Literární servis 3/2020

Máte rádi palačinky? Nejspíš ano. Ale bacha na to, aby nebyly příliš horké (ba přímo žhavé) a ještě k tomu kořeněné zločinem! Třeba jako v následujícím lehce zamotaném příběhu.

září 1888

„Nerad bych se někoho dotknul, šerife, ale musim konstatovat, že mi jako spořádanýmu vobchodníkovi a bohabojnýmu vobčanovi dáváte co proto.“ 

Colin Croghlan vmáčkl prsty mezi kšandy a košili. A čekal, jak s jeho proslovem naloží strážce zákona. 

Ten však nikam nespěchal. Nejprve zhodnotil zarmucující estetickou úroveň koberce a teprve pak se líně obrátil na Irčana.

„Nerad bych se někoho dotknul, cizinče, ale krádeže koní nepovažuju za spořádanou vobchodní aktivitu. Spíš bych je považoval za sprostej zločin. Aspoň v našem městě. Je sice možný, že tam, vodkud jste k nám ráčil přijet, se věci mají jinak, ovšem tady je to takhle. No, a ze stejnýho důvodu nemůžu voznačit za bohabojnýho vobčana někoho, kdo je ve skutečnosti sprostej zloděj. To snad chápete, ne?“

Croghlan zrudl a jeho ruce samy od sebe zapátraly proklatě nízko. Nic tam nenahmataly. Opasek se zbraněmi mu přece odebral barman.

„Šerife, vopravdu jste vyslovil to, co jsem slyšel?“

„No, asi jo. Na tak krátkou vzdálenost těžko mohlo dojít k přeslechu. Vostatně, kdybych to nebyl vyslovil, tak kde by se to tady vzalo, takový silný slova, že jo?“

„Šerife, vopravdu jste mě nazval sprostym zlodějem?“

„No, už to tak bude, člověče! A víte proč? Protože zeď mojí kanceláře krášlí moc vypráskaná tapeta. No, spíš než tapeta je to mozaika. Víte, co je mozaika, že jo? No, a ta mozaika je poskládaná z drzejch ksichtů. A jeden z těch drzejch ksichtů je váš drzej ksicht. A pod tim vašim drzym ksichtem je napsáno, kolik stovek americkejch dolarů vylepší náladu tomu maníkovi, co vás dodá ouřadum. Živýho či mrtvýho.“

Vzduch v lokálu se proměnil v hustý tmel. Kovbojové odkládali sklenky a zkoušeli splynout s malbou na stěnách.

Croghlan věděl, že je zle. Buď se z toho prostřílí, nebo ho ráno opřou o zeď saloonu. Vystaveného v rakvi. Třetí možnost, že by tuto zaplivanou díru opustil zkrášlen náramky na rukou, vůbec nebral v potaz.

Šerif Brian Martinson vycítil, že má konečně (poprvé v životě) na udici velkou rybu. Pořádně macatou. Bude to hop nebo trop. Od vítězství či zatracení ho nejspíš dělí jediná kulka.

Ano, jeho kolt je všem pro smích. Antikvární kuriozita, stará víc jak padesát let. Podobné věcičky už dneska nikdo nenosí. Mládenci mají moderní revolvery pro rychlou palbu. Se snadným nabíjením. Nemusejí zbraň rozebírat, aby doplnili střelivo. Jednoduše vyklopí bubínek a nazdar.

V tuhle chvíli však má šerif kompletně naládováno. Pět včeliček. Tolik jich ani potřebovat nebude.

„Pojďte, Croghlane, vyřídíme to venku.“

září 1998

Bože můj! Taková veteš! Bedna za bednou. A v nich samé pitominy.

Zdědit barák by bylo fajn, nebýt toho, že je na spadnutí. Nebýt toho, že se při jeho rekonstrukci krvavě zadlužím. A nebýt toho, že má půdu nacpanou nepředstavitelným bordelem!

Na druhou stranu: je to zázrak, že ho dokázali dědek s babkou udržet. Po tom, jak s nimi v osmačtyřicátém zametli.

No nic, zpátky k probírce „drahocenností“. Tak copak to máme tady? Útlý svazeček dopisů, pečlivě svázaný stužkou. Podívejme, pikantní korespondence s jakousi rozvedenou paní Květuškou! Ale, ale, z toho by asi babička moc nejásala!

Soudě podle poetického slohu tajemné milovnice, vytrvale se vracející k jakési „magické noci“, kdy náleželi jeden druhému „úplně spojeni“, byl děda pěkný čtverák, jak to tak šacuju. To bych do něj nikdy neřekl.

Čtení to bylo roztomilé, leč po chvíli přece jen poněkud nudné. 

Takže co dál? Šest tlustých sešitů, hustě popsaných pracovními poznámkami. Tohle mi na dědu naopak sedí. Oficiální služební hlášení samozřejmě nesměla opustit budovu, ovšem starouškovi nic nebránilo zdokumentovat pozoruhodné analýzy v klidu a teple domova.

Docela vespod krabice se válel jakýsi umaštěný hadr. Fuj, svinstvo!

Mrsknul jsem ho do kbelíku na odpad, jenomže za letu z něj cosi vyklouzlo a zmizelo ve stínu pod trámem.

leden 1948

Rutinní posudky jsou otravné, ale tohle mě deptá snad ještě hůř, pomyslel si Antonín rezignovaně.

Vejral do mikroskopu s takovým soustředěním, až se o něj pokoušely mrákoty, ale zrovna tak mohl mlátit hlavou do zdi. Výsledek by byl stejný. 

Divná kulka („dárek“ od náchodských vyšetřovatelů) ho takhle trápila už od rána. Nic podobného v životě neviděl. Patrně bude záhodno požádat o radu kohosi zkušenějšího. 

Zvedl sluchátko a vytočil notoricky známé číslo. Hlas volaného zahřímal až po osmém zatútání. 

„Tady Karel Heřman, ale rovnou řikám, že mám strašně moc práce, takže neni-li to nic nutnýho, jakože neni, tak mě laskavě nevobtěžujte, a já vidim, že to nutný neni, čili na shledanou. Nebo rači sbohem, to bude lepčí.“

A už chtěl přerušit spojení, když k němu dolehl úpěnlivý hlásek kolegy Antonína Spíchala. Mladého snaživce, přesvědčeného o dějinném významu úkolů, jimiž je pověřen.

„Karle, prosím, nepokládej to!“

„Co chceš, Tondo? Ale stručně.“

„Moh´ bys mi juknout na jednu kulku?“

„Na tvou kulku? Na levou nebo na pravou?“

„Vole.“

„Dobře. Mám se stavit? Nebo přídeš?“

„Klidně přídu.“

„Nechoď! Já se stavim.“

„Tak jo. Stav se.“

„Ne. Rači přiď ty.“

„Výborně. Už běžim.“

„Nikam neběhej! Jdu já.“

Cvak. Ticho.

Tak teď mám čas na oběd o třech chodech a třech vínech, napadlo Antonína. Včetně kávy se zákuskem. Poněvadž Karel nikdy nikam nechvátá. Leda zpátky k sobě. Tam naopak chvátá vždycky.

Navzdory zvyklostem se Heřman přihnal jak tornádo a okamžitě spustil:

„Tak to ukaž. Honem, nezdržuj, nemám na tebe celej den. Aha, to je vono? Puč to sem. Hm, takže s timdle si nevíš rady? To je přece z koltu.“ 

A hnal se ke dveřím.

„To předpokládám, ale z jakýho koltu? Nepodobá se to ničemu, co znám.“

„Ty znáš velký hovno, mladej.“

„Ale nech toho. Sám vidíš, že to neni z ledajakýho koltu. Je to prostě atypický.“

„No, je to z ňákýho americkýho koltu.“

„Jasně, ale ani mezi vzorama americkejch …“

„To bude starší kolt.“

„Ani mezi staršíma …“

„Starší model, kerýho vyrobili jenom pár kousků. A proto neseženeš vzor k porovnání.“

„Čili jsme v háji.“

Heřman si odfrkl.

„Jo. Ne. Já si to vodnesu.“

A byl ten tam.

Dokáže-li někdo na světě zjistit, z jaké zbraně ta střela vyšla, pak jedině Karel Heřman. O tom Antonín nepochyboval. 

červen 1889

Brian Martinson se opíral o palubní zábradlí a zamyšleně hleděl do tmy, když z kapitánského můstku vystoupil první důstojník, mladý šífař jménem Paul Greenmantle.

„Nezajdem´ na skleničku?“ navrhl šerif a naposledy potáhl z doutníku.

„Jo, dobrej nápad,“ souhlasil mořský vlk.

Zaparkovali do lodního baru a poručili si dvojitou skotskou. Martinson uchopil sklenici do dlaně a minutku s ní labužnicky kroužil.

„Děkuju vám vosobně i celý posádce za to, že jste mě bezpečně dopravili přes oceán.“

„Briane, bylo nám vopravdovym potěšenim sdílet tyhle necky s tak ouctyhodnym gentlemanem. Vaše poděkování mě uvádí do rozpaků.“

„Ale, nechte toho. Jakýpak rozpaky? To je přece blbost.“

Greenmantle usrkl whisky.

„Co máte vlastně v plánu, až přirazíme k břehu?“

„No, plány mám velký. Víte, já jsem vobyčejnej zápaďáckej šerif, co se cpe fazolema, nalejvá kořalkou a souloží s děvkama. Jenomže to neznamená, že nutně musim bejt křupan bez velkejch ideálů. Vždycky mě bavilo číst vo všech těch slavnejch městech: Londýnu, Paříži, Římu, Vídni, Praze. Teď je uvidim. A kdo ví, třeba tam někde zakotvim na furt. Zpátky za Atlantik mě nic netáhne.“

„Tak to jo. To zní zajímavě.“

„Možná si taky kladete votázku, kde takovej moula jako já schrastil prachy na tudle nákladnou štrapáci, že jo?“

„Ani ne. Nebo snad trochu.“

„Já to věděl,“ rozchechtal se Brian a z hluboké náprsní kapsy vytáhl revolver s neobyčejně dlouhou hlavní. „Lodní lístek i všechno vostatní za mě zaplatila tadle věc.“

„Cože?“

„No. Pěknej kanón, že jo? Kdybyste ho rozebral, vobjevíte jenom štyry patrony. Pátá chybí.“

„Kampak se poděla, mrška?“

„No, skoro bych myslel, že vodpočívá v jednom chlapovi, co taky vodpočívá.“

„A kde ten chlap vodpočívá?“

„Vodpočívá pět stop pod zemí. Na hřbitově za městem.“

„Tam, co jste dělal šerifa?“

„Jo, přesně tam. A protože byla na toho chlapa vypsaná mastná vodměna, slušně jsem se napakoval. Takovej ranec! Co s tím? Něco málo jsem dal na kostel, aby se neřeklo. Něco na vdovy a sirotky. Něco svý voblíbený šlapce, ať může konečně pověsit řemeslo na hřebík a počestně se vdát. Ale pořád zbejvalo dost. Tak jsem přidal ňáký naspořený mergle a bylo zkrámováno.“

Greenmantle mlčky pokývl hlavou.

Za okny blikala první světýlka Queenstownu. Už jen pár hodin a budou v přístavu.

leden 1948

Telefon se jal vyvíjet činnost, s níž Antonín bytostně nesouhlasil: zvonit.

(Kdože vlastně vynalezl telefon? Aha, přece Graham Bell. Zasloužil by rozčtvrtit.)

„Tondo, stav se tady,“ žádala Jaruška, šéfova sekretářka. „Starej tě chce.“

„Chce mě moc? Nebo jen trochu? Ouplně malinko?“

„Nevtipkuj. A pohni kostrou.“

Antonín pohnul kostrou a za minutku už trůnil naproti nepřátelsky naladěnému sáhibovi.

„Nnno. Kolega Spíchal. Tak vás tu máme. Děkuju, že jste přišel.“

Copak jsem mohl nepřijít, pomyslel si Antonín. Zavolá-li šéf, je nepřípustné odmlouvat.

Náčelník pokračoval:

„Jak jste si určitě ráčil všimnout, nastává doba velkejch změn. Starej svět skončil. Po válce tu máme svět novej.“

Lepší a krásnější, napadlo Tondu. Ale i tuhle průpovídku raději spolkl.

„A tendle novej svět už nebude vovládanej všema těma oligarchama jako dřív. Kdepak, hochu. S tim je konec. Teď už budou všichni pracující sami rozhodovat vo svejch životech. A taky vo lidech, kerý je povedou k zářnejm zejtřkum.“

Tyhle zářné zítřky (a ti lidé, co to k těm zítřkům povedou) budou nejspíš stát za vyliž prdel, bavil se Toník v duchu. Navenek ovšem nepřestával zachovávat poker face.

„Aby to mohlo dobře fungovat, je potřeba vypořádat se s každym, kdo by chtěl mařit společný úsilí pracujících mas. Asi víte, kam tim mířim.“

„Ne, to nevim.“

„No tak já vám to povim, soudruhu.“

„Nejsem žádnej soudruh.“

„A to je právě to, vo čem mluvim. Laskavě nepočítejte s tim, že by lid naší republiky zapomněl na váš třídní a politickej původ. A na vaše postoje vůči ideálum komunismu. A taky na to, jaký partaje jste bejval členem.“

„Nebejval. Pořád jsem. Ten minulej čas vám v tom nesedí.“

Náčelník praštil pěstí do stolu.

„Laskavě nebuď drzej, smrade!“

„My dva si tykáme? Že vo tom nic nevim?“

„Povidám, nebuď drzej! Abys věděl, my si moc dobře uvědomujem´, kde číhá nebezpečí! A dokážem´ ho eliminovat!“

„Kdo je to ´my´?“

Šéf zrudnul vzteky a pozbyl nejposlednějších zbytků sebeovládání. Po pár vteřinách hrozivého chrčení ledově zašeptal:

„Vypadni. Vypadni, hajzle!“

Tonda si připadal, jako by ho někdo protáhnul mandlem. 

Doteď ho to jakžtakž míjelo. Nebo si to aspoň namlouval. A nechtěl vidět, jak se věci doopravdy mají.

Teď si ho to našlo. 

Vrátil se do laboratoře a jen tak zíral z okna. V hlavě prázdno jak po výbuchu. 

Vyrušilo ho další zabzinkání telefonu.

Ztuhnul v křeči: to bude šéf, aby mu oznámil výpověď.

Ne. Byl to někdo mnohem příjemnější.

„Tady Karel. Toníčku, jsi u sebe? Asi jo, když bereš telefon. Kluku pitomá, nic mi nevykládej, zustaň chvíli sedět na zadku a nikam nechoď. Pádim k tobě.“

„Fajn.“

„Jo. Ale strašně spěchám.“

„Tak sebou mrskni.“

„No já bych mrsknul, ale ty mě furt zdržuješ.“

„Já tě nezdržuju.“

„Ale zdržuješ. Tak já mažu a ty už konečně drž hubu a nezdržuj mě.“

Ani ne za minutu vtrhl Heřman do Spíchalovy laboratoře. Tvářil se triumfálně, jako by právě vynalezl přinejmenším spalovací motor s raketovým pohonem. Nebo tak něco.

„Toníčku, podrž se. Držíš se? Nedržíš. Tak se laskavě drž.“

„A proč se mám držet?“

„Protože už vim, z čeho vylítla ta kulka.“

„Jo? A z čeho?“

„Tak schválně. Nejstarší revolver na světě …“

„Máš na mysli Patersona?“

„Jo, Colt Paterson. A dokonce ta úplně první verze. Ráže .28, esi to chceš vědět!“

„Ale těch už je na světě jenom pár kusů! U všech čertů, kde to ten člověk schrastil?“

prosinec 1924

Honosné kyvadlové hodiny tloukly pátou odpolední. Komorník přinesl podnos s čajem a sušenkami, položil ho na stolek a s úklonou se rozplynul.

Starý muž unaveně zvedl zrak.

„Opravdu velice vám děkuju, doktore. Zachránil jste mi život.“

„Ale ne. To trochu přeháníte, pane.“

„Nepřehánim! To vůbec nejde slovama vyjádřit, jak moc jsem vám vděčnej.“

„Prosim vás! Péče vo nemocný lidi je moje povolání. Moje povinnost.“

Pacient se malinko narovnal a lékař hbitě upravil podušku, aby se mu leželo pohodlně.

„To byla mnohem víc než povinnost, co jste pro mě udělal.“

„Ale kdepak.“

Brian Martinson pozoroval doktorův obličej. Připadal mu tak mladý! To možná proto, že on sám je už tak starý. Patří do světa před tou velkou válkou. Nebo i někam mnohem hlouběji do minulosti. Do časů, kdy se prérií proháněli desperáti a on se jim snažil zatnout tipec.

„Vy nejste Angličan, že ne?“ zeptal se po chvíli.

„Ne. Pocházim z Československa. Vlastně to bylo ještě Rakousko-Uhersko, když jsem se narodil.“ 

„No vidíte! Já taky nejsem Angličan. Ňákejch pětatřicet roků zpátky jsem v jedný zavšivený americký díře zastupoval zákon a pořádek.“

„Takže vy jste bejvalej šerif?“

„Jo.“

„A jak jste se voctnul tady?“

„Ve vosmavosumdesátym jsem poslal jistýho grázla na vonen svět. Byly na něj vypsaný pěkný prachy. A tak jsem si řek´, když se teď koupu v dolarech, co takhle mrknout se do Evropy? Měl jsem v plánu procestovat celej kontinent, ale zkejsnul jsem tady v Yorkshiru a dál už nedojel.“

„Jak to?“

Brianovu tvář ozdobil šibalský výraz.

„Ale, zakoukala se do mě dcera jednoho vobchodníka. A než mi došlo, co se to děje, byla svatba. Jejímu taťkovi, jako mýmu tchánovi, jsem pak pomoh´ rozpumpovat byznys. Dneska jsou z nás milionáři. A co z toho mám? Jsem starej dědek, zralej do truhly. A nebejt vás, už v ní hniju.“

Lékař se usmál.

