Literární servis 2/2020
Bodyshopping
Mladý ajťák, onemocnělý leností a neochotou učit se nové věci, laxně shání lukrativní džob, při němž by se příliš nepředřel a zároveň za to dostal dobře zaplaceno. Náhodné setkání mu přihraje zdánlivě fantastickou příležitost, z níž se však vyklube záludná nástraha.
Teď … anebo nikdy.
Po týdnech žalářování polevila plešounova ostražitost. Nepochybně usoudil, že míra mé rezignace dostupuje stádia bezbřehého nihilismu.
Čehož jsem teď pohotově využil.
Bleskový kopanec do ledvin ho poslal na betonovou podlahu. Stejkový nůž, vražený do krku, ho poslal do Hádovy říše.
Fajn, jsem venku z cimry. Ale co dál?
o několik dní dříve (kolik přesně, netuším)
„Jo. Takže vy jste síťař. Mhm. No. To je pochopitelně báječná specializace. Ovšem … já teď sháním spíš vývojáře. Systémáky. A hlavně databázové experty. Jak jste na tom v těchto oblastech?“
Aha. Teď by to chtělo nějak kulantně vysvětlit, že o systémech a databázích vím leda tak hov… no prostě pendrek.
„Abych řekl pravdu, jistější se cítím v té síťařině.“
„Budiž. A co webový design?“
„To je pro mě španělská vesnice.“
„Hm. Co s vámi? Počkejte … možná bych tu měl požadavek na aplikačního testera …“
„No, to by asi šlo, ale zase …“
Fantastický nápad: škemrat o džob zrovna v téhle obskurní agentuře! Ale za to může Majda, ne já! Objevila inzerát, působící dojmem vývojářské firmy. Mé skeptické obavy, aby se z toho zase nevyklubala parta čtveráků, prodávajících mozky hladovým korporacím, sfoukla jako otravné smetí.
Mé skeptické obavy se ukázaly jako oprávněné.
A tak jsem tu teď dřepěl proti šíbrovi, co mě hodlal poslat do otroctví. Jenomže honem nevěděl, kam nejlíp.
Mám já tohle zapotřebí? Živím se kšeftíky pro jednu síťařskou firmu. Je to vcelku ucházející šolich … jenže práce není pořád, kešflou občas ukáže finger … a Majda ukáže nevrlý obličej.
„Hm. Databáze nic, systémy nic, webdesign nic, testování taky ne. Co takhle projektové analýzy?“
Neměl jsem už sílu odpovídat. Bylo mi ho trochu líto.
Bodyshopping není zrovna medový byznys. Týpek zoufale (ale fakt zoufale) shání těla. Může se přetrhnout …
A prdlajs.
Naši neuspokojivou debatu přerušilo důrazné zaklepání na dveře.
„Dále …“
Do kanclu vplula víla.
Černá víla. Tak mi to aspoň připadalo.
Nebyla vysoká, možná tak metr šedesát pět. A i to musela vytunit tenkými stříbrnými megapodpatky, vyrůstajícími z nejlesklejších kozaček, co jsem kdy spatřil. A taky nejvyšších - prostě konve až nad kolena. Navazující pavučinu šantánových punčošek ostře ohraničoval spodní okraj kožené minisukně, připomínající svými rozměry spíše opasek.
To vše samozřejmě v černé barvě, stejně jako vypasovaný strečový svetřík, naditý solidní úrodou ňader. A tak jediný (zato nekompromisní) kontrast vytvářela elegantní bílá bundička z hlazené kůže.
Vykukovala z ní ušlechtile modelovaná hlavinka s uhrančivě černýma očima a nespoutanou lavinou havraních vlasů, splývajících až k zadečku, jaký dokáže vytesat pouze bůh nebo Michelangelo.
Madam byla asi tak ve věku mé matky, nicméně jako moje matka nevypadala ani omylem.
„Dobrý den,“ utrousila tichým sonorním hlasem.
Rekrutér se celý rozsvítil.
„Vítám vás, paní Samantho. Posaďte se, prosím. Tady toho pána požádám, aby laskavě odešel …“
Víla mě olízla hadím pohledem a zapráskala řasami, až jsem málem ohluchl.
