lakonickou pamětní deskou. Tou druhou je velký moment z historie jistého nejmenovaného pluku zvláštního určení. A ta spojitost? Osudové srpnové dny roku 1968. Invaze spojeneckých vojsk.
Na pozadí této monstrózní kulisy se odehrává hluboce lidský příběh, prodchnutý člověčinou, jež se dere ke světlu silou o to mocnější, oč drsněji je ušlapávána zničující realitou. Inu, láska si vždycky najde nějakou čtveráckou skulinku v marastu. A vykvete právě tam, kde bychom ji nejméně čekali.
Příliš blízko slunci je ze všech pěti povídek svou zápletkou nejblíže nikoli slunci, nýbrž autentickým skutečnostem. Ale jak už je mým zvykem, upravil jsem si námět po svém, takže se chvíli sveřepě držíme faktů, abychom se vzápětí úplně utrhli a vypluli na širý oceán fantazie. To je můj oblíbený literární styl, takové knihy rád čtu, a proto je taky rád píšu.
Na závěr této krátké introdukce připojuji dvě krátké ukázky z povídky Příliš blízko slunci jako degustační vzorek.
Ticho vlahé letní noci narušil slabý šramot.
„Slyšíš to?“
Desátník Vajner a vojín Střekovský našpicovali uši. Mladší z nich
nakonec přikývl.
„Jo. Zní to jako stíhačka.“
„Hm. Tak už je to tady.“
„Ale proč stíhačka, vole? Čekal bych bombardéry.“
Smluveným signálem upozornili nadporučíka. V mžiku převzal zprávu celý oddíl.
Soudě podle intenzity hluku a osamělého světélka na obloze to bude
pouze jeden stroj. Nikoli formace, na niž se chystali.
Tohle není útok. Tohle je divné.
Velitel udělil bleskový rozkaz: nestřílet! A rozsvítit přistávací
dráhu.
Stihli to o fous.
Jen co naskočily reflektory, přihnal se rozeřvaný MiG. Pilot obratně
zaroloval a otevřel kabinu. V příští vteřině zírala dvojice letců do
naježených hlavní jedenácti samopalů.
Nadporučík Kolín omámeně sledoval, jak sovětští důstojníci seskakují
z mašiny a spínají ruce za hlavou.
„Co to děláte?“ oslovil je křečovitou ruštinou.
„Vzdáváme se.“
„Co? Proč? Jak to?!“
„Můžeme si zapálit?“ zeptal se ten starší.
„No prosim. Ale žádný vylomeniny!“
Hoši sundali kukly a z kapsiček vymámili paklíky se smradlavými papiroskami.
„Asi bysme se měli představit. Já jsem major Sergej Ivanovič Vorobjov.
A tendle honibrk je kapitán Stěpan Vasiljevič Gogov.“
„Těší mě. Já jsem nadporučík Bartoloměj Kolín. Tak, a teď byste mi snad
mohli konečně vysvětlit, co má todle noční dobrodružství znamenat.“
„Už jsem to řek. Vzdáváme se.“
„Mhm. Jak jste vůbec našli náš útvar? Předpokládám, že dispečeři vás
asi nenavedli.“
Vorobjov se hořce uchechtl.
„Ne. Museli jsme perfektně nastudovat trasu. Vyžádalo si to několik
tejdnů pečlivý přípravy.“
„A to jste chtěli přistát potmě? Dráha byla zhasnutá.“
„Zkusili bysme párkrát vobletět areál, esi vám dojde, že máte jít
cvaknout vypínačem. A dyby nic, zapíchli bysme to někam za město.“
*
* *
Marie Hotárová, hezká jedenadvacetiletá referentka okresního národního
výboru, zvědavě pokukovala k bráně kasáren, kde tábořila horda po zuby
ozbrojených sovětských vojáků.
Raději zahnula za roh. Dneska bude lepší jít oklikou. Motat se kolem
těch divousů, to by mohlo být o držku.
Pospíchala podél zdi a znenadání zaslechla tklivý zpěv. Zjistila, že
vychází ze zamřížovaného okénka asi tak dva metry nad úrovní chodníku.
V tomhle místě se nachází posádková basa, napadlo ji. Zastavila se
a poslouchala. Písnička byla smutná, ba přímo plačtivá, srdceryvně přednesená
melodickým kontratenorem.
Oči čjornyje,
oči strastnyje! Oči žgučije i prekrasnyje! Kak ľjubľju ja vas! Kak bojus ja
vas! Znať uvidel vas ja v nedobryj čas.
A tak dále, a tak dále.
Neviditelný minesengr protáhl závěrečný tón do nekonečné fermaty, načež
utichl. V příští vteřině byl odměněn Maruščiným fascinovaným potleskem.
Z okénka vykoukla zarostlá tvář.
„Spasíba, děvuška! Líbila se ti písnička?“
Díky socialistickému školství vláda Maruška slušnou ruštinou, což jí
umožnilo zapříst družný hovor.
„Kde ses tu vzal, člověče?“
„Spad jsem z nebe.“
„Dělej si srandu z někoho jinýho!“
„Nedělám si srandu! Fakt jsem spad z nebe.“
„Vodkdy padaj muklové z nebe?“
„Ale já nejsem žádnej mukl!“
„A kdo teda jsi? A proč tě šoupli za katr?“
Mladík poněkud zmateně vysvětlil, že je vojenský letec.
S kamarádem opustili jednotku a přistáli na místním letišti.
„Proto teď bručíme v base. Čekáme, co s námi Češi provedou.“
„Tak to jo. A jak se jmenuješ?“
„Gogov. Stěpan Vasiljevič Gogov.“
„Kde jsi přišel k takovýmu divnýmu příjmení? Gogov. To jsem nikdy
neslyšela.“
„No, jeden člověk, co se kdysi dávno usadil v naší vesnici, se
jmenoval Goga. A tak se všichni jeho potomci jmenovali Gogov. Jako já.“
„Aha.“
„Prej to byl Žid.“
„Kdo?
„No ten Goga.“
„Hm.“
„A jak se jmenuješ ty?“
„Marie.“
„Marie? Maryša!“
„Maryša ne! Fuj! To je škaredý. To už rači Marienka.“
„Tak jo, krásná Marienko. Mám ti eště zazpívat?“
Krásná Marienko?! Darebák jeden.
Co na tom, že o pár metrů dál vrcholil napínavý vojenský thriller? Co na tom, že se celá země ponořila do beznaděje?
Maruška cítila, jak se jí podlamují kolena. Medový témbr chlapíka ze širokých povolžských lánů ji hladce odzbrojil.
Jak ráda by ho pohladila! Stulila se mu náruče. A zulíbala. Vášnivě.
A třeba i něco víc. No, a proč ne?