„Tak to je fakt zajímavej příběh. Ten muj je vo dost vobyčejnější. Moje tetka z kdovíkolátýho kolene se kdysi provdala za jednoho anglickýho lorda. A když se jí před lety doneslo, že hodlám studovat medicínu, ňák zařídila, aby mi dali v Cambridgi stipendium. A pak mě po celou dobu studia podporovala. Dodneška nechápu, co ji to napadlo. Stihnul jsem absolvovat těsně před válkou. Tak jsem se přihlásil k armádě a voni mě vzali. Vošetřoval jsem raněný chlapy v polních lazaretech. Mladý kluky. Bylo to hrozný. Umírali mi pod rukama. V děsnejch bolestech.“

„Hm. Byla to ohavná věc, tahle válka. Hele, a vy tu chcete zustat natrvalo? Myslim jako v Anglii.“

„Kdepak. Jen co si trochu naspořim, vrátim se domů.“

„To vám přeju. Za všechnu tu péči, co jste mi věnoval, dostanete náležitě zaplacíno. Ale chci vám k tomu přidat i jeden vosobní dárek. Na památku.“

S drobnými obtížemi hrábl Martinson pod polštář, odkud vylovil masivní kolt a podal ho zaskočenému doktorovi.

„Děkuju. Ale co to je?“

„To je klenot, mladíku. Zacáloval mi cestu do Evropy. A taky novej život se všim tim přepychem tady. Vod tý doby, co jsem si ho v Yumě pořídil, neuplynula jediná noc, abych ho neměl strčenej pod polštářem. Má pro mě cenu velkejch vzpomínek. Jenže ty vzpomínky jsou už poněkud zaprášený. Tak si tu stříkačku vemte, třeba se vám může někdy hodit. Ale bacha, v bubínku jsou štyry vostrý patrony. To jen abyste věděl. A byl na tu věcičku vopatrnej.“

září 1998

Hmátl jsem pod trám. A jako u vytržení zíral na tu věc.

Pistole! 

Vlastně nikoli pistole, nýbrž revolver. To je rozdíl. 

Takže revolver. A překrásný! Ale kde se tu vzal?

Nejspíš to bude souviset s dědečkovou profesí. Juknu do jeho zápisků. Třeba tam cosi vyčenichám. 

Dlouze jsem listoval stránkami pokrytými únavnou změtí rutinních žvástů. Už na mě zvolna sedal depresivní pocit marnosti, když jsem ke konci posledního sešitu zakopl o tento záznam:

26. ledna 1948

Kulka unikátní ráže i tvaru. S něčím takovým jsem se dosud nesetkal. Předáno Karlu Heřmanovi.

A o kus dál:

28. ledna 1948

Karel Heřman mě obeznámil s analýzou té záhadné střely. Dle jeho dobrozdání byla vypálena ze zbraně, známé jako Colt Paterson, patent 1836, rok výroby 1837. Jedná se o pětiranný revolver, první známý výrobek vybavený otáčivým válcem s více komorami. Konstrukčně byl velice nepraktický, neboť vzhledem k absenci nabíjecí páky ho střelec musel prakticky celý rozebrat, kdykoli chtěl dobít. Další nevýhodou byla nutnost ručně natáhnout bicí kohout po každé ráně. Tento pohyb otočil válcem, srovnal další nábojovou komoru s osou laufu, a na spodku zbraně vyklopil lučík spouště.

Máme tedy co dělat s antikvárním a zcela ojedinělým exponátem. Přičemž je naprosto nepochopitelné, jak se mohl dostat do ruky pachateli předmětného zločinu.

No vida! Zdá se, že jsem na stopě.

leden 1948

Blažej Lemfeld, v podsvětí proslulý pod uměleckým jménem „Bláža Bleskovka“, se tiše loudal ospalou zastrčenou uličkou rezidenční čtvrti nad náchodským pivovarem. Co chvíli se obezřetně rozhlédl. 

Nenápadnost hraničící s neviditelností pro něj byla absolutně nezbytným předpokladem. Aby taky ne, když platil za špičkového specialistu na odlehlé vilky. Jeho úspěchy v tomto oboru pramenily z dokonalé přípravy a příslovečně bleskového provedení, díky němuž vyfasoval přiléhavý pseudonym. 

Tentokrát měl políčeno na baráček dr. Věcheta, lékaře a starého mládence. O tomhle divném pavoukovi se obecně vědělo, že „je prachatej“, jelikož za mlada „hákoval za kanálem a přivez´ si votamtut balík“. Ošetřoval prý i jakéhosi zámožného podnikatele, někdejšího amerického šerifa, z čehož mu kápla pořádná vata. Zlé jazyky dokonce tvrdily, že onen boháč pamatoval na svého ranhojiče i v závěti a odkázal mu kulantní sumičku. 

Že pan doktor nevěří bankám (pročež má veškerý majetek pěkně uložený doma), to taky nebylo žádným tajemstvím.

Bláža Bleskovka si Věcheta chystal už řadu měsíců. Denní i týdenní program movitého hejla, dodržovaný s pedantskou precizností, znal do nejmenších detailů. Po důkladném uvážení vyhodnotil ideální časový interval: středeční večer, konkrétně mezi devatenáctou a dvaadvacátou hodinou. Tento čas tráví doktor v Beránku, zapojen do družné debaty s kamarády ze studentských časů. Chodí tam naprosto pravidelně a nikdy (!) nevynechá. Takže v baráku je tím pádem čistý vzduch.

Úderem půl osmé se Bláža přehoupl přes plot, neslyšně vysklil okénko u bočního vchodu a vlezl dovnitř. Veden tenkým kuželem drobné baterky zamířil k rohové místnosti, sloužící jako knihovna i pracovna v jednom. Pomalounku otevřel.

Načež ho vyděsilo slabé světlo, které z ulice nemohl vidět. Stejně tak nemohl tušit, že byla dnešní abiturientská beseda neočekávaně zrušena. Penzionovaný lékař tak zůstal zachumlán v pohodlí ušatého křesílka.

A nyní šokovaně zíral na konsternovaného lupiče.

„Co … kdo … co tu děláte? Kdo jste?“

Bláža na nic nečekal a vzal dráhu. Jenomže pán domu se nespokojil s pouhým zmařením jeho spádů. Posedla ho fanatická touha lapit delikventa. Zneškodnit ho a předat spravedlnosti. Vyřítil se tedy za ním, ozbrojen dárkem od šerifa Martinsona: zápaďáckým koltem. Jako osamělý vlk se vždy cítil bezpečněji, měl-li tuto elegantní zbraň po ruce. A teď se mu bude určitě hodit.

Zloděj, věren své přezdívce, proletěl chodbou jako meteor. A nepochybně by byl upláchl včas, nebýt toho, že mu sjela noha po rozbředlém sněhu, který on sám prve zanesl do baráku. Skácel se na dlažbu a než stihl vyskočit, přistálo na něm pronásledovatelovo tělo.

Krátký souboj ve zcela volném stylu byl završen výstřelem, po němž mohl neúspěšný raubíř pokračovat v útěku, zatímco emeritní lékař vyžadoval okamžitou pomoc bývalých kolegů. Zásluhou sousedky, náhle zneklidněné podezřelým rámusem z vedlejší vily, se této pomoci dočkal. 

Z doktorova deltového svalu byla posléze vyňata kulka, jež v budoucnu tolik zamotá hlavu Antonínu Spíchalovi.

Bláža Bleskovka mezitím zdrhal, co mu síly stačily. Vzal to přes Montaci a teprve po drahné chvíli si uvědomil, že pořád ještě drží v ruce felčarovu bouchačku. Bez rozmýšlení ji mrsknul do Metuje. Odpočívala tam téměř měsíc, než ji vylovil náhodný kolemjdoucí, zaujatý neobvyklým předmětem, lesknoucím se na příbřežní mělčince. 

Náčelník místního Sboru národní bezpečnosti poté správně usoudil, že nejlepší bude poslat ji za kulkou, co z ní byla se vší pravděpodobností vypálena. 

září 1998

24. února 1948

Dnes jsme obdrželi zásilku z Náchoda. Jedná se o revolver Colt Paterson .28, rok výroby 1837. Zkraje letošního roku byl použit při loupežném přepadení. Kulku analyzoval Karel Heřman (viz záznam z 28. ledna). Balistická zkouška ověřila, že náboj byl skutečně vypálen z výše zmíněného koltu.

Stručné, zcela suché konstatování. A dál?

Takovou věc člověk potká nanejvýš jedinkrát za život. Fascinující starožitnost, úchvatně zdobená. Precizní mechanika, dokonalé zpracování. Skoro se nechce věřit, jak nespolehlivé a poruchové tyhle zbraně byly.

A pak už jen samé prázdné stránky.

Dobře, teď už vím, jak se ta bambitka dostala dědovi na stůl. Jenomže z předpisově zajištěné laboratoře vedla na půdu jeho domu dlouhá, a hlavně trnitá cesta. Přece mi nikdo nechce tvrdit, že staroušek sbalil kanón do aktovky a prošel s ním přes vrátnici jakoby nic!

Pak mě však trklo datum onoho posledního zápisu: 24. února 1948. To bylo přece jediný den před bolševickým pučem!

Z toho by mohla koukat nějaká souvislost. Ale jaká vlastně? 

Určitou hypotézu mám. Jenomže hypotéza je věc ošidná. 

Dobře, smiřme se s tím, že to nápadné načasování může znamenat všelicos. A já zřejmě nemám sebemenší šanci zjistit, co z toho nabobtnalého všelicosu je pravda a co ne.

Propadaje bezmocné trudnomyslnosti jsem stočil pohled ke štůsku psaníček od té Květušky, nebo jak se jmenovala. Je-li tahle komunikace zašantročena v krabici s posledními dědečkovými pracovními sešity (a taky s tím revolverem), pak to logicky naznačuje další časovou spojitost.

Možná by nebylo od věci strčit do těch dopisů čumák ještě jednou. A objevit v nich něco víc, než pouhé sentimentální ozvěny erotických radovánek.

únor 1948

Antonín se už chystal domů, když k němu vpadl obtloustlý vyšetřovatel Mirek Šterc.

„Tondo, je to v prdeli.“

„Co je v prdeli, Mirku?“

„Všechno.“

„Co, všechno?“

„Ty nic nevíš? Ne, asi ne. Tak hele. Před chvílí mluvil Gottwald na Václaváku. Voznámil lidem, že Beneš zase kapituloval.“

„To se dalo čekat. Von Beneš ani nic jinýho neumí.“

„Přijal demisi ministrů. Víš, co to znamená?“

„Co jako, podle tebe?“

„No, že to tady bude jako v Rusku. Teror. Diktatura. Každýho, kdo jim nebude vonět, bez milosti zlikvidujou.“

Tonda si odfrknul.

„Nepřeháněj. Prostě se postaví nová vláda, bude trochu víc levicová, a až lidi zistěj, co je to za kravinu, tak v příštích volbách dostanou rozum. A bude klid.“

„Nebuď blázen! Žádný další volby nebudou! Nebo aspoň ne volby, co by byly fakt svobodný!“

Antonín dobře věděl, že má Mirek pravdu. 

Odcházel s těžkou hlavou. A touhle těžkou hlavou málem vrazil do kolegyně Květy Koledové, když ji míjel v nároží chodby.

„Dávej bacha, Toníčku!“

„Promiň.“

Pohladila ho po obličeji.

„Jsi ňákej roztěkanej, hochu. Neni divu, při tom všem, co se dneska děje.“

Tonda pouze pokrčil rameny.

Načež sebral odvahu pohlédnout do očí, jež ho sledovaly pevně a bez jakéhokoli projevu nejistoty.

Mezi balistickým expertem Antonínem Spíchalem a referentkou Květou Koledovou to už nějakou dobu jiskřilo. První plamínek vyšlehl v průběhu předloňského vánočního večírku. Přičítalo se to poněkud zvýšené konzumaci alkoholických nápojů, nicméně je pravdou, že od té doby po sobě pokukovali při každé příležitosti. Nenápadně, leč nikoli nevýznamně.

Květa si nemohla nevšimnout, jak je Tonda rozhozený. 

„Nedáme si něco k pití?“ navrhla tiše.

„Tak jo. A kde?“

„Třeba u mě?“

Zaváhal. Ale jen krátce.

„Tak jo.“

„Fajn.“

Útulné přítmí skromného obýváku, podpořené delikátně bublající jazzovou muzikou, vytvořilo příhodnou kulisu chytlavé dekadence.

Květa sklonila hlavu a hřbetem ruky (jako by omylem) zavadila o Tondovu tvář.

„Chutná ti víno?“

„No, docela jo. Ale jako pivař to zrovna moc neposoudim.“

„Je vod mýho strejce z Moravy.“

„Tak ho pozdravuj. A vyřiď mu, že to umí skvěle.“

Leželi na gauči a v tlumeném světle nenápadné lampičky zkoušeli setřást tíseň, co se na ně lepila jako rozehřátý klíh. 

„Von mě vyhodí,“ pípnul Tonda.

„Kdo tě vyhodí? A vodkud?“

„Starej mě vyhodí. Z práce.“

„To je kravina! Nemůže tě vyhodit.“

„A proč ne?“

„Jsi dobrej. A hlavně jsi jedinej. Nikoho jinýho nemá.“

„Ale má.“

„Koho, prosím tě?“

„Karla.“

„Karla Heřmana? Zbláznil ses? Karel dělá jenom to, co sám chce. A kdy sám chce. Neni možný svěřit mu jakejkoli úkol, pač co ho nebaví, na to prostě nesáhne. Z hlediska systematický činnosti je absolutně k ničemu.“

„To je možný, ale je to genius.“

„Genius leda pro zlost.“

Tonda si povzdychl.

„Díky za útěchu, ale vim, co mluvim. Koncem ledna si mě starej pozval. A vysvětlil mi, jak se mnou pracující lid zatočí, až převezme moc. A tu právě dneska převzal. Myslíš, že ten vůl bude řešit, esi má dostatečně použitelnej technickej personál? Kdepak, na to von se vykašle. Pro něj teď bude nejdůležitější vobsadit klíčový pozice spolehlivejma kádrama. A já skončim někde v ňákym kriminále. A tam mě utlučou k smrti. To se prej děje v Rusku. Politickejm těmdle, disidentum. Nebo jak se jim říká.“

Teď už ho Květa pohladila naplno. Teď už to nemaskovala žádným rádoby náhodným dotykem. 

Tonda neváhal a něžným pohybem prstů jí prohrábl vlasy. A zulíbal tváře i ústa.

Té noci se Bohunka Spíchalová svého chotě nedočkala. Stejně jako několik dalších dní. Přitom hořela nedočkavostí sdělit mu fascinující novinku: po jedenácti letech manželství konečně otěhotněla. Ranní vyšetření to potvrdilo s nezvratnou jistotou.

září 1998

9. března 1948

Milovaný Toníčku,

ani netušíš, jakou radost mi způsobil Tvůj dopis. Měla jsem o Tebe takový strach! To už mi nesmíš nikdy provést, tohle to! 

Když jsi odcházel (a zanechal mě v postýlce hanbatou a neřestně pomilovanou), bála jsem se, že Tě už nikdy neuvidím. A ani o Tobě neuslyším. Že Tě třeba někde zastřelí nějaká pohraniční stráž nebo jak se jim říká. Bylo to příšerné. Příšerné, rozumíš?!

Tvé dotyky, probudivší mou dávno zapomenutou vášeň, mě stále ještě spalují i mrazí.

(… Několik bezprostředně navazujících větiček s dovolením přeskočím, neboť obsahují nevhodně detailní a vcelku nezáživný popis dědečkových milostných hrátek s tou nechutně prostopášnou ženskou.)

A pak se najednou oblékneš, narazíš na hlavu klobouk, a prohlásíš cosi o útěku do ciziny. Ať Ti prý držím palce. A zabouchneš dveře.

To od Tebe nebylo zrovna ohleduplné! Co jsi čekal? Že Ti to snad schválím? Proboha, jak bych mohla? Zvlášť, když ses pochlubil tím báječným nápadem s pistolí. No, v tu chvíli bych Tě nejraději roztrhla jako hada! A to jsem Ti já blbá chtěla udělat k snídani skořicové palačinky. Přišel jsi o ně, dobře ti tak!

Zbylé odstavce vybarvily poslední bílá místa v příběhu mého dědy. Teď už jsem věděl vše.

Aspoň kousek z toho se teď pokusím popsat (jakoby) jeho slovy.

únor 1948

Vypadnul jsem z baráku, nedbaje na horké slzy kanoucí z Květuščiných zarudlých očí. 

Co teď? Nejprve do úřadu, kam jinam! Díky beznadějnému chaosu vládnoucímu v jeho útrobách mi nečinilo valných obtíží vniknout do laborky, vytáhnout z trezoru ten nádherný kolt, strčit ho do brašny a zmizet dřív, než mě odchytí šéf.

Další zastávka? Spořitelna! Přetrpěl jsem ukrutně dlouhou frontu, jelikož stejný nápad jako já zřejmě dostal kdekdo. Vyčerpanému úředníkovi jsem předložil vkladní knížku (přísně tajnou železnou rezervu), o jejíž existenci neměla Bohunka tušení. Zůstatek činil něco přes sto tisíc korun. Vybral bych všechno, ale bez včasné výpovědi vkladu mi vyplatili pouhý pakatel. No, jakáž pomoc? Pro začátek mi to bude muset stačit. 

Takže to bychom měli peníze. Co za ně koupím? V první řadě mapu, nějaké oblečení a věci na hygienu. A taky pořádný batoh, do něhož to naskládám.