„Tento pán je na prodej?“
„No ano … měli jsme pohovor v tomto smyslu, ale …“
„A už jste pána někomu prodal?“
„Neprodal, protože …“
„A už jste s pánem nějaký prodej rozjednal?“
„Zkoušel jsem to, ovšem …“
„Takže pán je dostupný?“
„Ano. A asi …“
„V tom případě mi dejte pánovy údaje do mailu. Okamžitě. A v osm ráno chci mít pána k dispozici.“
Třeba hned, chtělo se mi zařvat.
Ale to by nebylo profesionální.
Víla odlétla na obláčku a já zahájil stabilizaci hormonální hladiny.
„Tomu říkám být v pravou chvíli na pravém místě,“ chechtal se obchodník s lidským masem. „Umíte starou bačkoru … a bác! Nakluše ta prdlá bába … a máte zlatý důl. Ty vole … to je sen.“
„Prdlá? Proč prdlá?“
„Nevšiml jste si, že nevypadá tak úplně normálně?“
„Všiml jsem si, že vypadá abnormálně sexy.“
„Vy jste si asi dlouho nezabodal, co?“
„Naposledy včera. Chcete detaily s výčtem všech poloh?“
„Pak vás nechápu. No nic. Podstatné je, že jste chytil senzační rito. Ta ženská platí neskutečné prachy.“
Domů jsem se vracel jako ve snách.
Teprve v momentě, kdy na mě hupsnul Artuš, drtící mezi zuby ožužlané vodítko, mi s trpkou neodbytností docvaklo, že jsem vlastně nezjistil to nejpodstatnější: jaký druh práce se po mně bude chtít.
Nechal jsem psisko obchcávat každý kandelábr, křížící naši trasu, a zavolal do agentury.
„No, přišlo mi divné, že se o to nezajímáte. Asi vám ta rašple poslala mozek až do gatí.“
„Teda vy jste samá sranda. Tak povíte mi to?“
„Jo. Po pravdě sám nevím. Jsem z toho jelen. Doteď brala výhradně zkušené experty s perfektní orientací v pokročilých matematických metodách. Každého si důkladně proklepla. Ale vás čapla jak housku na krámě.“
„Patrně jsem ji okouzlil charismatem.“
„Jo. Ne. Mám pocit, že si příliš fandíte.“
„Dobře. Kolik platí?“
„Máte na mysli, kolik dostanete přímo vy?“
„Pochopitelně. Vaše provize je mi u zadku.“
„Patnáct za mendej. Čistá ruka.“
„Patnáct set?“ zahučel jsem zklamaně.
„Patnáct tisíc!“
„Patnáctka denně,“ vydechla Majda okouzleně. „Pat – náct – ka!!“
Úplně fyzicky jsem cítil, jak přepočítává opěvovaný obnos na botičky, kabelky, sukýnky, kabátky, parfémky … do hajzlu.
Čas od času tak jako přemýšlím, nebylo-li by výhodnější platit si šlapku. Spousta mých kámošů ajťáků to tak dělá. Jednoduše vyřídí obchodní transakci, zaplatí … a v příští vteřině je ta megera nezajímá.
Ne, to je hnusné. Jsem s Majdou rád. Teda většinou. Bylo by mi bez ní smutno. Loni jsme se na čtyři měsíce rozešli. A stálo to za starou belu.
Přesně v 7:58 jsem zevloval na příslušné adrese.
Čekal bych firemní centrálu. Nebo nějakou tu ohyzdně neosobní ratejnu, co se stavějí pro vědecké instituce.
Místo toho jsem čučel na luxusně zrekonstruovanou vilu ve stylu art deco. Tady že se provádí nějaký výzkum? To mi ho vyndej!
Už, už jsem chtěl ďobnout do zvonku, když se vrátka sama otevřela. Chodníček, sypaný drobounkým bílým kačírkem, mě dovedl až za roh budovy, kde … stála ona.
Vypadala naprosto jinak, než včera.
Vlasy měla svázané do nekoherentního uzlu. Odlít ho z bronzu, vzniklo by umělecké dílo za miliony.
Černý ohoz uložila do skříně a olepila se růžovým župánkem z takové té nadýchané látky, co nikdy nevím, jak se jí říká.
„Zaplaveme si, co vy na to?“
Tak to mě nepatrně zaskočilo. Přišel jsem pracovat, nikoli trénovat kraul.
