Představení chystané knižní novinky - díl čtvrtý
Blíží se prázdniny a já pociťuju nůž na krku: chci-li stihnout vydání nové knihy v rozumném termínu, musím ji konečně doleštit a poslat do výroby. Pročež mě potěšilo, že už máme zkorigovanou předposlední povídku Skořicové palačinky. Název evokuje sladké choutky, ovšem příběh je ve skutečnosti spíše hořko-sladko-kyselý, čili 3 v 1. Ne, vážně: na pozadí dobrodružného děje, gradujícího v době únorového puče 1948, sledujeme emocionální a citové kotrmelce hlavního hrdiny. Přesně ve chvíli, kdy se to fakt nehodí, zkříží jeho cestu zakázaná láska, ale zároveň taky zcela nečekaná životní situace, vyžadující extrémní porci zodpovědnosti, na niž není připraven. Jak se s touto šlamastykou vyrovná, to prozrazovat nebudu, pouze připojím krátkou ukázku ze zmíněných Skořicových palačinek. Dobrou chuť! :)
Telefon se jal vyvíjet činnost, s níž Antonín bytostně nesouhlasil: zvonit.
(Kdože vynalezl telefon? Aha, přece Graham Bell. Zasloužil by nabodnout na kůl.
Zvonící telefon je možno:
a) utopit
b) spálit
c) oběsit
d) rozčtvrtit
e) vyrvat ze zásuvky a mrštit zavřeným oknem
f) atd.
Správnou odpověď prosím zaškrtněte.)
Antonín zvolil konformnější řešení: zvedl sluchadlo.
„Tondo, stav se tady,“ žádala Jaruška, šéfova sekretářka. „Starej tě chce.“
„Chce mě moc? Nebo jen trochu? Ouplně malinko?“
„Nevtipkuj. A pohni kostrou.“
Antonín pohnul kostrou a za minutku už trůnil naproti nepřátelsky naladěnému sáhibovi.
„Nnno. Kolega Spíchal. Tak vás tu máme. Děkuju, že jste přišel.“
Copak jsem mohl nepřijít, pomyslel si Antonín.
„Jak jste si určitě ráčil všimnout,“ pokračoval náčelník, „nastává doba velkých změn. Starý svět skončil. Po válce tu máme svět nový.“
Nový, lepší a krásnější. I tuhle průpovídku Tonda raději spolkl.
„A tento nový svět už nebude ovládán všemi těmi oligarchy jako dřív. S tím je konec. Teď už budou rozhodovat sami pracující.“
„A vo čom budou jako rozhodovat?“
„Budou rozhodovat o svých životech. A taky o tom, kdo je povede k zářným zítřkům.“
Tyhle zářné zítřky (a ti lidé, co to k těm zítřkům povedou) budou nejspíš stát za vyliž prdel, bavil se Toník v duchu. Navenek ovšem zachovával poker face.
„Aby to mohlo dobře fungovat, je potřeba vypořádat se s každým, kdo by chtěl mařit společné úsilí pracujících mas. Asi víte, kam tím mířím.“
„Ne, to teda nevim.“
„No tak já vám to teda povím, soudruhu.“
„Nejsem žádnej soudruh.“
„A to je právě ono. Laskavě nepočítejte s tím, že by lid naší republiky zapomněl na váš třídní a politický původ. A na vaše postoje vůči ideálům komunismu. A taky na to, jaké partaje jste býval členem.“
„Nebejval. Pořád jsem. Ten minulej čas vám v tom nesedí.“
Náčelník praštil pěstí do stolu.
„Laskavě nebuď drzej, smrade!“
„Vodkdy si my dva tykáme?“
„Povidám, nebuď drzej! My si moc dobře uvědomujem, kde číhá nebezpečí! A dokážem ho eliminovat!“
„Kdo je to: my?“
Šéf zrudnul vzteky a ztratil nejposlednější zbytky sebeovládání. Po pár vteřinách hrozivého chrčení ledově zasípal:
„Vypadni. Vypadni, hajzle!“
Tonda si připadal, jako by ho někdo protáhnul mandlem.
Doteď se mu to jakžtakž vyhýbalo. Nebo si aspoň namlouval, že se mu to vyhýbá. S hlavou zavrtanou do písku zoufale toužil nevidět, jak se věci doopravdy mají.
Teď už se mu to vyhýbat přestalo. Teď si ho to našlo.
* * *
Antonín se už chystal domů, když k němu vpadl obtloustlý vyšetřovatel Mirek Šterc.
„Tondo, je to v háji.“
„Co je v háji, Mirku?“
„Všechno.“
„Co, všechno?“
„Ty nic nevíš? Ne, asi ne. Tak hele: před chvílí mluvil Gottwald na Václaváku. Voznámil lidem, že Beneš zase kapituloval.“
„To se dalo čekat. Beneš nic jinýho než kapitulaci nezná.“
„Přijal demisi ministrů. Víš, co to znamená?“
„Co jako, podle tebe?“
„No, že to tady bude jako v Rusku. Teror. Diktatura. Každýho, kdo jim nebude vonět, bez milosti zlikvidujou.“
„Nepřeháněj. Prostě se postaví nová vláda, bude trochu víc levicová, a až lidi zistěj, co je to za kravinu, tak dostanou v příštích volbách rozum. A bude po ptákách.“
„Žádný další volby nebudou! Nebo aspoň ne volby, co by byly fakt svobodný!“
* * *
Antonín věděl až moc dobře, že má Mirek pravdu.
Odcházel s těžkou hlavou. A touhle těžkou hlavou málem vrazil do kolegyně Květy Koledové.
„Dávej bacha, Toníčku!“
„Promiň.“
Pohladila ho po obličeji.
„Seš ňákej roztěkanej, hochu. Neni divu, při tom všem, co se dneska děje.“
Tonda pouze pokrčil rameny, načež pohlédl do očí, jež ho sledovaly pevně a bez jakéhokoli projevu rozpaků.
Mezi balistickým expertem Antonínem Spíchalem a referentkou Květou Koledovou to už nějakou dobu jiskřilo. První plamínek vyšlehl v průběhu předloňského vánočního večírku. Přičítalo se to poněkud zvýšené konzumaci alkoholických nápojů, což nic nemění na skutečnosti, že od té doby po sobě pokukovali při každé příležitosti. Nenápadně, leč nikoli nevýznamně.
„Nedáme si něco k pití?“ navrhla Květa, když viděla, jak je Tonda rozhozený.
„Tak jo. A kde?“
„Třeba u mě?“
Zaváhal. Ale jen krátce.
„Tak jo.“
Chcete vědět, co bylo dál? Tak to si musíte počkat, až vyjde knížka Mám se dobře, ale špatně to snáším :)