Budějovický rychlík a velenická lokálka mě přepravily do Petříkova, což je shodou okolností moje rodná vesnice. Cestou z nádraží jsem potkal bývalého spolužáka. Zatáhl mě do hospody, kde už sedělo sousedů jak o pouti. Horlivou diskusi na téma, co „se to, do prdele, děje v tý blbý Praze“, jsem ochotně vypustil a raději věnoval pozornost pivu a kořalce. Pročež jsem se ožral jako dobytek.

Hostinský mi naštěstí poskytl nocleh, kteroužto shovívavost jsem ocenil přiměřenou bankovkou. Ráno mi uvařil černé kafe, čímž mě vrátil do hry, a na rozloučenou poradil nejbezpečnější trasu mezi všemi těmi rybníky. Hlavně prý, ať se vyhnu Novým Hradům.

„Čéče, tam nelez ani vomylem! Tam to začíná bejt divoký. Esenbáci jsou nervózní, pač vočekávaj, že se k nim dolu pohrnou živlové, co chtěj přejít čáru. A tak prej už kontrolujou každýho kořena, kerýho neznaj. Zvlášť, když má tak podezřele vobjemnou bagáž jako ty.“

Tak jsem to vzal pěšinkami kolem Byňova a Nakolic. A pak už honem k hranici.

Chybělo mi sotva pár set metrů, když na mě z křoví vybafnul vousatý chlap. Hajný, jak se ukázalo. S namířenou brokovnicí.

„Stůj!“ zkusil předstírat drsnost, z níž byla cítit změkčilá nejistota. „Co tu pohledáváš?“

„Jdu na houby,“ uchechtl jsem se.

„V únoru? Děláš si srandu?“ 

Aniž by mě jakkoli znepokojil kvér v jeho pazourách, vytáhl jsem z kapsy Colt Paterson, ráže .28, nabitý třemi originálními patronami z dob největší slávy Divokého západu.

Strejda odhodil flintu a zvedl ruce. Když jsem ani potom nesklonil zbraň, klesl do sněhu a plačky žadonil:

„Ne! Nezabíjej mě! Prosím, ne! Mám tři děti. Nechám tě jít! Nikomu nic neřeknu, přísahám.“

Rychle jsem uvažoval, co teď. Můžu mu sebrat pušku a omráčit ho. To by stačilo. Ale co když se probere, zalarmuje fízly, a ti mě z reichu vyzobnou rychleji, než stihnu nasprintovat do nejbližší civilizace? Vím, že mají zakázáno překračovat hranici, nicméně doba je zlá. A je-li šance polapit individuum, tak se na nějaký ten malý přestupek nekouká.

Ne. To nepůjde. Musím ho oddělat. Jistota je jistota.

Lesmistr nepřestával škemrat, ale jeho slova už ke mně nedoléhala.

Natáhl jsem kohoutek. Lučík spouště se poslušně vyklopil do zadní polohy. Položil jsem na něj ukazováček a …

A rozklepala se mi ruka. Najednou mi došlo, jaké hrůzy se chystám dopustit. Zabít člověka. Vystřelit z něj život. Proměnit ho v hromadu mrtvé hmoty. Připravit ho o celé roky radostí, smutků, nadějí, zklamání, nadšení, vzteku, zoufalství, útěchy, a co já vím, čeho ještě. O celé roky, které touží strávit s rodinou. S dětmi. A s manželkou - dozajista úžasně smyslnou milenkou, oblažující ztepilého myslivce slastnými rozkošemi.

Život je to jediné, co skutečně máme. Navíc to máme pouze propůjčeno. A na proklatě krátkou dobu. Když je člověk na konci, na prahu té věčné tmy a prázdnoty, připadá mu prý celé jeho bytí jako nicotný okamžik. Je to skutečnost nebo jen iluze? A co je skutečnost? Nic, absolutně nic, protože dřív, než stihneme prožít přítomnou vteřinu, už je z ní vteřina minulá. A z této bezvýchodnosti není žádného úniku.

Sklopil jsem hlaveň a pomaloučku zatáhl kohoutek.

Hajný se svalil do závěje a vzlykal:

„Děkuju! Děkuju. Nikomu nic neřeknu. Neboj.“

Představa, že bych ho tu měl nechat a pokračovat dál do Rakouska, mi najednou přišla dočista absurdní.

Co bych si tam počal? Nepatřím tam. Nikoho tam neznám. Nebyl bych tam na svém místě. Byl bych jinde.

Cestou do vnitrozemí jsem udělal další zastávku v rodné vsi. A znova se ožral jako dobytek.

Domů jsem dojel až prvního března.

březen 1948

„Jsi normální bezohlednej hajzl,“ řvala Bohunka, polykaje pláč spravedlivého hněvu.

„Promiň.“

„Pět dní vo sobě nedáš vědět! Je to vůbec možný? A kdes vlastně byl? Nejspíš ses pelešil s ňákou čubkou! Zmetku!“

„Ale ne.“

„Ne? Tak co jsi teda celou tu dobu vyváděl?“

„Nic.“

„Nic? A tomu mám věřit? To ses pět dní vznášel ve vzduchoprázdnu?“

„No. Skoro jo.“

Párkrát nasucho zaklapala klapačkou (klap, klap, klap) a pak už se jen zhroutila na sesli. Potoky slzí nechala svobodně téci.

Tonda si zatím došel vybalit. Bohunčiny emoce ho ani trochu nedojímaly. Citové vlákno, jež k této osobě kdysi navázal, postupně shnilo a zpuchřelo. Teď už je mu lhostejná podobně jako třeba napůl uschlý fikus v rohu ložnice.

Vysprchoval se a sáhnul do ledničky pro láhev piva. Objevil tam i kolečko tlačenky, tak si k němu kydnul lžíci hořčice a měl večeři.

Bohunka v mezičase vychladla. 

Poněvadž nebyla žádná hloupá husa, bylo jí jasné, že se Tonda nejspíš pokusil zdrhnout za kopečky. Už nějakou dobu tím vyhrožoval. Dostanou-li se komouši k veslu, vykládal, tak tu nemáme co pohledávat. A když se po Benešově kapitulaci neukázal doma, pochopila, kolik uhodilo. A čekala, co přijde: jestli Tonda (jakože se mu to nepovedlo) nebo dopis s instrukcemi, kam za ním má docestovat (takhle to měl naplánované). Pak tu byla ještě třetí možnost: předvolání k výslechu (kdyby ho bývali čapli).

Sice ji naštvalo, že zmizel bez vysvětlení, ale kupodivu se s tím dokázala srovnat. Takže nikomu nic nehlásila, natož aby po něm nechala pátrat. A když volali z práce, kam se poděl jejich expert, nakecala jim, že marodí.

A teď je teda zpátky. No, dobře. 

Nebudu mu nic vyčítat, pomyslela si. Utřela oči a nakoukla do kuchyně.

„Pitomče. Zrovna ten den, co ses zdejchnul, jsem ti chtěla sdělit velikou novinu.“

„Jakou?“

„Že jsem těhotná. Idiote.“

„Aha.“

„Debile.“

Tondovi to pár vteřin nedocházelo. Načež propadl zděšení.

 … téhož dne, o pár hodin později

Milovaná Květuško,

tak jsem to nedokázal. V příštím dopise Ti všechno podrobně popíšu. 

Chci, abys věděla, že Tě zbožňuji jako nikoho jiného na celém světě. Pořád na sobě cítím Tvou vůni, i když ve skutečnosti musela dávno vyprchat. Pořád vidím Tvou rozkošnou zadničku a Tvé vlásky jako svěží len. Ta kratičká chvilka, co jsme náleželi pouze jeden druhému, je tím nejcennějším a nejzázračnějším bohatstvím, jímž jsem byl kdy obdařen.

Jenomže tohle bohatství se proměnilo v závan neskutečna. Je po všem. Můj život skončil. 

V práci jsem dostal padáka. A Bohunka je těhotná. To děcko bude definitivním hřebíkem do mé rakve. 

Přesto vím, že bylo dobře vrátit se domů. Ať je tu sebehůř, patřím sem. A tak zatnu zuby a obětuji zbytek svých dní oněm povinnostem, dodávajícím mému pachtění jakýsi smysl. 

Tebe miluji a milovat budu. Stýská se mi a stýskat bude. Je to k nevydržení! Ano, připouštím, že je to špatně! Že mám milovat svou manželku (tak, jak jsem jí to slíbil u oltáře). A ne úplně cizí ženu. 

Ty mi ovšem cizí nejsi. Cizí je mi ona.

Nejsem svatý obrázek. Jsem člověk, který není schopen poručit svým citům, protože jim poručit ani nejde!

Jakkoli pochybuji, zda na to vůbec mám dost sil, zkusím překonat své sobectví a přijmout zodpovědnost, která se ode mě očekává. Kdoví, třeba časem dospěji do stavu, kdy to nebudu dělat z donucení, nýbrž protože chci.

Na Tebe však nikdy nezapomenu. A zblázním se radostí, napíšeš-li mi odpověď (pošli ji prosím poste restante, aby nepadla do ruky Bohunce). Ale snad pochopíš, že vídat se s Tebou už nemohu. Jednak proto, že nemám srdce z kamene, a za druhé proto, že na cestě kupředu není záhodno se ohlížet. To by totiž člověk nikdy nikam nedošel.

Měj se krásně. Posílám Ti něžné polibky, má milovaná.

Navždy Tvůj 

Toníček

P. S. Nechci nic slibovat, ale nebudeš-li proti, nelze vyloučit, že se někdy v budoucnu stavím na ty skořicové palačinky.

… druhý den ráno

Antonín Spíchal, čerstvě propuštěný policejní expert v oboru balistiky a znalectví střelných zbraní včetně munice, se odebral k nejbližší poštovní schránce, do níž vhodil nenápadnou dopisní obálku, obsahující žalostně rozporuplné psaníčko. Poté se v nedaleké tramvajové vozovně poptal na zaměstnání, neboť zaslechl, že prý shánějí šikovného (a levného) člověka do údržby a kotelny.

Po návratu využil Bohunčiny nepřítomnosti (kontrola u gynekologa) a popadl batoh, s nímž v minulých dnech podnikl bizarní pouť se špatným/dobrým koncem. 

Z postranní kapsy vytáhl štíhlý revolver. Usadil se s ním do kuchyně, celý ho rozebral a všechny součásti důkladně naolejoval. Načež ho zase složil, obalil starou utěrkou, odnesl na půdu a zapakoval do krabice s poslední várkou pracovních sešitů.

Literární servis 2/2020

Frustrovaný obchodní manažer na prahu středního věku podlehne svodům rozkošné mladé zlatokopky. Když se jí dosyta nabaží, posbírá zbytky rozutíkané inteligence a rozhodne se dívku poslat k vodě. V tom okamžiku však začíná čelit hrozbě, jejíž dosah si nedokázal představit ani v nejčernějších snech.

květen 2019

Zrovna jsem se vracel z porady, když mi na mobilu píplo upozornění: Klára – narozeniny.

S mou sklerózou je to hodně špatné, musím-li v elektronickém kalendáři plánovat i gratulaci manželce. Inu, už nejsem nejmladší.

Cestou z práce koupím kytku a něco k tomu. Co konkrétně? Asi knížku. Klára onehdy zmínila jakýsi historický román o Marii Terezii nebo o kom. No, každopádně to musí být tlustá bichle (půl kila živé váhy je málo) s romantickou zápletkou uvnitř. O lásce se musí číst, když ji nelze žít.

A v našem případě ji žít opravdu nelze.

Po čtrnácti letech bezdětného manželství nemá smysl očekávat zázraky.

   ***

Nejprve jsem zašel do knihkupectví. Pugét přikoupím potom. Čím kratší dobu bude valchován v aktovce, tím líp.

Mezi regály s literárními skvosty jsem se trapně ztrácel. Trasu k požadovanému žánru mi musela vytýčit roztomilá mladá prodavačka. Marie Terezie tam na mě sice nečekala, ale nechal jsem si poradit jinou opulentní fošnu jejího formátu.

Cesta ke kase vedla kolem mazaně narafičené sekce novinek. V křiklavé záplavě pestrobarevných obálek mě cosi zarazilo. Při bližším ohledání jsem zjistil, že ono cosi je moje jméno.

Kristián Franta. Vyvedeno obrovskými rudými písmeny.

Hleďme, tady mají knížku od jakéhosi pisálka, co se jmenuje stejně jako já! A název toho braku? Zbytečný zločin. Hm. Pěkně stupidní titul.

Co kdybych tu věc vzal taky? Kláru to pobaví. Detektivka od mého jmenovce.

Popadl jsem svazek do ruky a juknul na zadní stranu obálky. Brada mi spadla na podlahu.

Zíral jsem na svou fotografii. Pod ní jméno i se správným rokem narození.

Co je to za blbý vtip? Který magor vydal knihu pod mou identitou? A proč?

Nalistoval jsem tiráž a opsal si adresu nakladatelství.

Po kratším váhání jsem si nakonec Zbytečný zločin skutečně koupil. Pochopitelně nikoli jako dárek pro Kláru. Ta se o téhle praštěné záležitosti nesmí dovědět.

   ***

Když večer zmizela v koupelně, přemýšlel jsem, zda mám do knihy nahlédnout. Lákalo mě to i děsilo zároveň. Už, už jsem ji držel v ruce, ale nakonec nenašel kuráž. Že by podvědomá obava, abych tam neobjevil sám sebe? To by mohlo být dost hrozné.

Kdepak, v první řadě musím vykoumat, kdo mi tenhle vtípek provedl. A kde to vykoumám? No, kde jinde, než v tom nakladatelství?!

   ***

Nazítří jsem si domluvil delší polední pauzu a místo oběda vyhledal příslušnou adresu. Pěkný, dekorativní vinohradský činžák z období urbanistického boomu počátku 20. století. Citlivě zrekonstruovaný.

Z cedulky vedle vstupních dveří jsem zjistil, že sídlo firmy najdu ve 3. poschodí. A že mám zvonit. Tak jsem tedy zazvonil.

V recepci trůnila unaveně vypadající dívka zřetelně intelektuálského typu. Nejspíš studentka filosofie, sbírající první zkušenosti ze světa literárního byznysu. Jakmile mě spatřila, v očích jí zaplál jas. A ústa roztála v půvabném úsměvu.

„Dobrý den, pane Franto. Zdravím vás! Jak se máte?“

Kdyby mě majzla palicí, asi by mě nemohla šokovat víc.

„Do…do…dobrý. Den. Jo, já …“

„Paní ředitelka vás hned přijme. Moc se omlouvám, ale ještě tam někoho má. Za minutku bude volná.“

„Počkejte, vy mě znáte?“

Teď byla pro změnu šokovaná ona.

„No, samozřejmě! Jste přece Kristián Franta, autor Zbytečného zločinu, naší žhavé novinky a největší jarní pecky?“

„Ah…ha. Ano, promiňte, úplně mi vypadlo, že jsme se už viděli. Není mi dnes nějak dobře.“

Moje mektání ji malinko uklidnilo, ale pořád zůstala lehce vykolejená.

Rozpačitou scénu ukončilo zaskřípání dveří vlevo od recepce. Vyplula z nich spisovatelka, jejíž tvář jsem tutově znal z televize, ale jméno mi jaksi nenaskočilo.

„Tak se měj, Miluško, a po neděli cinkni. Zajdeme na kafe. Čau,“ zašvitořila do kanceláře.

Míjela mě s uměřenou dávkou strojeného úsměvu. Vzápětí se však zarazila, jako by jí hlavou projelo náhlé osvícení. Přistoupila blíž a zapumpovala mi pravicí.

„Gratuluju, člověče! Takovej debut! Já teda knihy vostatních autorů zásadně nečtu, ale todle jsem si dala říct. A fakt je to napsaný báječně. Jen tak dál!“

Nechala mě stát jako kus šutru, rozloučila se s holčinou za pultem a tradá.

V příštím okamžiku jsem byl uveden k paní šéfové. K Milušce. 

Očekával bych korektní manažerku pěstěného vzhledu, navlečenou do konvenčního kostýmku. To, co sedělo za masivním pracovním stolem, však bylo této představě vzdáleno jako Pluto od Slunce. Tlustá tetka v rozevlátých šatech z jakýchsi průhledných cárů pochybného původu. Ještě štěstí, že pod nimi měla spodní vrstvu.

„Nazdar, Kristiáne!“

Bez varování mě sevřela v objetí, jehož následkem se její nadlimitní poprsí rozlilo úplně všude kolem mého těla.

„Posaď se, chlape!“

Posadil jsem se, chlap. A jako chlap bych se konečně měl začít chovat. A vybalit, proč jsem přišel.

Miluška mě předběhla.

„Takže, prosím tě, termín autogramiády budeme muset malinko šoupnout. Erik se vrací ze Států až koncem měsíce a nestihne nic nachystat, čili to vidím na polovinu června, co myslíš? Třeba devatenáctýho, to je pěkný datum.“

„Aha. No, tak devatenáctýho. Dobře. Ale napřed bych si potřeboval něco vyjasnit.“

Vteřinku vypadala ustaraně, ale pak se chápavě usmála a mávla rukou. 

„Aha, to vyúčtování honorářů! No, na tom se přece …“

„Ne, vo honoráře nejde,“ skočil jsem jí poněkud nezdvořile do řeči, „rád bych si vyjasnil jinou věc. Chci vědět, co je tohle celý za boudu.“

Teď byla fakt zaražená.

„Boudu? Jakou boudu?“

„Myslím boudu. Heleďte, madam, oba víme, že já jsem žádnou knihu nenapsal. Vrcholem mojí literární invence jsou možná tak zápisy z porad nebo poznámky k prezentacím a seminářům. Ve škole jsem míval ze slohovejch prací přinejlepším trojky. Čili bych rád věděl, kdo to na mě ušil. Netvrdím, že v tom máte prsty zrovna vy, ale rozhodně chci přijít na to, vo co jde a k čemu je celej tendle cirkus dobrej.“

Zírala na mě jak hraboš na hroznýše. Pak si podepřela popelavý obličej roztřesenou pravicí, působivě ozdobenou elegantní pláství tukového záhybu.