Ale když si to přeje … ona je šéf.
„Pojďte za mnou.“
Odvedla mě za barák a já málem padl do mdlob.
Ocitl jsem se uprostřed nefalšované džungle. Už to chtělo jen dravý proud Amazonky … a jsme v nitru deštného pralesa.
Jedna Amazonka by tu přece jen byla.
Neomylně proklouzla mezi palmami a zaparkovala u obrovského bazénu s křišťálově průzračnou vodou.
„Osvěžíme se, ne?“ zašeptala.
A spustila župan na dlažbu.
Při pohledu na to, co skrývala pod ním, jsem zalapal po dechu. Nikdy by mě nenapadlo, že lze ušít dámské plavky z tkaniček od bot.
Hop … a byla ve vodě. Hop … a já taky.
Dopádloval jsem k první obrátce … a dál to nešlo.
Seběhlo se to tak rychle, že ani nedovedu zodpovědně popsat, co všechno jsme dělali. Vybavuju si pouze zběsilé šplouchání vody … a pak už nic.
Ovšem … jako vstupní školení to nemělo chybu.
Když jsme pak odpočívali na dlažbě, pohladila mě prstem po rameni.
„Kolik ti je?“
„Šestadvacet.“
„Hm. Jsi tak mladý. Kdybys jen tušil, kolik je mně …“
„Určitě ne o moc víc …“ zkoušel jsem laciné lichocení.
„Možná bys žasnul, o jak moc …“
Odvedla mě do domu.
A rovnou do sklepa. Ledkové bonzáky vrhaly tlumené modré světlo na dlouhatánské schodiště. Sestupujeme do protiatomového krytu? Zdá se.
„Máš-li dojem, že sestupujeme do protiatomového krytu, nejsi daleko od pravdy,“ pravila Samantha. „Suterén je koncipovaný jako odolná železobetonová pevnost. To víš, bezpečnostní opatření.“
Jedná-li se o bezpečnostní opatření, chránící okolní svět před její erotickou živočišností, pak tomu beze zbytku rozumím.
Nedokážu odhadnout, jak hluboko pod zem jsme zakrtkovali. Mohlo to být dvacet metrů. Ale třeba taky pětkrát tolik.
Zavedla mě do krátké a úzké chodby, ukončené trezorovými dveřmi se skenerem. Přiblížila k němu oko. Veřej tiše klapla.
„Běž dovnitř,“ nakázala. „Sedni a čekej.“
A rozplynula se.
Tak jsem usedl a čekal. Ne dlouho: za dvě tři minutky si to přihasil naplešlý chlápek v bílém plášti. Kývl na mě.
„Naval!“
„Co?“
„Co asi? Mobil, tablet, notebook … všechno. Veškerou elektroniku.“
Hodil jsem po něm telefon.
„Dík. Vyhrň si tričko.“
„Co prosím? Já už dneska sexoval. A stačilo. Nepotřebuju přídavek.“
Ušklíbl se.
„Neplácej a vyhrň si tričko.“
„Proč?“
„Musím ti připojit sondy.“
„Sondy? Jaké sondy?“
„Snímáme vlnění nervových vláken. Je to součást projektu.“
Dělá si kozy? Ne, nedělá. Mlask, mlask, a už se do mě zakously dvě hadičky. Jedna do boku, druhá do prsou.
Jímal mě neurčitý pocit stoupající nelibosti. Hlavně proto, že jsem neměl sebemenší zdání, co se mnou tenhle monitoring provede. Na druhou stranu …
Patnáct táců denně!
Patnáct … táců … denně …
Čili: má cenu se ptát?
Nemá.
Najednou jsem se cítil nádherně malátný. Slastně malátný. A než mi doteklo, která bije, spal jsem jak nádherně slastně malátné nemluvně …
Probuzení stálo za všechny prachy.
Tak za prvé ta místnost: jakýsi prostorný operační sál, k prasknutí napěchovaný elektronickými celky, jaké jsem v životě neviděl.
A za druhé já: ležící na anatomicky tvarovaném operačním stole. Přikurtovaný, že nešlo hnout ani malíčkem. A ty hadičky, co do mě píchli, už nebyly dvě. Bylo jich snad padesát.
A všechny do hlavy.
Viděl jsem to v zrcadle. Jinak mě netížilo nic, jen slabé vibrace v místech, kde mi kdysi plaval mozek.