„Kristiáne, ty vole, co to žvaníš? Přeskočilo ti? Ztratil jsi snad paměť?“

„Asi jo,“ odsekl jsem nesmlouvavě. 

„Tak já ji zkusím osvěžit. Tu tvojí paměť. Blboune,“ zavrčela.

Načež sáhla do šuplíku, minutku prohrabovala bordel uvnitř, až z té změti porodila složku, která se jí okamžitě rozsypala po stole. 

A já nestačil žasnout.

Moje fotka - ta samá, co jsem viděl na obálce Zbytečného zločinu, ovšem ve formátu A4. Nakladatelská smlouva s podpisem, který byl zaručeně můj, to nejde napodobit. A stoh papírů, secvaklých olbřímí sponou (evidentně strojopis knihy). Hned na úvodní straně jsem postřehl tenký pruh vybledlého textu. Přesně tohle dělala tiskárna v mé kanceláři, někdy tak před pár měsíci. Než mi ajťáci vyměnili válec nebo co.

Zhroutil jsem se. Jinak to nazvat nelze.

„Přece nejsem blázen! Já…já…já … žiju dvakrát?! Ale to nejde! Proboha!“

Miluška mě sledovala se směsicí pochopení a zřetelné obavy o vlastní bezpečnost. Měla jasno: zešílel jsem. A blázni jsou schopni všeho. Včetně nekontrolovatelné agrese.

   ***

Domů jsem dopajdal jak ve snách. 

Klára naštěstí nebyla doma. Šla k sousedce na drby. Ještě že tak, aspoň mě neuvidí v tomhle úděsném stavu. 

Jak jí to vysvětlím, až to praskne? A ono to praskne, to je na beton. Protože moje choť sice není kdovíjak sečtělá, ale má dostatečně početný houfec kamarádek. Pokud by se mezi nimi nenašla žádná, co by ji ochotně poinformovala, rovnalo by se to zázraku. A zázraky se nedějí. 

No, nic. Budu to muset zahrát, že si ze mě vystřelili moji vypečení kamarádi. Snad mi na to Klára skočí.

Napustil jsem plnou vanu horké vody, vlezl do ní a celý se ponořil pod hladinu. Až vyplavu zpátky na světlo boží, bude všechno jako dřív. Žádná kniha, žádné nakladatelství, žádná obézní ředitelka, žádná posraná záhada.

Vyplaval jsem a nic nenasvědčovalo tomu, že se mé trauma jakkoli umenšuje. Soudě alespoň podle toho, že jsem z koupelny úplně automaticky vykročil do obýváku (aniž bych svůj pohyb ovládal vůlí), povytáhl šuplík s písemnostmi a neomylně sáhl až úplně na dno. Vymámil jsem odtud šedivé desky, z nichž vypadla nakladatelská smlouva – ta samá, co jsem dnes už jednou viděl. A hned pod ní se válel výtisk Zbytečného zločinu, opatřený cedulkou „SIGNÁL“. Porovnal jsem ho s tím, co jsem včera koupil v krámě. Vypadaly úplně stejně.

Prokristapána, kde se to tu vzalo?!

Zatočila se mi hlava a upadl jsem na zem. Měkce, ale nekompromisně. Netuším, jak dlouho jsem ležel, možná minutu, možná půl hodiny. Mé vědomí a veškerá životadárná energie se po tu dobu vznášely kdesi mezi mým tělem, hladinou alfa, hospodou na růžku a nějakými těmi sférami, do nichž se sestupuje při nirváně či co.

Po nastartování obnovy intelektu jsem se zamyslel nad logickým vysvětlením. Napadly mě hned dvě alternativy:

a)    Schizofrenie. Žiju dvakrát. A z jedné existence do druhé si přenáším pouze kusé a neúplné informace.

b)   Amnézie. Před měsícem jsem měl bouračku. Moje palice při ní dostala pořádnou řachu. Pár dní trvalo, než se mi do květáku vrátilo vše potřebné, počínaje tím, kdo jsem, kde bydlím a kde pracuju. A je docela dobře možné, že má selektivní paměť využila příležitosti a jednoduše vytěsnila vzpomínky nepříjemné, znepokojivé a nežádoucí.

Buď jak buď, stal jsem se nečekaně autorem literárního bestselleru. No jo, ale co je vlastně na té knize tak jedinečného, že jsou z ní všichni paf? Těžko říct. A kde se to dozvím? Přece na internetu.

Naklofal jsem do prohlížeče řetězec „Kristián Franta Zbytečný zločin“ a čekal, co vyjede. Nebylo toho málo. Mé veledílo nabízí asi tak stovka knižních e-shopů. Z toho se dozvím starou belu. Takže jsem řetězec doplnil o slůvko „hodnocení“.

A výsledky vyhledávání byly rázem o poznání zajímavější. První přišla na řadu jakási databáze knih, která funguje coby sociální síť knihomolů. V aktuálním žebříčku oblíbenosti se můj výtvor skvěl na třetím místě, hned za chytlavým americkým thrillerem a kdovíkolikátým šlágrem z nekonečné řady severských krváků.

Když jsem rozklikl profil Zbytečného zločinu, vypadalo to, že aspiruju na Nobelovu cenu. Tisíc dvě stě sedmdesát osm hodnocení (za jediný týden od uvedení na trh!), průměrná známka 94 %. 

Přečetl jsem si pár komentářů.

Úžasná kniha, napínavá, nadchla mě syrovou otevřeností. Přečteno jedním dechem.

Kravina, brak, totální sračka. (Jeden z těch mála chytráků, co mi snižovali průměr. Idiot.)

Fakt pecka, naprostá bomba, pohltilo mě to, nemohla jsem se odtrhnout. Takovou míru empatie jsem ještě nezažila. Jako by mi autor jezdil skenerem po duši.

Klobouk dolů! Tahle věc jde člověku na dřeň. Vžil jsem se do Kryštofova myšlení tak fest, až jsem se přistihnul, že pomýšlím na něco podobného, jako udělal on. Brrr, příšerné! Ale fantastická práce autora, tohle je fakt projev geniality.

Začínalo mi být špatně. A po přečtení dalšího komentáře, v němž se naplno zhmotnilo plíživé tušení hrůzy, bylo ještě hůř.

Vyprávění je tak sugestivní, až si říkám, že něco takového ani nelze vymyslet. Tohle se muselo doopravdy stát. Což je samozřejmě kravina.

Což je samozřejmě kravina. 

Jistě. 

Ale co když ne?!

Do mých obav, temných a svíravých, zapípala esemeska. Banka mě informuje o zůstatku účtu, to je hodná. Chtěl jsem zahodit mobil na stůl, když mi padlo oko úplně dolů ke spodku seznamu zpráv.

A tam jsem si všiml jména odesílatele, které mi vůbec nic neříkalo, a přesto mě kdovíproč znepokojilo: Linda.

Linda? Proboha, jaká Linda? 

Žádnou Lindu neznám.

Nebo snad znám?

Otevřel jsem zprávu a zalapal po dechu:

„Posílám pusinku. Bylo to nádherné. Miluju tě.“

Civěl jsem na těch sedm slov asi tak sedm tisíc let. S pocitem, že mi mozek odešel z hlavy.

Opakuju: žádnou Lindu neznám. Ale ona mě miluje a posílá pusinku. A konstatuje, že to bylo nádherné.

Mrknul jsem na datum odeslání. Vida, před pěti měsíci! Z jakého důvodu silážuju tak starou esemesku? Normálně přece všechno mažu co nejdřív. A tuplem takovouhle nadupanou trhavinu! To si přečíst manželka, tak mám na krku rozvod.

Jenomže teď mám na krku něco ještě mnohem horšího.

A bylo to tu znova: automatické chování nekorigovatelné vlastní vůlí: aniž bych tušil, co dělám a proč to dělám, sáhl jsem po signálním výtisku Zbytečného zločinu, bez sebemenšího přemýšlení nalistoval stranu 67 a upřel pohled k předposlednímu odstavci. Slovo od slova tam stálo toto:

Otevřel jsem zprávu od Laury a obličej se mi stáhl do chmurné masky:

„Posílám pusinku. Bylo to nádherné. Miluju tě.“

Jen o chlup se mi podařilo zastavit nutkavé zvracení.

Mrazilo mě úplně všude. Mrazily mě i vlasy a chlupy v nose. Mrazily mě i fusekle.

Je nejvyšší čas zjistit, o čem ta moje kniha pojednává. Protože jak to tak vypadá, napsal jsem něco, nevím co, ale když jsem to psal, nejspíš jsem moc dobře věděl, co píšu.

Protože jsem psal něco, co je až příliš skutečné.

Stručnou informaci mi poskytla anotace na zadní straně obálky. 

Nepotěšila mě:

Kryštof, frustrovaný obchodní manažer na prahu středního věku, podlehne svodům rozkošné Laury, mladé zlatokopky z partnerské firmy. Když se dosyta nabaží „nezralých malin“, posbírá zbytky rozutíkané inteligence a rozhodne se dívku poslat k vodě. Ta však nemíní opustit jeviště a slibuje oznámit všechno Kryštofově manželce, bude-li zhrzena. Tím jen přileje olej do ohně a začíná fascinující souboj na život a na smrt, který je vylíčen s tak nepředstavitelnou uvěřitelností, že od knihy nedokážete odejít, dokud ji nedočtete do posledního písmene.

Jen o chlup se mi podařilo zastavit nutkavé zvracení. Jo, aha, to už tady jednou bylo, pardon.

A bylo to tu do třetice: automatické chování, vlastní vůle v háji, něco dělám – nevím co, nevím proč, nevím, jak jsem přišel na to, že mám dělat zrovna tohle. Veden jasným (byt mě samotnému neznámým) záměrem jsem opět otevřel knihu a bez jakéhokoli váhání najel na stranu 82. 

Se zježenými vlasy jsem hltal text, co mi před očima pulsoval, rozpínal se a zase smršťoval:

Laura seděla na kraji designového křesílka, nožku přes nožku. Štíhlá, do bronzova opálená stehna nechala diskrétně vykukovat z úzké sukně jen natolik, aby to nebudilo vulgární dojem. Ještě před pár dny by mně tento pohled přivedl na pokraj nezabrzditelné vášně, ovšem teď už byly moje emoce docela odlišného rázu.

„No,“ odsekla, „ty si myslíš, že mě odkopneš jako kus hadru?“

„Takhle bych to nenazval.“

„A jak bys to nazval?“

„Došli jsme na konec cesty.“

Jen co jsem vyslovil tohle otřepané klišé, došlo mi, jak blbý to byl nápad. Náhle zažhnuté vzteklé ohníčky v jejích studených bleděmodrých očích mě v tom jen utvrdily. 

„To myslíš vážně? Takže podle tebe mám sklapnout podpatky a zmizet ti ze života? To jsi tím chtěl říct?“

„Nic jsem ti nesliboval, máš-li na mysli nějaké dalekosáhlejší perspektivy. Celou dobu jsi věděla, že jsem ženatý. A nemíním se rozvést.“

Zrudla ještě víc. Barvu jejího obličeje bych v tuhle chvíli definoval jako siena pálená.

„Mám po tobě mrsknout to kafe, hajzle jeden?“

Co bude dál? Nebo lépe řečeno: co bylo dál?

Není třeba číst. 

Začalo mi totiž svítat v mozku. 

prosinec 2018

„Mám po tobě mrsknout to kafe, hajzle jeden?“

Náhle zvýšená intenzita jejího hlasového projevu (stejně jako pobuřující náplň sdělení) přilákala nechtěnou pozornost poblíž sedících hostů. 

„Myslím, že na podobný extempore nejsou v tomdle luxusním podniku zvyklí, kotě,“ odpověděl jsem strohým tónem.

„Tak si asi budou muset zvyknout, když k nim chodí takoví sráči jako ty. A neříkej mi kotě, ty šmejde.“

„Hm, nestačím se divit, jakou úroveň nabraly tvoje konverzační dovednosti. Celou dobu taková noblesa, a teď je to samej hajzl, sráč a šmejd. To se holt pozná high society.“

No, a teď už to kafe fakt letělo. A hned vzápětí jsme letěli i my, protože incidenty tohoto druhu nemínil personál kavárny trpět. Co naplat, tady se už nemůžu nikdy ani ukázat. Vykopli by mě rovnou ve dveřích.

Linda si uraženě přimávla si taxík. Ani se za mnou neotočila.

Ve dveřích zarachotily klíče. Ajaj, milostivá se vrací od sousedky. (Aha, omlouvám se, tohle už patří do jiné časové roviny.) 

květen 2019

Ve dveřích zarachotily klíče. Ajaj, milostivá se vrací od sousedky.

Poplach! Manželka na levoboku! Rychlostí světla jsem našťouchal všechny krámy do šuplíku a tiše ho zasunul přesně ve vteřině, kdy strčila nos do obýváku. Úplně jako v nějakém pitomém filmu.

Usmála se na mě a její rozzářený pohled zabloudil k včerejšímu pugétu.

„Ty růže jsou tak krásný! Ještě jednou děkuju. Mám tě moc ráda,“ zavrkala a skolila mě polibkem, pálícím jako odsouzencův cejch.

   ***

Usnula poměrně brzo. 

A já mohl pokračovat v objevitelské expedici do zapovězených oblastí paměti.

Kde jsme to skončili? Aha, jak jsem věnoval Lauře alias Lindě kopačky. A ona mi na oplátku přísahala pomstu.

Pomstu s příchutí ultimátní katastrofy. Kdyby mě Klára zapudila (na základě Lindina bonzování) jako bezcharakterního záletníka, ztratil bych tím nejen spojení s jejím majetkem, nýbrž hlavně svůj znamenitě rozjetý byznys. Klářin otec (tedy můj tchán) je totiž držitelem majoritního balíku akcií v naší firmě a rovněž mým přímým šéfem. Časová prodleva mezi prozrazením onoho lechtivého románku a vyhazovem z práce by se dala měřit v milisekundách.

Mé perspektivy by popraskaly jako mýdlové bubliny. Což je dostatečným motivem pro neutralizaci rizikových faktorů.

   ***

Takže: co bylo dál?

Co asi? Přece zločin!

Soudě podle názvu knihy lze těžko čekat cokoli jiného.

Už mě ani nijak nezaskočilo, když jsem zcela mechanicky nalistoval stranu 103, čtvrtý odstavec shora:

Napadlo mě jediné možné řešení: pozvat Lauru na rande. A nějak kulantně to s ní skoulet.

Protože pokud se už odhodlala zatelefonovat Kristýně (díkybohu na staré a už dávno neplatné číslo), tak je odhodlaná mě dočista zničit. Na druhý pokus se jí to určitě povede.

Což znamená, že druhý pokus nesmí za žádnou cenu nastat.

Za žádnou cenu.

Najel jsem na internet, abych zabukoval dvoulůžkovou cimru v „našem“ diskrétním penzionu kousek za Prahou. Obligátní scénář: večeře, šoustačka ve vířivce, usínání v něžném objetí. 

Pohled mi sjel k dolní části titulní stránky hotýlku, kde mají v rámci recipročního partnerství s jakýmsi portálem umístěn banner zpravodajských novinek. Mezi různými banálními kravinami mě zaujal nadpis:

„Neuvěřitelné štěstí: kontroverzní politik se podruhé narodil!“

Rozklikl jsem to a s chutí přelouskal dotyčný článek. Vyplývalo z něj, že předseda poslaneckého klubu jedné z těch nesmyslných opozičních partají o fous unikl smrti. Jeho manželka byla s dětmi na lyžovačce ve Špindlu. V noci na dnešek došlo v jejich apartmánu k úniku plynu a všichni zemřeli. Velký státník tam měl být původně s nimi, jenomže se mu protáhlo jednání sněmovního výboru, pročež musel odjezd odložit na sobotu ráno.

Hm, zajímavé.

Záblesky fenomenální geniality nemívám příliš často, teď mě však jeden takový postihl.

Bloknul jsem pokoj a navolil Lauřino číslo. 

prosinec 2018

Bloknul jsem pokoj a navolil Lindino číslo.

„Co chceš?“

„Taky ti přeju pěkný sobotní dopoledne. Co chci? Chci se usmířit, jestli teda máš ještě zájem.“

„Nevím, jestli mám zájem. Možná mám. A možná už ani ne.“

„Nechceš si o tom promluvit v Haciendě?“

Okamžik ticho. A pak o stupínek vstřícnější hlasový odstín:

„Kdy?“

„Dneska.“

Další ticho.

„Hm. Hm. A neděláš to jenom proto, abych už nezkoušela volat tvojí ženě?“

„Ne. Přišel jsem na to, že bez tebe nechci žít.“

„Nelži. Tohle jsou tak vomletý kecy, že to dál nejde.“

„Mysli si, co chceš. Ale hlavně přijeď. Prosím.“

„Jak moc prosíš? Hodně nebo málo?“

„Prosím úplně nejvíc.“

„Nevím, jestli chci přijet. Možná chci. A možná už ani ne.“

Takhle imbecilně jsme se domlouvali ještě asi deset minut. Měla právo dělat fóry a měla právo dělat je dostatečně dlouho. A já to musel trpělivě přečkat.

Když jsem byl náležitě ogrilovaný, vypálila Linda nečekanou střelu. 

květen 2019

Jakou nečekanou střelu vypálila, to jsem ze své navracející se paměti jaksi nedokázal vydolovat. 