Čuměli na mě tři lidi: Samantha, ten naplešlý bachař, a pak nějaký moula s bradkou a brýlemi. Patrně vědátor.
„Jo. To půjde,“ zavrněl tiše.
„Co půjde?!“ štěkl jsem na něj.
Líně zavrtěl hlavou.
Samantha mi hnípla na stehno. Necítil jsem žádnou tíhu. Ta ženská je jak věchýtek. Což ji nezbavuje určitých schopností …
Což jí nezbavuje schopnosti být schopná všeho.
„Asi bych ti měla pomalu objasnit, proč jsi tady.“
„To sakra jo.“
„Nenajala jsem tě jako vývojáře.“
„Budeš se asi neuvěřitelně divit, ale to už jsem tak nějak pobral.“
„No vida.“
„Tak co se mnou hodláš provádět?“
„Potřebuju do tebe ubytovat svého manžela.“
„Cože?“
„Mhm. Mám ho tady,“ mávla rukou ke všem těm kompjůtrovým pikslám kolem. „Je to fajn. Můžu si s ním povídat. Ale není to úplně ono. Chybí mi fyzicky. Jeho doteky a tak. Což je ostatně důvod, proč jsem hned ráno vyzkoušela, zda mi bude tvé tělo v tomto směru vyhovovat.“
Plešoun se uchechtl, což Samantha ocenila krutopřísným pohledem.
„Já ti asi pořád nerozumím.“
„Asi rozumíš. Nahraju do tebe svého chotě.“
„Ale prosím tě.“
„Prosíš co?“
„Jak ho do mě můžeš nahrát?“
„Celkem snadno. Aspoň doufám. Když umíral (a bylo jasné, že mu už moc času nezbývá), sestrojil se svým geniálním týmem tuhle soustavu zařízení, do níž se nakopíroval.“
„Něco jako umělá inteligence?“
„Ne. Skutečná inteligence. Uložená do umělé technologie.“
„A ty to teď chceš naládovat do mě?“
„Tak jest.“
„Něco podobného jsem už viděl ve filmu. A přišlo mi to jako děsná prdel.“
„Ve více filmech. Jenomže tohle je skutečné. Nejsi v kině. Umíme to.“
„Vážně. Jak si můžeš být tak jistá?“
„Testovali jsme to na třech pokusných exemplářích. První byla myš, ale tu to ugrilovalo na škvarek. Tak jsme zkusili kočku. Ta se držela líp, nicméně nakonec ji to rozčíslo vejpůl.“
„Jo. A třetí exemplář?“
„Třetí exemplář byla japonská doga. Ustála to. A byla moc milá a přítulná. Jenomže: choď venčit zvíře, co s tebou rozpráví lidským hlasem. A mezi očuráváním patníků blábolí o matematických problémech …“
„Řekl bych, že jste budili nežádoucí pozornost.“
„No bodejť. Ale aspoň se tím vyzkoušelo, že metoda funguje bezvadně. Navíc byl výborný v posteli."
„Kdo?"
„No přece ten čokl."
„Jsi normální? Ne, nejsi, to už přece vím."
Mou impertinenci přešla bezeslovným zapráskáním očníma řasama, způsobivším zemětřesení šestého stupně Richterovy škály.
"No, a exemplář číslo čtyři jsi ty.“
„Mám možnost protestovat?“
„Nemáš. Ty popruhy jsou festovní. Navíc jsi po dobu experimentu uveden do stavu, kdy ani nezvedneš ruku. Natož celé tělo.“
„Čili ty mě teď přeprogramuješ a budu někdo jiný. A budu tu s tebou muset zůstat.“
„Ano.“
„Jako tvůj pejsánek.“
„Ano.“
„Jsi zrůda.“
„Ano.“
Vědátor si odfrkl, podrbal se na zadku a zabodl ukazováček do nějakého tlačítka.
A mě opět začala obestírat temnota.
Probuzení stálo za všechny prachy.
Kantoval jsem v odpudivě fialové lenošce. Na stolečku se k sobě tulily sklenice nahnědlé tekutiny (vonělo to jako chlast) a talířek takových těch pitomých skotských sušenek.
U protější zdi se poflakovalo masívní starožitné křeslo. A v něm si hověla madam Samantha. V černé přiléhavé kombinéze z čehosi, co mohl být latex nebo tak něco.