Poradil jsem se tedy s knihou. Strana 106, úplně nahoře:

Když jsem byl dostatečně ogrilovaný, vypálila Laura nečekanou střelu:

„Bude to takové nostalgické randíčko na rozloučenou, pusíku.“

„Na rozloučenou? Jak to?“

„To čumíš, co? A určitě jsi štěstím bez sebe, zmetku. Naposledy si zapícháš a budeš ode mě mít pokoj.“

„Nerozumím ti.“

„Nerozumíš. To vím už dávno. Tak já ti napovím. Ve středu odlétám na Nový Zéland.“

„Aha. Nějaký zájezd?“

„Ne. Moje tetička se tam provdala za majitele vinařské firmy. Budu u nich pracovat.“

„Okopávat keříčky?“

„Pitomče. Hovoříš s budoucí obchodní ředitelkou.“

„Hm. Gratuluju.“

Další porce paměti se vrátila do příslušné sekce mozkových závitů. A napověděla mi, že do Haciendy jsme nakonec nejeli, protože nebyl důvod. Díky tomu tedy nedošlo na „poslední píchání“, jak to noblesně definovala Linda. A už vůbec nedošlo na rafinovaný plán její likvidace.

V tom případě ale nepobírám titul své knihy: Zbytečný zločin.

Vždyť se žádný zločin nekonal!

Rozhodl jsem se nechat tuhle záhadu nedořešenou a jít raději spát. 

Jenomže: jak už to tak bývá, potřebuje-li člověk za každou cenu usnout, zaručeně se mu to nepodaří. 

Před očima mi skotačila hanbatá Linda a trousila za sebou otázku, co jsem na ní vlastně viděl. A co mě vedlo k tomu, že jsem coby přísně exaktní intelektuál podlehl jejímu vábení. 

Inu, odpověď je žalostně prostá: Klára, jako moje choť, je stvoření vzácně ušlechtilé, leč k smrti nudné a jednotvárné. Oproti tomu Linda je stvoření roztomile neušlechtilé, leč k smrti nudné a jednotvárné. Ovšem ve srovnání s Klárou oplývá jistými přednostmi … ne, neoplývá absolutně ničím. Jednoduše řečeno: když se před starým kořenem jako já natřásá o téměř dvacet let mladší hopsanda (navíc příslovečně atraktivní), pak je to pro jeho mužskou ješitnost zpravidla neodolatelné pokušení.

   ***

Příštího dne mě čekal osamělý večer. Klára šla s kámoškama do šantánu, slavit promoci jedné z nich. Docela mi to vyhovovalo. Trocha lenivého klidu mi neuškodí.

Vybaven sklenkou znamenitého novozélandského cabernetu jsem se svalil na gauč, že si pustím televizi. Dávali fotbal. Sparta s Bohemkou. To bude zase nářez.

Než jsem stihl ťuknout na tlačítko „ON“, vypadl mi ovladač z ruky. Sám od sebe.

Vstal jsem jako zhypnotizované médium a vylovil ze šuplíku pečlivě ukrytý Zbytečný zločin.

Bezmyšlenkovitým pohybem levé ruky jsem nahrábnul stranu 121 a přibližně uprostřed četl toto:

Vybaven sklenkou znamenitého novozélandského cabernetu jsem se svalil na gauč, že si pustím televizi. Dávali fotbal. Sparta s Bohemkou. To bude zase nářez.

Náhlé nutkavé střevní tlaky vyslaly nervové soustavě informaci, že by bylo záhodno navštívit toaletu. Na podobné blbiny jsem však neměl ani pomyšlení. 

Pomyšlení jsem měl na jedinou věc: co se tam píše dál?

Mobil mi zazpíval tisíckrát ohranou melodii z filmu „Tenkrát na Západě“. Měl bych si změnit vyzvánění.

Na displeji svítilo jméno volajícího, které mi okamžitě zkazilo náladu:

Laura.

Odfrkl jsem si s pocitem, že to je neskutečná kravina. A že nechápu, jak se mohl ten můj literární výtvor stát takovým šlágrem.

Inu, tuctoví čtenáři patrně disponují prachbídným vkusem. A líbí se jim kdejaký škvár, pochválený dostatečně početným davem obdobně naladěných konzumentů. Říká se tomu zmanipulování jedince hlasem lidu. Vox populi, vox dei.

Do mých ironických úvah zazpíval mobil tisíckrát ohranou melodii z filmu „Tenkrát na Západě“. Měl bych si změnit vyzvánění.

Na displeji svítilo jméno volajícího, které mi okamžitě zkazilo náladu:

Linda.

„Čau. Voláš ze Zélandu?“

„Ne, z Karlína.“

„Jak to?“

„Jsem zpátky.“

„Na votočku?“

„Natrvalo.“

„Hm. Tak vítej v domovině.“

„Děkuju. Ale možná bych měla zájem o poněkud intenzivnější uvítání, jestli chápeš, co mám na mysli. Teda, pokud bys nebyl proti.“

„Asi chápu. A asi bych byl proti.“

„Toho jsem se trochu bála.“

„Podívej, už je to dávno.“

„Pět měsíců je podle tebe dávno?“

„Jo. Pět měsíců je věčnost. Situace na bojišti se mění každým okamžikem.“

„My spolu snad bojujeme?“

„Doufám, že ne.“

„Doufáš? Ty to nevíš jistě?“

„Nevím to jistě. Protože před odletem na Zéland kdosi zkoušel volat Kláře. Netušíš, kdo to byl? A to mi přijde jako dostatečnej projev vyhlášení války.“

„To už je dávno,“ odsekla jedovatě.

„Tak vidíš.“

Rozhovor zamrzl na mrtvém bodě. 

Nerozuměl jsem jedné věci: za tu dobu, co jsme se neviděli, měla určitě hromadu příležitostí seznámit se s někým neskonale zajímavějším než já. Při své vrozené flexibilitě nepochybně využila tu nejlukrativnější z nich. V tom případě: z jakého důvodu mě teď kontaktuje?

„Co teda?“ skočila mi do myšlenek.

„Co jako?“

„No, co asi? To intenzivnější uvítání, jestli bude.“

„Asi fakt nemám zájem. Promiň.“

Cvak. Sluchátko oněmělo.

A je pokoj, řekl jsem si v duchu.

Ale je opravdu? Co když …?

Co když co?

Koukneme do knihy, tam to bude.

Taky že jo. Strana 122:

„Asi fakt nemám zájem. Promiň.“

Cvak. Sluchátko oněmělo.

A je pokoj, řekl jsem si v duchu.

Ale je opravdu? Co když …?

Co když ji znova popadne chuť pohovořit s Kristýnou? Čistě jen proto, aby pomstila svou uraženou ješitnost.

To nehodlám riskovat.

Vybavila se mi matná vzpomínka na onen rafinovaný plán eliminace hrozby zvané Laura.

Vybavila se mi matná vzpomínka na onen rafinovaný plán eliminace hrozby zvané Linda.

A udělalo se mi tak zle, že jsem ani nedoběhl na záchod, a už ze mě lítal oběd i se snídaní.

Sotva jsem se trochu vzpamatoval a uklidil následky žaludeční erupce, popadl jsem telefon.

Zvedla to až na třetí pokus.

„Co ještě chceš?“

„Rozmyslel jsem si to.“

„Aha. Máš strach, že cinknu Kláře, viď, ty posero?“

„Ne. Chci tě vidět.“

„Nekecej.“

„Nekecám.“

„Ale kecáš.“

   ***

Trvalo dalším sedm minut, než jsem ji přesvědčil k souhlasu s jejím vlastním návrhem. Není nic báječnějšího než komunikace se ženou.

Pak mě s hrůzou napadlo: dostal-li se Zbytečný zločin do ruky i Lindě, tutově pochopila, jaké nehezké konce jsem přichystal jejím vyhlídkám na světlou budoucnost, zalitou jitřním sluncem. Je-li to tak, nejspíš se mě sama pokusí lapit do pasti. Bacha na to!

Vzápětí mi však doteklo, že ta pipina je všechno možné, jenom ne milovnice literatury. Nejduchaplnější slovesný výtvor, co kdy dokázala vstřebat, je výpis z běžného účtu. Čili žádné strachy.

Když už jsme u těch výtvorů: co mě to proboha napadlo uklohnit o té hnusné špíně beletristický klenot?! A nechat ho dokonce vydat tiskem!

Tahle otázka mě už nějakou dobu zlobila. A odpověď na ni? Buď mi muselo přeskočit, nebo mě přemohlo neodolatelné nutkání přiznat se celému světu k úchylné zvrácenosti (což je prakticky totéž). 

Anebo existuje třetí eventualita: že se v šerých zákoutích mé zkažené duše skrývají schopnosti a tendence, o nichž jsem dosud neměl sebemenší tušení. V tom případě: nejsem já ve skutečnosti příležitostný či snad notorický zabiják se slušnou řádkou brilantních zločinů na kontě? A doposud mi to procházelo jenom proto, že jsem o žádném z nich nenapsal knihu.

Tahle představa je tak znepokojivá, až si říkám, že bude bezpečnější spočinout v chlácholivé náruči blažené nevědomosti.

   ***

Klára se zdekovala na víkend k matce, čímž mě zbavila ponižující nutnosti vybájit nejapnou výmluvu pro mou noční nepřítomnost. 

Závěrečné dějství nechutné frašky může začít. Jaký bude jeho scénář?

Teď už nebylo třeba nahlížet do knihy. Teď už se má paměť polepšila a vysypala rozuzlení Zbytečného zločinu naprosto precizně: 

Laura přijela do penzionu, jenomže Kryštof nikde. Když jí krátce nato zavolal, vymluvil se na nečekané komplikace a slíbil, že dorazí v průběhu noci, naštvala se a chtěla prásknout do bot. S vynaložením veškeré obchodnické výmluvnosti ji však překecal, aby na něj počkala v postýlce, přičemž jaksi opomněl sdělit, že penzion již navštívil, pěkně v předstihu. A tam si vyčíhal moment, kdy recepční opustila stanoviště, hbitě se zmocnil klíče od cimry a pohrál si s přívodem plynu k boileru. Načež vrátil klíče na příslušný věšáček a zdejchnul se, aniž by ho kdo spatřil. Následkem této finty usnula Laura spánkem spravedlivých, z něhož se už nikdy neprobere. Nežádoucí publicita v souvislosti s vyšetřováním její vraždy Kryštofovi nehrozila. V hotýlku se zásadně registrovali pouze Lauřinou občankou. On tam byl zcela neznámý pan XY. A že by o jejich vztahu informoval policii kdosi z okruhu kolegů či přátel, nepřicházelo v úvahu. Pochopitelné důvody nutily prozíravý milenecký pár k obezřetnosti hraničící až s paranoiou. Čili: neexistovala sebenepatrnější stopa směřující od Lauřiny mrtvoly k jeho osobě.

Takhle si to aspoň Kryštof maloval. Jeho strategie se samozřejmě zvrtla. A byl z toho napínák sice stupidní, leč dostatečně strhující, aby náležitě uchvátil čtenáře.

Já jsem se na komplikace nevymlouval a do Haciendy odjel v Lindině doprovodu. Přesně tak, jak bylo domluveno. Užili jsme si chutnou večeři. A ještě chutnější radovánky ve vířivce. Slastně vyčerpáni jsme poté usnuli v něžném objetí.

Kdepak, žádný rafinovaný, leč zbytečný zločin. A už vůbec ne způsobem, popsaným v knize. Protože to už bych mohl rovnou doručit na kriminálku písemné doznání.

Takže možná někdy jindy. A nějak jinak.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

Literární servis je rubrika, sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž (zatím) nepočítám pro knižní vydání. Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Literární servis 1/2020

Literární servis je rubrika, sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž nepočítám pro knižní vydání. Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Kavárenský povaleč

Co všechno se může přihodit, když si člověk vyrazí na ranní kafíčko ve špatnou chvíli na špatném místě? Leccos. Ovšem při obzvláště nepříznivé konstelaci okolností se taková zdánlivě nevinná kratochvíle dokáže proměnit v otázku života a smrti. 

Život se nezastaví jenom proto, že ve městě zuří válka …

Vychutnávám si ranní kafíčko na terase útulného zapadáku s panoramatickým výhledem do rušných bulvárů centra. Hemží se to v nich nešťastníky, neuroticky spěchajícími za prací, za nákupy, nebo kdo ví za čím. Kus dál vyčuhuje hustý les pilně zaměstnaných přístavních jeřábů. Mořskou hladinu brázdí pestrobarevná zrnka lodí. 

Roztomilý půvab malebné scenérie neruší nic. 

Na periferii města, kam přes budovu kavárny nelze dohlédnout, burácí bitevní pole. Ulice zavaleny sutí, rozmlácenými auty a všelijakým bordelem. Činžáky proměněny v okousané ruiny. 

Tu a tam polehávají nehybná těla. Během každodenního krátkého příměří si je válčící strany večer odnesou. A nějak je pohřbí. Anebo taky ne. 

A vůbec: co je mi do toho? 

Není to moje starost. 

Střelba neustává. Všichni, koho se bezprostředně netýká, ovládají schopnost nevnímat ji.

Dokud nás nezasáhne otráveným šípem, připadá nám válka cizí a vzdálená. 

Dokud naši blízcí nepadnou na absurdním poli cti a slávy. 

Dokud náš barák nevyletí do povětří. 

Dokud nám horda nadržených soldátů neznásilní manželku. 

Dokud její chapadlo neprozkoumá naše ledví, je válka pouhou imaginární informací o čemsi, co toliko vedeme v patrnosti.

Byť by se krmila mrtvolami hned za zdí našeho obýváku. 

Jak jsem se vlastně ocitl v tomhle pojebaném průseru? Já, kluk z Vršovic, narozený v Podolí a křtěný Vltavou!

Celé to začalo emigrací. Profláklou cestou přes Jugoslávii. Dovolená u moře, z níž jsme se už nevrátili. 

Psal se rok 1989. Bylo mi jedenáct let. 

Dopadlo to groteskně (jako ostatně každý větší podnik naší rodiny). Diktatuře proletariátu jsme pláchli necelé tři měsíce před jejím kolapsem. 

Stačilo jen trošinku počkat. 

A teď jsem taky musel čekat. 

Kafíčko bylo jako vždy excelentní. A čerstvý loupák rovněž. 

Inu, nemám zas tak špatné zaměstnání. 

Z blaženého rozkladu mysli mě vytrhl příchod Hectora, majitele a jediného zaměstnance kavárny na zapomenutém rozhraní války a míru. Není divu, že do jeho pajzlu skoro nikdo nechodí. A takhle ráno tu nebyla ani noha. 

Tedy kromě nás dvou.

Hector se usmíval. Dobré znamení.

Jenomže se usmíval asi tak o půl procenta víc, než aby to působilo přirozeně. Špatné znamení.

Znervózněl jsem.

Ten hajzlík sice zkoušel nedat nic najevo, ale mě neoblbnul. Jsem už dost zkušený a problém neomylně vycítím.

Neočekávaný problém. Un problema inesperado.

Co mě vůbec spojovalo s tímhle hombré, s tímhle hijo de puta? Proč mě jeho chování tak znepokojovalo?

Odpověď je jednoduchá: Hector byl nesmírně důležitým činitelem celého plánu. Jeho švagr, vysoce postavený důstojník „revoluční armády“, s nímž jsem se nesměl nikdy osobně setkat, mi jeho prostřednictvím předával klíčové informace. 

O čem? O pohybu a aktivitách plukovníka Martineze, samozvaného vůdce junty, uzurpující moc v zemi.

Martinez je můj cíl. Za jeho zneškodnění dostanu královsky zaplaceno. Od koho, to je vedlejší. Rozhodně od někoho, komu nesmírně záleží na restauraci legitimní vlády, aktuálně uprchlé do exilu.

Za vším vězí ekonomické zájmy. Jak jinak.

Bez Martineze uvízne soldateska v ničivých chapadlech nekontrolovatelného chaosu. Mocenský boj jednotlivých frakcí jí srazí vaz. Prezident Vascellas se bude moci slavně vrátit do úřadu. A obnovit pravidla hry. Zahraniční společnosti opět dostanou zelenou k vysávání země.

Teď to ale vypadalo, že mě Hector zradil. Nebo mě zradil jeho švagr. Nebo oba.

Nejspíš švagr. Nemohl jsem se mu divit. Pokud někdo z blízkých kolegů (případně sám Martinez) pojal byť i pouhý stín podezření stran jeho loajality, hrozilo mu mučení, zakončené vyvrtáním dvanácti dírek do těla. Tedy za předpokladu, že odsouzenec nechcípne už během tortury.

Plán ztroskotal. Nebo možná ne. Možná jsem jenom příliš paranoidní. A můj úsudek je zmaten strachem a napětím.

Pro strach i napětí mám znamenitý důvod: právě dnes má dojít k eliminaci. Přesně v jedenáct hodin dorazí mladík na skútru. Předá mi šifrovanou zprávu, obsahující precizní specifikaci palebné pozice. Během Martinezova chvástavého proslovu k podřízeným velitelům mu odtud pošlu smrtící olověný pozdrav.

Poté mi mají Hector a jeho švagr zajistit bezpečný odchod ze země. Této části operace jsem pochopitelně věnoval zdaleka největší pozornost a vypiloval ji s pečlivostí až úchylnou.

Nejsem totiž žádný sebevražedný atentátník. Jsem nájemný odstřelovač. Likvidace nevhodných diktátorů a podobných exotů je mi zdrojem obživy, nikoli potěšení či dokonce hrdinské cti. Nemám slíbenou Valhallu. Ani nebe plné panen.

Takovým slibům bych ostatně nevěřil. Můj život je tady a teď. Carpe diem.

No, jenomže tady a teď se to patrně podělalo. Mé šance na holé přežití (jsou-li vůbec jaké) představují zapeklitou otázku.

Prvotní impuls, vysílaný v takovém okamžiku zpanikařeným podvědomím, obvykle zní: zdrhni! 

Nesmím ho poslechnout. Pokus o útěk nemá smysl. 

Není kam utéci. 

Utéci. 

Celý život vlastně utíkám. Začalo to v tom roce 1989. Nakonec jsme skončili v Kanadě. Jakýmsi nepochopitelným řízením osudu se podařilo rodičům na poslední chvíli získat politický azyl.

Dospíval jsem v cizím prostředí. Mezi cizími lidmi. Sám.

Když mi bylo patnáct, přihlásil jsem se do místního střeleckého klubu, kde brzy postřehli můj talent. Když mi bylo sedmnáct, začal jsem víc posilovat a trénovat box. Když mi bylo devatenáct, knokautoval jsem po necelé minutě kanadského šampióna, obtočeného tolika mistrovskými pásy, že ho za nimi ani nebylo vidět.

Když mi bylo dvacet, táta umřel. S mámou jsme se protloukali, jak to šlo. Mým prvním džobem byla práce vyhazovače v nočním klubu, vlastněném americkou společností s pochybnou reputací. Jednoho dne tam došlo k přestřelce, kterou jsem rychle pořešil několika přesnými projektily.

Brzy na to mi zavolal kdosi „z firmy“ a pozval mě na schůzku do Chicaga. Tam čekala obálka se zálohou a příslib druhé, znatelně tučnější obálky, kterou dostanu po úspěšném dokončení akce.

Tak začala moje hvězdná kariéra. 

A o dalších mnoho let později dřepím v kavárně, kde může moje hvězdná kariéra velice rychle skončit.

Dobře, teď si tedy ověřím, zda je mé tušení oprávněné. 

Usmál jsem se na Hectora a čekal, co z něj vypadne.

Vypadl z něj nucený škleb. I kdyby si na čele rozsvítil nápis JSEM ZKURVENEJ ZRÁDCE, nemohl by mé obavy potvrdit přesvědčivěji.

A tak jsem vypálil první ránu:

„Nepřijede, viď?“

Zbledl o dva či tři odstíny.

„Kdo, jako?“

„Kdo, asi? Papež František, asi! Ten kluk na skútru, přece.“

Potil se.

„No, měl by přijet.“

„Určitě?“

„No, měl by. Já nevím.“

„Určitě?“

„No, není vyloučeno, že fakt přijede. Ale já vážně nevím. Neptej se mě, prosím.“

Hm, takže máme jasno. 

Jsem lapený jak srnec do želez. 

Nějaké šance? Žádné.

Pravda, jeden fígl zkusit můžu, nicméně pravděpodobnost úspěchu je mizivá. Či dokonce nulová.

Ale něco podniknout musím. Dokud se dýchá, není konec. Game isn't over.

„Poslyš, compaňero, budu potřebovat tvou pomoc. Pojď dozadu.“

Vteřinku mě bedlivě pozoroval. Z mého zdánlivě bezelstného úsměvu vydedukoval, že mu nic nehrozí. Šel za mnou jako ovce. 

Za barákem jsem mu nasadil perfektně nacvičený chvat. Výsledek: zlomený vaz ještě před dopadem na zem.

Už jsem se chystal pádit zpátky do lokálu (opatřen Hectorovou utěrkou a zástěrou), když můj citlivý sluchovod zaznamenal povědomý hluk. 

Jsou tady. Jdou si pro mě. 

Tak jo. Přiloudal jsem se za bar a začal leštit sklenice. Jakoby nic.

Byli čtyři. Seděli každý u jiného stolu. 

Nejmladší z nich se pařil v uniformě milice. Asi aby dodal celé věci punc legitimity. Pobavilo mě to. 

Další tři byli v civilu. 

Čuměli na mě tupým zrakem. Nikdo ani slovo.

Načež se otevřely dveře a vstoupil velitel. Autoritu měl napsánu na čele. 

Autorita.

Stejně autoritativní byl onen boss, co se před lety rozvaloval v komfortním křesle jisté kanceláře. A kvákal, jak neobyčejný dojem na něj udělaly moje „výsledky“.

Poté mi vysvětlil, že zakázka, kterou mi hodlá svěřit, je sice nesmírně výnosná, ale zároveň nesmírně ošemetná. Neptat se, nepřemýšlet a hlavně: nemluvit. S nikým a o ničem. 

Je v tom politika. 

Dostal jsem na mušku první velké zvíře. Aniž bych tušil, kolik jich bude v dalších letech následovat.

Na rozloučenou mi ten hlavoun sdělil, jak neochvějně věří v mé schopnosti. 

Schopnosti. 

Uvidíme, jak je projevím teď, když jsem v koncích. 

Mé oči neochotně zapátraly směrem k pětici hrdlořezů. Jejich zbrojní arzenál by hravě stačil na to, aby mě rozstříleli na chilli con carne. Mňam.

Mé šance tedy netkvěly v otevřené konfrontaci. Musím blafovat. Předstírat, že jsem, kdo nejsem.

Půjde-li to vůbec.

Zná-li někdo z nich Hectora osobně (a pamatuje-li si, jak vypadá), je se mnou amen. 

Pokývl jsem. A čekal, co bude. Posraný až za ušima. 

V přítmí za barem na mě nebylo moc vidět. To mi nahrávalo a malinko vylepšovalo svízelnou pozici.

„Kde ho máš?“ štěkl velitel.

Suše jsem polkl.

„Vzadu, ve skládku. Je po něm. Pochopil, že s ním hrajeme betla. A chtěl mě dostat. Byl jsem rychlejší.“

Jeho nedůvěřivý pohled byl tak nedůvěřivý, že nedůvěřivější už ani být nemohl. Očividně mu nešlo na rozum, jak dokázal domorodý jouda vykostit opráskaného zabijáka. 

To byla ožehavá slabina mé mystifikace. Dokážu ji nějak eliminovat? Kdo ví.

Pan Autorita pokrčil nos.

„Přesvědčíme se. Pojď s námi.“

Obešli jsme dům. Milicionář a velitel stáli vedle mě, každý z jedné strany. Ostatní zabijáci kempovali za mnou. Jejich kvéry jsem hmatatelně cítil v játrech.

Pan Autorita skenoval Hectorovu mrtvolu, záměrně obrácenou čelem k zemi. Nebylo pochyb, že si ji otočí. A taky to udělal.

„Nevypadá jako Američan. Spíš jako chlápek odsud.“

Snědá tvář a vizáž přičmoudlíka (zděděná po matce a jejích hispánských předcích) mi teď přišla náramně vhod. Protože kdyby na zemi ležel mrtvý domorodec a nad ním se tyčil plavovlasý modrooký gringo, veliteli by okamžitě docvaklo, která bije. 

Takhle visela pravda pořád v luftu.

„Jo, to je fakt,“ mlžil jsem. „Jeho matka se narodila někde tady na jihu. Proto ho sem poslali. Jakože to tu zná a splyne s davem. A nebude tak nápadnej.“

Pan Autorita utrousil cosi ve smyslu, že on sám by v takové situaci použil tu samou fintu. A mě jako už mnohokrát napadlo, že hrají-li okolnosti aspoň trochu do vašich karet, máte čáku shrábnout bank. Nepříznivým indiciím navzdory. 

Pochopitelně pouze za předpokladu, že je váš protivník náležitě pitomý. 

A tenhle naštěstí vypadal hodně pitomě. Podle ksichtu a mizerné španělštiny (se zřetelným přízvukem) byl tutově Američan. 

Žádné překvápko. Podobnými dobrodruhy a ztroskotanci se banánové republiky rozvojového světa jenom hemží. Bojová umění ovládají skvěle, ovšem s myšlením to bývá poněkud slabší.

No jo, ale je tu ještě jedna osudová otázka: co mají v plánu s Hectorem? Zlikvidovat?

To by znamenalo žalostný epitaf.

Velitel mě vytrhl ze spekulací.

„Pojď do lokálu. Dáme řeč.“ 

Dáme řeč.

Ano, dali jsme řeč. Zase v jedné přepychově zařízené pracovně.

„Základní informace jsou ve složce. Nalejte si je do hlavy a lejstra zničte. Jsou tam i souřadnice kavárny, jejíž majitel jménem Hector bude vaším kontaktem. Zajistí vám krytí a ústup.“

Proč musím zrovna já zachraňovat svět? Copak jsem nějaký superman? A mezi námi: s tím zachraňováním je to samo sebou malinko na levačku. Jediné, co zachraňujeme, jsou něčí zájmy. A ten někdo nemá absolutně nic společného s obyčejnými lidmi, jimž válka láme vaz.

No jo. Existují myšlenky a otázky, jež by si člověk neměl pokládat. 

A tak si je nebudu pokládat ani já. Raději sbalím bagáž. 

A vyrazím za tropickým sluncem. 

Tropické slunce pražilo i teď, kdy jsme se vraceli do kavárny.

Hrůza ze smrti mě sevřela jako železný krunýř. Ve sračce, nápadně připomínající můj aktuální malér, jsem se ocitl už mnohokrát, ale vždy byly na mé straně určité únikové eventuality.

Tentokrát ne.

Pan Autorita si mě posadil proti sobě. Střelci s milicionářem zůstali u zdi. Nespustili z nás oči. 

Ideální scéna pro takovou vysloveně decentní dopolední popravu. Během několika desítek vteřin skončím na podlaze. Kolem mě spousta krve. A ve mně spousta olova.

Strachy jsem se málem rozesmál. Všechny těžce nabyté zkušenosti, veškerý výcvik, stovky mazaných fíglů, plejáda brilantních akcí … nic z toho najednou není k ničemu. Protože mě naporcuje parta osmahlých primitivů, co umí jedinou věc: ovládat kalašnikov. 

Život elitního snajpra skončí v téhle zaplivané prdeli. A navíc absolutně zbytečně.

Velitel mě propaloval mrazivým okem. Načež se strašlivě rozchechtal.

„Gratuluju,“ zaburácel cynicky, „obstál jsi výtečně.“

„Co…co…cože?“

Poplácal mě po ramenou.

„Dobrá práce, střelče.“

Otřel jsem si zpocené čelo. 

„Počkat … tohle celý byla bouda? Kamufláž?“

„No, bodejť! Prověrka spolehlivosti.“

„Jdi do hajzlu!“

„Ale klid! Fakt tě vobdivuju, vole.“

„Aha. Tak to se asi poseru blahem.“

„Záchod je vzadu. Ale nejspíš tam není hajzlpapír. Hector byl čuně.“

„Ty jsi teda vtipálek. Když máš tolik humoru, určitě mi povíš, co bude dál.“

„Tak teď jsi mě zklamal. Čekal bych, že ti to dojde samo.“

„Novej cíl?“

„Jistě,“ přikývl.

„Na objednávku plukovníka Martineze?“

„Znovu jsi mě zklamal. Plukovník Martinez by se nikdy nesnížil k tak mrzké podlosti, jako je nájemná vražda.“

Vyšel jsem na terasu.

Do rajské pohody slunečného dopoledne rozverně švitořilo nepříliš vzdálené dunění střelby z vedlejší čtvrti plné ruin a mrtvol.

Život se nezastaví jenom proto, že ve městě zuří válka …

Literární servis 2/2019

Literární servis je rubrika, sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž nepočítám pro knižní vydání. Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Bodyshopping

Mladý ajťák, onemocnělý leností a neochotou učit se nové věci, laxně shání lukrativní džob, při němž by se příliš nepředřel a zároveň za to dostal dobře zaplaceno. Náhodné setkání mu přihraje zdánlivě fantastickou příležitost, z níž se však vyklube záludná nástraha.

Literární servis 1/2019

Literární servis je rubrika, sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž nepočítám pro knižní vydání. Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).

Já, Gregorian … nebo někdo úplně jiný

Následující příběh se odehrává na blíže neurčeném místě v blíže neurčené budoucnosti. Hlavní hrdina mechanicky odkrajuje dny beznadějné existence, aniž by si uvědomoval, jak rozmařile mrhá drahocenným časem. Ovšem pouze do okamžiku, kdy se spolehlivý režim jeho života zhroutí do nenávratna.

Sprint na krátké trati rozhodně není mou parádní disicplínou.

Už zdálky bylo jasné, že nemám šanci loď stihnout. Leda zázrakem. A tak jo, dobře, zkusím ještě drobet zrychlit. Možná mi vyletí plíce ušima, ale co na tom?

Mé podvečerní atletické výkony kupodivu unikají pozornosti sportovních reportérů, což je nepochybně politováníhodný lapsus.

Vstupník zrovna odrážel plavidlo od břehu, když jsem srdnatě finišoval na molo.

„Máte akceptační kód, pane?“ štěkl netrpělivě.

„Jistě.“

Vylovil jsem z aktovky generátor. Na displej pohotově naskočilo osmačtyřicetimístné číslo.

„Je mi líto, pane, váš kód je neplatný.“

„Ale jak to?!“

„Na šestadvacáté pozici má být jednička. Vy tam máte nulu.“

„Nemám. Je tam jednička, podívejte.“

„Kdepak. Na palubu nemůžete, bohužel.“

Rezignovaně jsem sledoval, jak se ty blbé necky noří do vln, a pak - jako každý den - vykročil k pobřežní stezce.

Vlastně mi to ani nebylo líto. Tyhle procházky miluju. Pěšina je zkonstruovaná tak, aby chodce vždy kousek popovezla. Člověk se tolik neunaví. A je rychleji v cíli.

Mě však z neznámých důvodů nepopovezla nikdy.

Za dvě hodinky (nebo tak nějak) jsem dorazil k našemu baráku. Na lavičce u vchodu trůnila domovnice. Popravdě řečeno, nevzpomínám si, že bych ji někdy spatřil na jakémkoli jiném místě.

„Jdete pozdě.“

„Nevzali mě na loď. Musel jsem jít pěšky.“

„To tvrdíte každý den.“

„Taky je to každý den pravda.“

„Nájemníci, co chodí pozdě domů, jsou nesnesitelní.“

„Nejsou.“

„Dlužíte nájemné za tři měsíce.“

„Mýlíte se. Mám zaplaceno na rok dopředu.“

„To je možné, ale dlužíte nájemné za tři měsíce.“

„Ne.“

„Tak mazejte dovnitř.“

Domovnice zatočila drdolem na temeni hlavy. Vchodové dveře se otevřely. Tobogán mě vyplivl do třetího suterénu.

Konečně doma.

Makrovlnná trouba oznámila, že večeře nebude.

„Není nakoupeno.“

„Je. Předevčírem jsem byl v krámě.“

„To nemohu potvrdit ani vyvrátit. Ovšem chladnice je prázdná.“

„V komoře visí uzení vyvřouni.“

„Uzené vyvřouny vařit nebudu. Nejsou dietní.“

„Ale mně chutnají.“

„Snězte si je studené.“

Pokrčil jsem rameny, zalezl do komory a z provázku uřízl jednoho obzvláště sádelného uzeného vyvřouna. Zvolna jsem žvýkal sousto za soustem. A zapíjel je vínem z plodů cucanky. Vlastní výroba. Cucanka roste v lese za domem.

Po večeři jsem vyhodil talíř a sklenici do moře. Tam se nádobí umylo a přiletělo zpátky. Šup s ním na odkapávač a hurá do koupelny.

Vana už byla plná suché vody. Její proud mě unášel desítky metrů od pobřeží. Až ke vzdálené bójce. Plaval jsem, potápěl se a kopal nohama jak debil. Když vypršel čas, vana mě vyklopila ven z koupelny. Mýdlo zajelo zpátky na poličku.

Oblékl jsem si noční trencle, žuchl do lenošky a mrknutím zapnul televizátor. Zrovna dávali zprávy. Vyplynulo z nich, že letošní sklizeň destilovatelného ovoce bude podprůměrná, pročež máme očekávat nedostatek kořalky na trhu. Následovaly novinky ze světa, které nebyly potěšující o nic víc. Sportovní redaktor podal obšírnou informaci o zdrcující porážce mého oblíbeného týmu ve walkballové lize. Na závěr se předpovědělo chladné, deštivé a větrné počasí. Po půlhodinovém pásmu reklam a televizní modlitbě televizního kaplana přišel na řadu devíti stý čtyřicátý šestý díl telenovely „Příběhy ze sousedství“, který mě poslal do sladké říše spánku.

Probudil jsem se celý rozlámaný. Spát na gauči není zrovna pohodlné.

Ze stručného rozhovoru s makrovlnnou troubou vyplynulo, že snídaně nebude. Co naplat, posnídám v práci.

Ne. Neposnídám.

Včera jsem přece dostal padáka.

Úplně mi to vypadlo z paměti. Jako vzpomínka na zrození. Jako myšlenka na smrt.

Personální referentka několik vteřin nechápavě civěla, načež zaskřehotala otráveným hlasem:

„Vy jste Gregorian Pimperlow, že jo?“

„Ano.“

„Tak mi to tady podepište.“

„Jistě.“

„Odstupné a poslední výplatu pošleme na Charitativní fond Firmy.“

„Takže ty peníze nedostanu?“

„Ne. Vy byste je snad chtěl?“

„No ano.“

„Vy odmítáte podpořit Charitativní fond Firmy? Přispět na ubohé a opuštěné dětičky? Na holátka? To jste tak neskutečně bezcitný?“

„Ale já nebudu mít z čeho žít!“

„Prosím vás, co byste s tolika penězi dělal?“

„Taky pravda.“

Ano, takhle to včera skončilo. Taková byla moje poslední zkušenost s Firmou. Po deseti letech mě vylili jako splašky do záchodu. Z minuty na minutu. Bez peněz.

Měl jsem té krávě na personálním říct, že na ta její ubohá a opuštěná holátka z vysoka seru. Ať si je podporuje sama. Jenomže jako obvykle jsem nebyl dostatečně pohotový.

Takže nemám džob. Nedá se nic dělat, musím najít jiný.

Ranní loď už čekala u mola, jako obvykle nacpaná k prasknutí. Má tu výhodu, že bere každého. Není nutno prokazovat se žádným akceptačním kódem. Městu záleží na tom, aby byli lidé včas v práci.