„Nepovedlo se to,“ zašeptala smutně. Zklamaně. Skoro až nasraně.
Polkl jsem nasucho. Nemyslete si: jde to. Není to jen řečnický obrat z debilních románů.
„Co se nepovedlo?“ zjišťoval jsem zbytečně.
„Dobře víš, co.“
Jo. Dobře jsem věděl, co. Nakopírování nebožtíka manžela selhalo. Zůstal jsem sám sebou. Bezcenná nula.
„Mhm. Tak mě můžeš pustit domů. K přítelkyni. A pár korun jako bolestné by neškodilo. Jinak mi zase celý týden nedá.“
„Zmagořil jsi? Nemůžu tě pustit.“
„Proč?“
„Kde bych asi sebrala jistotu, že nevezmeš dráhu na nejbližší fízlárnu a nezačneš tam zpívat? Sice by ti asi nevěřili, nicméně bys ke mně přilákal jejich zájem. A to je to poslední …“
Skočil jsem jí do keců:
„Slibuju.“
„Vlk taky sliboval.“
„Nejsem vlk.“
„Nejsi. Jsi můj pejsánek. Sám ses tak pojmenoval. A jako můj pejsánek tu zůstaneš. Neboj, nebudeš se mít zle. Akorát už nikdy neopustíš sklepení.“
„Pejsánci se chodí venčit.“
„Ty ne. Záchůdek máš tady dole.“
„A co sex?“
„Myslíš taky na něco jiného? Dám ti radu: střídej ruce. Ať nemáš na jedné bicáky jako Schwarzenegger a na druhé odumřelé svalstvo.“
„Mockrát děkuju.“
„Za radu? Není zač.“
„Za radu ne. Tu si strč někam. Děkuju za tenhle bezvadný koncentrák.“
„Koncentrák? Tenhle rajský azyl ti připadá jako koncentrák? Vůbec netušíš, o čem žvaníš.“
Medium well flank steak se zelenými fazolky a slaninou nebyl vůbec špatný. Lahodný Malbec z Mendozy zrovna tak.
Počítám-li dobře (jistoty však nemaje), začínal právě sedmý týden mého vězení. Občas mě napadlo, jakou důvěryhodnou historku pro můj únos Samantha narafičila, aby nikoho ani nenapadlo hledat mě tady.
No, jedinou stopou mohl být ten borec z agentury, co mě k ní poslal. Jenomže, jak mi onehdy vysvětlila moje spanilá žalářnice …
„Agentura už neexistuje. A pan rekrutér zmizel.“
„Zalitý do betonu?“
„Nesmysl. Nejsem žádný mafián. Prostě není. Je a není. Je, ale není.“
„Taky si tak připadám.“
„No vidíš! Začínáš chápat situaci.“
Jo, situace je na prd.
Občas mě napadlo, jak se asi daří Majdě. Jestli jí chybím. A zkouší-li zjistit, kam jsem se poděl.
Možná …
Holohlavý bachař se tyčil nade mnou a lačně šilhal, jak nípu do hovězího pupku. Kdoví, čím ho krmí. Šacoval bych to na tlačenku nebo utopence.
No nic, zkusím to. Co můžu ztratit? V nejhorším mě Samantha odstraní. A co má být? Je tohle vůbec nějaký život?
Podal jsem tomu buranovi tác s nádobím a kývnutím poděkoval. Ušklíbl se, vzal mi tu věc z ruky a otočil se k odchodu.
Teď … anebo nikdy.
Po týdnech žalářování polevila plešounova ostražitost. Nepochybně usoudil, že míra mé rezignace dostupuje stádia bezbřehého nihilismu.
Čehož jsem teď pohotově využil.
Bleskový kopanec do ledvin ho poslal na betonovou podlahu. Stejkový nůž, vražený do krku, ho poslal do Hádovy říše.
Fajn, jsem venku z cimry. Ale co dál?
Krátká chodba končila trezorovými dveřmi se skenerem. Jedny takové jsem tu už viděl. Samantha je otevřela zamrkáním. Moje mrkání asi nebude k ničemu. Pochybuju, že by mou oční rohovku nahráli do databáze přístupových kódů.
Panika. Zůstanu tady navěky. Není mi pomoci.