Místa k sezení byla pochopitelně obsazená. Se zadrženým dechem a za cenu slisovaného hrudníku  jsem vklouzl mezi obézní dámu v květovaných šatech, která neustále funěla a hloupě se tvářila, a vysokého, nezdravě vyzáblého pána, z jehož dechu byl cítit nemocný žaludek.

Z přístavu jsem to vzal rovnou na Náměstí Plodnosti. Do zprostředkovatelny práce. Správně řečeno: do Úřadu pro zaměstnanost. 

Poslali mě do pátého patra. Pak dlouhou chodbou vlevo, doprava, po pár krocích tři schůdky nahoru, zase doprava, hned doleva, osm schodů dolů, doprava, doleva, doprava, šest schodů kdovíkam … a tam už jsou dveře číslo 7143.

Ve velice stroze zařízené kanceláři nebyl nikdo. Kromě úředníka.

Úředník se zatvářil.

„Nevyzval jsem vás, abyste vstoupil.“

„Promiňte, ale klepal jsem.“

„No tak ven! A zaklepat znovu!“

No tak ven. A zaklepat znovu.

Z místnosti zaznělo velice hlasitě a velice podrážděně:

„Vstupte!“

Vlezl jsem dovnitř.

Úředník se opět zatvářil.

„Co si přejete?“

„Mé jméno je Gregorian Pimperlow.“

„Neptal jsem se na jméno! Co si přejete?“

„Včera mi dali ve Firmě výpověď.“

„Neptal jsem se, kde vám dali výpověď! Co si přejete?“

„Potřebuju najít novou práci.“

„Váš případ mi nepatří. Kdo vás ke mně poslal?“

„Úřednice v registraturaci.“

„Spletla se, což je vaše chyba. Musíte do dveří číslo 2936, to byste měl vědět. Tři patra dolů, doleva, po schodech nahoru, vpravo, vlevo, vlevo, vpravo, po schodech nahoru.“

Opustil jsem kancelář číslo 7143 a neodvratně zabloudil. Když už to vypadalo, že v útrobách zprostředkovatelny umřu hlady a žízní, potkal jsem kancelářského sluhu, který mě za drobný obnos nezištně dovedl až před dveře číslo 2936.

Poučen z minula jsem zaklepal a čekal. 

Nic.

Dlouho nic.

Zaklepal jsem tedy ještě jednou.

Dveře se okamžitě rozlétly. Stál v nich značně neupravený člověk s velice dlouhým zrzavým vousem a rozepnutou velice barevnou košilí, z níž vykukoval chomáč velice prošedivělých chlupů.

Sjel mě od hlavy až k patě.

„Člověče, co tady klovete jak datel do smrku? Nač jako čekáte, proboha?! Pojďte dál, ne?!“

Poslušně a schlíple jsem nakráčel dovnitř. Kancelář byla plná truhlíků s obrovskými květinami. Nábytek každý pes jiná ves. Stěny pokrývala přehršel plakátů s hudebními hvězdami, slavnými tak dvě, tři desetiletí zpátky. Z rádioproduktoru burácela ryčná píseň dávno zaniklé kapely Babies of Black Monsters.

Jedna z květin mě ďobla do zadnice. Bolestně jsem vyjekl.

„No tak chlape, nedrážděte mi Jůlinku. Nemá ráda, když někdo bloumá moc blízko. A dřepněte si už konečně.“

Dřepl jsem si už konečně a zkoumavě prohlížel toho člověka. Vůbec nevypadal jako úředník.

Kouknul na mě přísně.

„Takže vy jste Pimperlow.“

„Ano, jak to víte?“

„Volal mi ten úchyl seshora. Že sem přijdete. Taky to mohl vyřídit on. Ale to je jedno. Podívejte, něco bych pro vás měl, ale je to mimo váš obor.“

„Vezmu cokoli, potřebuju práci.“

„To chápu. No, ale je to manuální práce. V Továrně. U pásu.“

„Nevadí.“

„Děsná otročina. Strašně monotónní. Celý den pořád dokola jeden a ten samý úkon.“

„Nevadí.“

„A nasadí vás převážně na noční směny. Úplně si převrátíte životní rytmus.“

„Nevadí.“

„A třikrát měsíčně budete mít víkendovou šichtu.“

„Nevadí.“

„A mají tam vysokou úmrtnost dělníků.“

„Nevadí.“

„Uvědomujete si, že vás ta práce zlikviduje?“

„Nevadí.“

V tu chvíli se rozlétly dveře. Vrazil do nich neobyčejně autoritativní a neobyčejně vybraně oblečený muž. Měl na sobě dva různé obleky (oba velmi drahé) a dvojitou kravatu. Vše dokonale sladěno s oběma košilemi. Dva páry bot, jež měl na nohou, oslnivě zářily.

Vousáč se na něj otočil s neskrývaným respektem.

„Dobrý den, pane řediteli. Tohle je pan Pimperlow. Pane Pimperlow, to je pan ředitel našeho úřadu.“

Muž v oblecích mě zrentgenoval panovačným pohledem.

„Podívejte, Pimperlow, dobře vám radím, vezměte to místo v Továrně. Ostatně, žádná jiná práce pro vás není. A asi už nikdy nebude.“

Obrátil se k úředníkovi.

„A vy mu to nerozmlouvejte. Můžeme být rádi, že Pimperlow půjde hezky pracovat! A my ušetříme na podpoře.“

Zvedl jsem se.

„Aha. Tak děkuju. Můžu teda jít?“

Úředník na mě vrhl udivené oko, zatímco direktor beze slova odkráčel.

„Chlape, a nechcete třeba vědět, u koho se máte v Továrně hlásit?“

„Aha, to je pravda. U koho teda?“

„To je jedno. Prostě přijďte na vrátnici. A řekněte, že jste Pimperlow.“

„Aha. Tak děkuju.“

Opustil jsem kancelář a vyrazil neznámo kam. Nevěda, kudy z budovy. Smířen s tím, že v úřadu patrně zhynu.

Sužován dehydratací a bolestí chodidel jsem nakonec přece jen objevil hlavní vchod. Patrně zázrakem.

Domovnice soptila vzteky.

„Takhle se chodí domů?! Flamendře!“

„Neflámuji, to přece víte. Sháněl jsem si práci.“

„Cože? Vás vylili z Firmy? Není divu. Jsem zvědavá, jak teď zaplatíte nájemné. Dlužíte za čtyři měsíce.“

„Včera to byly tři.“

„Dnes je prvního. Nový měsíc.“

„A ostatně, mám zaplaceno na rok dopředu. Vlastně teď už jen na jedenáct měsíců.“

„To je docela dobře možné, ale dlužíte za čtyři měsíce.“

Ještě jeden nasupený pohled. A pak mě vpustila do domu.

Makrovlnná trouba spala. I televizátor přešel na noční režim. Světlo v koupelně už jen blikalo. Taky se chystalo usnout.

Chronostroj přeskočil na dvanáctku. Začal nový den, už nebylo prvního. Bylo druhého.

Už nebylo dnes. Bylo zítra.

V hodinu tak brzkou, že nazvat ji ránem by bylo nezaslouženým eufemismem, jsem uháněl do Továrny.

Pod nohama mi křoupaly závěje čerstvě nasněžených květů, pohotově vysávaných odklízecím strojem. Olbřímí mechanismus, umístěný na korbě, z nich rovnou vyráběl parfém „Podmanivý šarm“. Odpad poslouží coby náplně do levandulových pistolí proti agresivním žábounům.

„Co chcete?!“ zahulákal vrátný.

„Mé jméno je Gregiorian Pimperlow. Mám tu nastoupit do práce.“

„Vaše místo už bylo obsazeno. Sbohem.“

Zůstal jsem jak solný sloup.

V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.

„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže jste přijat. Jděte dovnitř a sledujte purpurovou linii. Ta vás dovede až do Výrobní haly. Hodně štěstí v Továrně.“

Na zemi bylo narýsováno přibližně osmdesát křivek všech možných barev a odstínů. Ani jedna se nepodobala purpurové.

Kolem prošel nějaký někdo. Při pohledu na mou bezradnost utrousil:

„Hledáte Výrobní halu?“

„Jo.“

Beze slova klepl špičkou boty na jednu z čar a pokračoval v chvatu.

„Moc děkuju,“ houkl jsem za ním.

Sledovat linii se ukázalo jako nadlidský úkol. Neustále křížila všechny ostatní. Občas byla přerušená. Každou chvíli se rozbíhala několika směry najednou.

Sužoval mě palčivý hlad, protože poledne bylo na spadnutí, ale Výrobní hala v nedohlednu.

Když už jsem to chtěl vzdát, málem do mě vrazili čtyři muži v černých pláštích. S rakví na ramenou.

„Prosím vás, vy jdete z Výrobní haly?“

Levý přední nosič po mně střelil udiveným pohledem.

„A odkud jinud? Kde jinde to asi vcucává?“

V dálce pochodovala další čtveřice s rakví. Vyběhl jsem jí naproti a posléze stanul u vrat obrovské podlouhlé budovy.

Vevnitř tiše předlo pět dlouhatánských pásů. Dělníci z nich sbírali výrobky. Cosi porychtovali a vraceli je zpátky. A tak pořád dokola.

Všiml jsem si kukaně vedle vchodu. Seděl v ní ježatý muž. To bude mistr.

„Mé jméno je Pimperlow. Nastupuju do práce.“

Zvedl hlavu od lejster.

„Jo, aha, vy máte nahradit jednoho z těch blbců, co ráno vcuclo NXCL, že mám pravdu?“

„Co je NXCL?“

„Systém virtualizace Výrobků. Vyhýbejte se mu.“

„Kde je?“

„Všude.“

„Eehh ... jak se mu tedy mohu vyhnout?“

„Co já vím?“

„Hm. Vysvětlíte mi, co mám dělat?“

„Ne. Jděte na pozici X9.7y-M. Tam požádáte člověka vedle sebe, aby vám všechno ukázal. Budete provádět Operaci číslo 867 na Výrobcích číslo 7241 až 7380.“

„Opravdu? Přesně tyhle Výrobky jsem až do předvčerejška prodával ve Firmě.“

„No vidíte. A teď je budete vyrábět. Viděl jste je někdy? Měl jste někdy některý z nich v ruce?“

„Ani omylem. Nemám ponětí, jak vypadají a k čemu slouží.“

„To neví nikdo. Tak už jděte. Nezdržujte mě.“

„Hele, a neměl bych napřed podepsat nějakou pracovní smlouvu nebo tak něco?“

„Teď ne. To až jak se osvědčíte. Projdete týdenním adaptačním procesem. Když to dobře dopadne a nevcucne vás to, uzavřeme kontrakt.“

„Aha. A tomu mám věřit?“

„Chcete tu práci nebo ne?“

„No … chci.“

„Tak nemelte pantem a mazejte.“

Podle číselných řad jsem vcelku svižně (za slabou čtvrthodinku) našel hledanou pozici X9.7y-M. Když jsem chtěl oslovit člověka vedle sebe, zahoukala siréna.

Pás se zastavil.

Pracovní doba ranní směny skončila. Všichni dělníci šli domů. Já s nimi. Naše místa zaujala odpolední šichta.

Pás se znovu rozjel.

Nazítří na mě čekaly montérky s vyšitým osobním číslem 64-z.2n98. Křepce jsem je oblékl a po krátké diskusi se sousedem u pásu zjistil, jaký úkon mám na výrobcích páchat. Bylo to triviální, přesto se mi občas povedlo něco zvorat. Odměnou mi byla štiplavá laserová šleha přes ruce.

Zhruba po dvou hodinách zadrnčel zvonek: přestávka na kafe. Odebrali jsme se do odpočívárny našeho sektoru, která pojala cirka osmdesát dělníků. Cestou kolem nás proplula čtveřice mužů s rakví.

Hrnky s kávou začaly putovat po stolech. Nebylo to moc dobré pití. Jenomže doma se jako obvykle snídaně nekonala, tak jsem byl vděčný i za tuhle bryndu.

Mistr zahulákal:

„Počínaje zítřkem má parta 64-z celých deset dní po sobě noční směnu. Zdůrazňuji to zejména novým dělníkům, aby na to nezapomněli. Hlavně vy, Pimperlow, vy si to pořádně zapište za uši, protože jste mi připadal obzvláště natvrdlý.“

Načež odešel.

Otočil jsem se k člověku vedle sebe.

„Hele, co je to ten NXCL?“

„Systém virtualizace Výrobků. Mistr ti to neřekl?“

„Ano, to mi řekl, ale netuším, jak vypadá. A kde je.“

„Je všude, to ti neřekl?“

„Ano, to mi řekl, ale nechápu to.“

„Mistr měl pravdu, jsi vážně natvrdlý. Zkrátka si dávej bacha. Pořád. Je to tak, že Továrna posílá určitou část produkce rovnou za moře. Výrobky před odesláním virtualizujeme, aby se ušetřilo na dopravních nákladech. Při virtualizaci vždycky svítí výstražné žluté světlo.“

„Aha. A kde?“

„Kde co?“

„Kde svítí to žluté světlo?“

„To nikdo neví.“

„Tsss … Tak proto odsud pořád vynášejí tolik mrtvol.“

„Jakých mrtvol? Kdo co vynáší?“

„No ti chlápkové s rakvemi ...“

„Ale ty piksly jsou přece prázdné! Koho vcucne NXCL, ten zmizí. Systém devirtualizace totiž umí zhmotnit pouze Výrobky, nikoli živé organismy. Jinak by nám mohli virtualizované dělníky posílat zpátky. Ale to nejde. Takže za každého vcucnutého vždycky vynesou jednu plonkovou rakev. Symbolický pohřeb.“

„Chceš mi říct, že člověk prostě zmizí? A vůbec nic z něj nezbyde?“

„Zbyde z něj všeho všudy spousta jedniček a nul. A i ty jsou virtuální.“

Crrr, zvonek. Honem zpátky k pásu.

Do oběda došlo ještě na jednu rakev. Ostatně i já měl namále. V jednu chvíli jsem pocítil slabé vcucávání, ale včas to se mnou cuklo na druhou stranu. A to mě zachránilo.

Oběd probíhal na nádvoří vedle haly. Dělníci usedli kolem pěti dlouhých stolů. Zasedací pořádek přesně odpovídal pozicím u pásů. Mistr trůnil v čele, za samostatným stolem s masivní trnoží.

Orchestr vyhrával uklidňující melodie, v jejichž rytmu se vlnilo pět tanečnic, oděných do spletice listů uchořitníku. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni byli zabráni do jídla.

K obědu nám servírovali steaky z vyvřounů s omáčkou z žábouních oušek. Moc mi to chutnalo, protože mám vyvřouní maso rád. Ale někteří dělníci se ušklíbali. Kdo vypadal příliš znechuceně, dostal laserovou ránu přes pusu.

Během dezertu (krém z čehosi neidentifikovatelného) se na boční stěně haly zjevil obličej předsedy představenstva v kromobyčejně nadživotní velikosti. Poděkoval nám za odvedenou práci a konstatoval, že naše výkonnost stále není dostatečná. Poté prohlásil, jak nesmírně ho těší, že jsme jedna velká šťastná rodina. Za doprovodu odborářského orchestru pak brilantním školeným basbarytonem zapěl Tovární hymnu.

Odpoledne proběhlo klidně (pouze jedna rakev). Já už pracoval tak spolehlivě, že jsem dostal jediný laserový výprask přes ruce.

Cestou domů (pobřežní pěšinou, loď mě zase nevzala) si na mě počíhal jeden obzvláště vypasený žáboun. Hupsnul mi na krk, ale zkosil jsem ho obranným sprejem. Jak se tam tak válel, zdechlina jedna blbá, vztekle jsem ho zkopal, až z něj stříkal sliz na všechny světové strany.

Druhý den jsem šel do práce až na noční směnu. A protože mě už nebavily únavné a skličující diskuse s makrovlnkou, bude-li nebo nebude-li snídaně, skáknul jsem nakoupit.

V prodejně nával jako kráva. Jakmile se jeden z terminálů uvolnil, nadiktoval jsem do něj objednávku. Za okamžik přijelo po pásu zboží. Kapusta strašlivě ovadlá (takže vrátit) a slanina smradlavá (taky nic). Můj úlovek tedy nakonec sestával toliko z chleba (lehce gumového, leč ještě poživatelného), flexibilního sýra, ovesné kávy a svazku mých milovaných vyvřounů. Tři mrknutí oka na terminál a bylo zaplaceno. Warning, že se balanc mého účtu limitně blíží nule, jsem s opulentní benevolencí ignoroval.

Makrovlnka oskenovala nákup, přičemž si neodpustila tradičně iritující poznámky o vyvřounech. Nechal jsem ji vykecat a pak do ní narval dva krajíce s kusem flexibilního sýra. Nepředvedla žádnou zaznamenáníhodnou kreativitu: sýr modifikovala na taveňák a namazala na chleba. Z bočního otvoru vyplivla šálek ovesné kávy. Bohužel hořké. Zapomněl jsem koupit cukr.

Chlebík nebyl nic moc, potřeboval vylepšit pár plátky uzeného vyvřouna. Makrovlnka kafrala cosi o racionální stravě.

Asi ji vezmu do Továrny a předhodím tomu NXCL, ať si na ní smlsne.

Noční směna měla dvě výhody:

1.     Pás jel o 15 % pomaleji. Pracovní tempo tedy bylo znatelně snesitelnější.

2.     Spací pauzy. Jednotlivé party se střídaly po třiceti minutách. Na každou vyšla přestávka vždy po čtyřech hodinách. Dělníci ji trávili krátkým spánkem v rakvích uskladněných na dvoře.

Při první pauze se mi spát nechtělo. A tak jsem dal přednost procházce po továrním dvoře.