Klid. Rozvahu. Myslet.
Vedle skeneru bylo červené tlačítko.
Bez rozmyšlení jsem ho stiskl a ustoupil krok od dveří.
Po pár vteřinách se s pípnutím otevřely a dovnitř nakoukla zvědavá hlava. Osvědčený trik s nožíkem v krku ji zbavil živého výrazu v očích.
A rázem jsem se ocitl pod důvěrně známým schodištěm, vedoucím vzhůru. Ke svobodě. Vletěl jsem na něj jako blesk a pochopitelně spustil alarm. A co na tom? Tradá do přízemí a frrr do haly.
A tam jsem zkameněl jak Lotova žena.
Málem bych Samanthu nepoznal. Kam se poděla její rafinovaná přitažlivost? S nenamalovaným ksichtem by hravě získala hlavní roli v céčkovém horroru o upírech. Ani vytahané tepláky moc parády nenadělaly, stejně jako růžová mikina se zelenou kočičkou přes prsa.
Slušela jí jediná věc: pistolka, mířící mi na květák.
Pokynula, ať si udělám pohodlí v obrovském křesle, potaženém bílou kůží. Navlas podobném tomu, v němž se choulila ona.
Tak jo. Hačí.
Zela mezi námi propast celé haly.
Teprve teď jsem zaznamenal, že mikinka s kočičkou je zapnutá poměrně nedbale. Spíš rozepnutá než zapnutá. Kůzlátka se nedočkavě hrnula na světlo boží.
A teprve teď jsem taky zaznamenal, že vedle jejího fotelu dřepí poměrně objemný čokl. Navzdory tristní chabosti svého povědomí o kynologii jsem správně detekoval, že se jedná o japonskou dogu.
Hafan otevřel hubu a hýkl směrem ke mně:
„Jaké to s ní bylo?“
„Jako co a jako s kým?“
„No s ní,“ trhl hlavou k Samanthě. „V bazénu. První den.“
„Ani ti nevím, strejdo. Stejně, to je prča, co? Doga s parohama. To tu ještě nebylo. Zajíc s parůžkama, ten jo, tomu se říká pivoň. Ale todle je novinka.“
„Pán je vtipálek,“ utrousila madam ledově.
„Kdybyste dovolili, starouškové, šel bych domů. Už mě to tu přestalo bavit. I když stejček byl ucházející.“
„Máš pravdu, drahá. Pán je vtipálek,“ žvejklo psisko.
„Jo,“ přikývla, „ale chci mu dát šanci.“
„Jakou?“ zajímalo mě.
„Máš dvě možnosti. Buď zpátky do katakomb, nebo spolupracovat.“
„Spolupracovat na čem?“
„Na vývoji singulární umělé inteligence.“
„Ale fuj. Já myslel, že jsi docela chytrá ženská. A teď takovýhle blaf.“
„Není to blaf,“ zachrchlala doga. „Už jsem v tom docela dost pokročil. Ale pak … no však víš. Vzalo to se mnou rychlý konec.“
„Tak na tom dělej sám. Je přece putna, že máš čtyři nohy a koule na břiše místo v rozkroku.“
„Nejde mi to. Nedokážu trénovat mozek. Nenapadne mě nic nového. Chápeš to? Moje rozumové schopnosti jsou zakonzervované.“
„Hm. A co já s tím? Já jsem blbý síťař. Neznám ani bilióntinu z toho, co znáš ty.“
„Budeš čerpat z mého potenciálu. A rozvíjet ho. Vytvoříme tandem. Duet. Dokonalou souhru.“
„Mám možnost odmítnout?“
„Jistě,“ usmála se Samantha a laufem pistole ukázala směrem ke sklepu.
Bylo to výmluvné.
Buď kolaborace. Nebo hnití v lochu.
o dva týdny později
Jo. Venku je krásně. Sluníčko svítí.
Tady je taky krásně. Už třetí den si lámu hlavu s jednou modelací, šéf na mě vrčí jako doga (on vlastně je doga), ale já jsem marný.
No nic.
Kašlu na práci. Mám chvilku jen pro sebe. Samantha totiž vzala pana chotě vyvenčit do parku. Naštěstí se už naučil držet hubu.