Všude tma jak v řiti. Akorát až vzadu u zdi, v takovém legračně drobném domku, svítilo okno.

Ten baráček vůbec působil nepatřičným dojmem. Mezi moderními a přísně účelovými budovami připomínal fosilii z nějakého dávného tisíciletí.

Nakoukl jsem dovnitř.

Skromná místnost byla zařízena jako na obrazech starých mistrů. Roh okupovalo masivní křeslo. Hověl si v něm postarší muž v županu. Na stolečku před ním odpočívala sklenice se zákeřně vyhlížejícím nahnědlým pitím. A taky popelník.

Postřehl, jak mu čumím do domu, a pokynul, ať jdu dovnitř.

Tak jsem vstoupil.

„Vítám vás, mladíku. Pojďte dál.“

„Dobrý den.“

„Jste na noční šichtě, že ano?“

„No bodejť. Zrovna máme spací pauzu.“

„Tak proč nespíte?“

„Nechce se mi.“

„To jo. Posaďte se. Dáte si cigaretu?“

„Cigaretu? Tu jsem neměl, ani nepamatuju.“

„No ano. Skoro nikdo je už nekouří. Všichni používají nikotinátor. Je to prý zdravější. Podle mě je to spíš blbější. Žádný požitek. I když je teda fakt, že i cigarety jsou pěkně hnusné.“

Mlčky jsem přikývl. Chlapík se zatvářil lišácky.

„Hele, víte, co mě teď napadlo?“

„Ne.“

„Počkejte chvilku ...“

Z olbřímí starobylé skříně vytáhl příruční humidor. S nekonečnou opatrností ho položil na stůl a třesoucí se pravačkou nadzvedl víko.

Uvnitř ležely dva doutníky. Zabalené ve fólii. Kdyby se tam válela egyptská mumie v pestře malovaném sarkofágu, nemohlo by mě to šokovat víc.

Muž se tvářil jako vítěz nad božstvy.

„Mám je tu už spoustu let. Doufám, že nebudou úplně přeschlé. Podívejte, to je nádhera.“

Podal mi jeden kousek rajského kuřiva. Obezřetně jsem ho uchopil, nábožně rozbalil fólii a přičichnul. Vytříbeně delikátní aroma mě málem shodilo ze židle.

V příštím okamžiku naplnil celou místnost nadpozemsky voňavý dým. Se slastným výrazem ve tváři jsme bafali, nenacházeje slov, jež by popsala nepopsatelné blaho.

„Tak tomuhle říkám zážitek,“ konstatoval hostitel po nějakých deseti minutách.

„Ano. Nevím, jak vám poděkovat.“

„To nic, nechte to plavat. Schovával jsem si je pro mimořádně sváteční příležitost. Ale žádná nepřicházela.“

„Ani nepamatuji, kdy mi bylo tak báječně. Nejspíš nikdy.“

„To vám rád věřím.“

„Promiňte mi zvědavost, ale … tenhle domek tu působí tak trochu jako pěst na oko …“

„Aby ne! Zůstal tady ze starých časů. Z doby, kdy Továrna vypadala úplně jinak. A vyráběla věci, které lidi potřebovali.“

„Prosím vás, a vy jste kdo, že tu bydlíte?“

Zasmál se.

„Jste tu nový, že ano? Já jsem bývalý výrobní ředitel, dnes už v penzi. Tuhle boudičku nechal postavit můj prapradědeček, synovec zakladatele Továrny. Původně jako lampárnu. No, a já tu teď žiju. Jako taková vyhaslá lampa.“

„Aha … takže vaše rodina …“

„Ano. Naše rodina Továrnu vlastnila. Než jsme ji museli prodat Korporaci. K tomu došlo za mého otce. Udělali z něj předsedu představenstva, ale ze mě už jen výrobního ředitele. Naštěstí nemám žádné děti, protože můj syn by to dotáhl přinejlepším na mistra.“

„To je mi líto.“

Pan domácí dlouze vyfoukl obláček kouře.

„Mohu vám vyprávět svou dnešní ranní příhodu? Bylo to ohromně zajímavé.“

„Tak jo …“

„Představte si, že jsem cestou do parku viděl dítě.“

„Opravdu? A kde? Co to bylo za dítě?“

„Chodívám kolem domku, kde je taková malá mateřská škola. Nevím, co mě to napadlo, jukl jsem do okna. A tam, ve dveřích do místnosti, stálo dítě. Asi tak čtyřletý chlapec. A usmíval se.“

„Nepovídejte! Skutečně?“

„Ano. Byl to strašně zvláštní pohled. Jako by mě nějaký čaroděj přenesl kamsi úplně jinam, do neznámého světa. Nevím, jestli mi rozumíte ...“

„Rozumím. Úplně chápu, jak jste se musel cítit.“

„Člověk neustále potkává spoustu dětí … na ulici a tak. Ale tohle bylo naprosto jiné.“

„Pochopitelně.“

„Celý život usiluji, aby mi lidi nevadili. Marně. Nakonec to se mnou došlo tak daleko, že jsem před nimi raději zalezl do tohohle kutlochu. A v okamžiku, kdy definitivně dospěju k názoru, že nejlepší člověk je mrtvý člověk, přijde tohle. Prostě spatřím dítě.“

„Fascinující. Neuvěřitelné.“

Dokouřili jsme.

Já se vrátil k pásu. Za sedmnáctiminutové zpoždění jsem schytal pořádnou laserovou nakládačku.

Další den.

Z kukaně u závory na mě vykoukla hlava vrátného.

„Hej, člověče, kam jdete?“

„Na šichtu.“

„Už tu nepracujete, máte padáka. Neplnil jste výkonnostní normu. Sbohem.“

Zůstal jsem jak solný sloup.

V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.

„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže místo je zase volné. Mazejte do haly.“

Tam jsem nejprve vyslechl kázání od mistra („Povaleče, co hovno dělají, tu kurva nepotřebujeme!“) a pak už pelášil k pásu.

Výrobky začaly jezdit.

Tentokrát jsem strávil první spací přestávku odpočinkem v rakvi. Krátce po ní ohlásil tovární rozhlas, že ve 23:00 bude rychlost pásu zkušebně zvýšena o 10 %.

Co tím asi vedení Továrny sleduje, napadlo mě. Jestli ... a v ten moment jsem ucítil jemné vcucávání od nohou.

Napřed to uniklo mé pozornosti. Když mi s hrůzou došlo, která bije (a že intenzita cucu prudce stoupá), bylo už pozdě. Snažil jsem se ještě vyprostit, leč prudké trhnutí mě nepředstavitelným tryskem odpálilo jinam.

Rozpuštěný jako cár mlhy jsem plul mořem nul a jedniček, jež v bláznivém reji vířily vůkol. Užíval jsem si té bezbřehé volnosti, toho pocitu beztíže, té naprosté blaženosti nicoty. Cachtal jsem se na hladině šíleného proudu, svištěl vzhůru a hned zase střemhlav dolů, metal salta a piruety, kutálel se v kotrmelcích. Zjištění, že už nemám žádné tělo, že jsem jen spoustou nul a jedniček (na vlas podobných těm všude kolem) mě naplnilo pocitem nekonečné úlevy a svobody.

Probudil jsem se v krutopřísně nepohodlném loži. Těsném. Širokém s bídou na rozpětí ramen. Žádná matrace, jen tvrdá pryčna. Obě strany ukončovala nekompromisní postranice.

Navíc tma jak v p….. no prostě tma. A sotva jsem zvedl hlavu, praštila mě jakási deska. Zapřel jsem se proti ní rukama, fošna spadla a rázem bylo světlo.

Slunce mi pražilo do očí. Ale i přesto jsem jasně poznával dvůr Továrny. Znepokojivý fakt, že ležím v jedné z rakví, s neodvolatelnou logikou indikoval, že jsem prospal noční směnu. A celý ten nesmysl s mou virtualizací byl pouhopouhý sen.

Jako na potvoru vylezl z haly mistr. A rovnou ke mně.

„Pimperlow, vy jste naprostý idiot. Pitomec a magor, jakého svět neviděl! Prochrápat šichtu v rakvi, to jste teda posral! Máte definitivně padáka! Už vás tu nechci vidět!“

„Ale …“

„Ven! Ven, ty kreténe! Zmiz, povídám! Vypadni, debile!“

Jat neblahým tušením, že nezdekuju-li se dostatečně svižně, mistr mě nejspíš rozsápe, jsem se zdekoval dostatečně svižně.

Co teď, co dál, co potom?

Čeká mě další návštěva zprostředkovatelny práce. Nejlepší bude jít rovnou k tomu člověku, co mi minule pomohl.

Nálada vystřelila k nebesům.

Ale hned na vrátnici klesla do pekel.

„Je mi líto, ale pán z místnosti číslo 2936 u nás již nepracuje. Obraťte se, prosím, na pána z místnosti číslo 7143.“

„Ne, děkuji, ten mi nepomůže, to vím od minula.“

Smutně a bezradně jsem capkal pryč. Bude to chtít sklenici ovesného piva. Nebo čehosi ostřejšího. Kde? Přece v malé diskrétní knajpě za rohem!

V místnosti panovalo šero. Nikde nikdo. Pouze tlustý barman. Zasviněnou utěrkou leštil sklenice, prost sebemenšího náznaku čehokoli, co by snad hanebně připomínalo spěch. Z rádioproduktoru hřímala ryčná píseň skupiny Hangobangoloo.

Když jsem pořádně zaostřil, ukázalo se, že jeden host tu přece jen dřepí. Úplně vzadu v koutku. Tiše. Schovaný ve stínu vlastního stínu.

„Zdravím tě,“ zašeptal. „Udělej si pohodlí.“

Poslechl jsem.

Chlápek sotva znatelně pokývl k baru a už přede mnou stál panák kořalky z uchořitníku. Kdepak ovesné pivo! Na to nejspíš ani nedojde. Proč se zdržovat mlíčkem, když je na stole nektar?

„Jak se jmenuješ?“

„Gregorian. A ty?“

„Hugo-Pierre.“

„Cože?“

„Hugo-Pierre,“ zopakoval můj společník lehce podrážděným tónem.

Chtěl jsem se začít tlemit, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě varoval před jistojistě neblahými důsledky podobných móresů.

„Jak jsi přišel k tak neobvyklému jménu?“

„To máma. Byla trochu praštěná. Nebo spíš věčně sjetá. A fotr věčně v base.“

„Aha. To je mi líto.“

„Nemusí. Hele, že uhodnu, odkud jdeš! Ze zprostředkovatelny, viď?“

„Přesně tak. A ty taky, co?“

Na znamení neochotného souhlasu slabě pozdvihl obočí.

„Hledám práci už víc jak rok.“

„No, já dostal padáka dneska. Po třech dnech.“

„Kde jsi dělal?“

„V Továrně. U pásu.“

„Tak to buď rád, že tě vylili. Taky jsi mohl skončit jako hromada nul a jedniček.“

„No jo. A jaká je tvoje profese?“

„Nájemný vrah.“

Rozchechtal jsem se jak hovado, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě znovu varoval, že ani tentokrát to není žádná taškařice.

Bleskově jsem stáhl obličej na neutrál.

„Zajímavá práce. Bavila tě?“

„Někdy víc, někdy míň. Ale jak říkám, už dlouho mě nikdo nechce zaměstnat.“

„Hele, a jaké to je? Zabít člověka …“

„Jako každá jiná rachota. Všechno si dopředu nastuduješ, připravíš, sešteluješ vercajk. A hlavně nesmíš udělat chybu.“

To já chybu udělal. Spočívala v počtu panáků. Dalece přesáhl kapacitní dovednosti mého metabolismu.

Ale už dost! A domů! Teď hned! Jdu!

A tak jsem šel. No, šel … nevím, zda se to dá nazvat zrovna takhle. Lépe by bylo říci, že jsem z baru na ulici vypadl. Nebo ještě lépe řečeno spadl.

Všechno vířilo kolem dokola. Připadalo mi to jako náramná legrace.

A kam teď? Kam jinam, než do Úřadu pro zaměstnanost?

Teprve na třetím schodu mi zaklinkalo v ciferníku, že už jsem tam vlastně byl. A jak bledě to dopadlo.

Takže čelem vzad!

Vyšlo to až na šestý pokus. Vzápětí mě zradila rovnováha … a já sletěl ze schodiště na chodník. Kolemjdoucí si mě vůbec nevšímali. Mé počínání je nikterak nepobuřovalo.

Pouze s nejkrajnějším sebezapřením jsem zaplašil myšlenku na návštěvu malé diskrétní knajpy s tlustým barmanem a písněmi skupiny Hangobangoloo. A s nájemným vrahem Hugo-Pierrem.

Místo toho jsem raději odpajdal do přístavu.

Vstupník zhodnotil můj aktuální stav:

„Člověče, ani se nesnažte ukazovat mi akceptační kód.“

„Ts ts ts tsože?“

„Jděte do hajzlu.

Strčil do mě. Ustlal jsem si na zádech

„Nnnnno tak joooo. Tak já tttteda j-j-jdu …

A to je má poslední vzpomínka z onoho večera.

Probudil jsem se zhruba kilometr od přístavu. V piniovém hájku nedaleko pobřežní cesty. Jak jsem večer dotekl až sem, to mi hlava nebrala.

Třpytivý kotouč centrální hvězdy naší soustavy už zářil vysoko z bezmračně modré oblohy. Ptáci zpívali. Borovice omamně voněly. Klid, mír a harmonie tohoto bukolického výjevu prostoupily mou mysl. Na pár vteřin jsem vychutnával ničím nezkalené štěstí.

Než mi došla celá závažnost průseru. 

Přišel jsem o jedinou práci, kterou bylo možno sehnat. Nemám žádné peníze. Nevím, jak zaplatím nájem.

Ale co …

To jsou jen banální starosti. Kašlat na ně. 

Praštil jsem sebou zpátky do jehličí.

Kolem štrádoval jakýsi člověk. Pěšina ho hezky vezla, ne jako mě. 

Byl mi povědomý.

Tvář zdobená velice dlouhým zrzavým vousem … velice barevná košile s vykukujícím chomáčem velice prošedivělých chlupů … toho týpka už jsem někde viděl!

Jakmile zahlédl mé povalující se tělo, seskočil z pěšiny a okamžik si mě zkoumavě prohlížel. Právě v momentě, kdy mi docvaklo, že ho fakt znám (a odkud ho znám), zahalasil:

„Ale já vás znám! A taky vím, odkud vás znám! Vy jste ten … no, hergot … Pimperlow!“

„Jo. A vy jste ten člověk, co mě poslal makat do Továrny.“

„A co teda děláte tady? Jo, vy asi máte noční směnu, ne?“

„Teoreticky ano. Prakticky se to má tak, že mě včera vykopli.“

„Děláte si srandu? To jste snad musel ukousnout pinďoura generálnímu řediteli nebo co. Protože z Továrny se nepropouští.“

„Prospal jsem šichtu.“

Vousáč smutně pokýval zarostlou hlavou.

„Tak to ano. No, to jste podělal.“

„Přesně tohle říkal mistr. I když ne tak jemně.“

„Hm. A víte, že ten mistr je můj nevlastní bratranec?“

„Fakt? A nemohl byste za mě ztratit slovo? Aby mě vzal zpátky do háku …“

„A vy byste tam vážně chtěl?“

Měl pravdu. Nechtěl. Ani za zlaté prase.

Ale co mám proboha dělat? Bez práce, bez peněz.

„Nechtěl, že mám pravdu? Řekl bych, že ani za zlaté prase byste tam nechtěl. Ale nevíte, co máte proboha dělat. Bez práce, bez peněz. Je to tak?“

„Vy jste učiněný jasnovidec, vám povím.“

„Nejsem. Ale od předvčerejška řeším to samé. I já dostal padáka.“

„Já vím.“

„Jak to?“

„Včera jsem vás chtěl navštívit ve zprostředkovatelně. A tam mi řekli, že už …“

„Aha.“

„A pak jsem se ožral jako dobytek. A skončil tady.“

„To jste udělal moc dobře.“

„A kam máte namířeno vy?“

„Do zprostředkovatelny. Za pánem v místnosti číslo 7143. Snad pro mě bude mít místo. Aspoň v Továrně. U pásu.“

„Pán v místnosti číslo 7143 vám nepomůže. Nikomu nepomůže. To už vím.“

„Já to vím taky.“

Smutně odešel.

Co teď?

Teď nic. Teď domů. Zvolna. Šouravě. Bez nálady.

V tom se stalo cosi naprosto nečekaného: pobřežní pěšina mě poprvé v životě popovezla!

Mělo to však háček: popovezla mě dozadu.

To nebylo dobré. Zaskočen tím nenadálým šprýmem jsem sletěl do trávy nedaleko hrany útesu.

Pod mýma nohama padal kolmý sráz. Sto, možná dvě stě metrů hladké skály. Stačilo by jen kousek popolézt … a mám navždy po problémech.

Myšlenka lákavá …

Ne. Na to jsem až příliš žalostný zbabělec. Zbabělý žalostník. Politováníhodná hromádka uprděného strachu. Strachu o mrzký život.

Život. Kraťoulince kraťoulinkatá spojnice mezi dvěma nenasytnými věčnostmi.

Tak se na něj podíváme, na ten život!

Hej, živote, ty páchnoucí nádore přetékající hnisem deziluze, vylez z nory! A ukaž se! No! Bude to?!

Vylezl z nory a ukázal se.

A já začal s drtivým děsem vnímat nikde nekončící paletu jeho okouzlujících barev.

Světloulinkatou modř nebe.

Tmavou, nazelenalou modř oceánu.

Milion odstínů béžovošedobílých mraků.

Oslepující rudožluť slunce.

Do toho všeho se drze vklínila omamná vůně pinií. A levandulí. A hlodašů.

Tady na útesu … tady … tady je svět! 

Tady je život!

Z oblohy začaly sněžit květy.