Chtělo by to odpolední drink. Kde je láhev té šestnáctileté highlandové maltky? Aha, tady. No tak pojď sem. Nakapal jsem pěknou odměrku (žádný led, žádná voda, fuj), zakroužil a vychutnal božské aroma.
Mrkneme, co je nového ve světě.
Moderní technologie poskytují nepřebernou paletu informačních kanálů, ale já nedám dopustit na staré dobré internetové drbárny.
Jedna z nich se prsila pozoruhodným článkem:
Náhodný objev zapomenutého českého génia
Pracovníkům Historického ústavu Akademie věd České republiky se podařil kolosální šťouch. Při studiu pozůstalostní korespondence jednoho z průkopníků české kybernetiky, prof. Aloise Sádla (1895 – 1982), nalezli štůsek dopisů od jeho učitele, záhadného vědátora, podepisujícího se jako „Vavřinec“. Důkladnou analýzou bylo zjištěno, že se jedná o ing. Vavřince Hurycha (1879 – 1931), poněkud neortodoxního odborníka na experimentální matematické metody. Z výše zmíněných dopisů vyplývá, že Hurych prováděl pokusy s pokročilými počítacími přístroji, jimiž o pořádný kus předběhl svou dobu. Patrně to nandal i slavnému novátorskému šelmostroji Alana Turinga, postavenému s cílem prolomit kód Enigmy.
To jsou věci! Ejhle, nový Jára Cimrman! A tenhle možná opravdu existoval. Pokud to není nějaká kachna. Dobře, dočteme to …
Nejbizarněji působí Hurychovo poslední sdělení, zaslané prof. Sádlovi 10. listopadu roku 1930. Jeho obsah budí kromobyčejně zmatený dojem. Máme-li věřit tomu, co zjevně vyšinutý vynálezce píše, nedlouho před sepsáním listu zemřela jeho manželka. Miloval ji tak bláznivě, že nedokázal snést myšlenku na život bez ní. Rozhodl se vytvořit z jejích ostatků jakéhosi kybernetického homunkula – pouhých necelých deset let po premiéře Čapkova futuristického dramatu R.U.R. Vykuchal její tělo a vložil do něj počítací stroj, schopný značně autonomního fungování.
Ze závěru dopisu vysvítá, že experiment podle všeho skončil úspěchem. Hurych popisuje, jak „oživlá manželka“ plní nejen jednoduché úkony, jako orální sex nebo mytí nádobí, ale dovede též rozměnit bankovky či komunikovat s exekutorem, přišedším zabavit šifonér a hodiny s kukačkou, protože pán domu neplatil účty za elektřinu.
V posledním odstavci zmiňuje český Frankenstein smělý plán vyprojektovat mechanismus průběžného zvyšování její technické úrovně – čili to, co jsme zvyklí nazývat singularitou umělé inteligence. Experti na danou problematiku označují toto tvrzení za bohapusté chvástání namyšleného hochštaplera.
Začal jsem se malinko potit.
Z nejasného důvodu na mě padla temná obava, že paní Homunkulová Hurychová možná není žádná kachna, ale třeba … no, co se tam píše dál?
Tolik korespondence Hurycha se Sádlem. Další osudy mysteriózního inventora jsou zahaleny hustou mlhou, kterou se však přece jen podařilo malinko poodhrnout.
Z policejního záznamu se totiž dočítáme, že „23. března roku 1931 byl Vavřinec Hurych nalezen mrtev ve svém domě. Jeho tělo bylo doslova rozporcováno sekáčkem na maso. Kromě mrtvoly nebyl v domě nikdo. Paní Blažena Hurychová, manželka zavražděného, zmizela beze stopy.“
Lépe řečeno: vyšetřovatelé paní Blaženu Hurychovou nenašli. Což ovšem vůbec neznamená, že skutečně zmizela …
Dál jsem nedočetl.
Psisko koulelo bulvami a z hrdla vypouštělo krajně podrážděné basové chrčení. Vedle něj se tyčila Samantha, oděna do takového toho bílého saténového župánku, co je v něm dočista k nakousnutí.
O mně naopak usoudila, že jsem dočista k zavraždění. Soudě alespoň podle hrůzu budícího sekáčku na maso, pevně obepjatého dlaní pravé ruky.
„Historie se opakuje, paní Hurychová? Po osmaosmdesáti letech? Dokonce se stejným vražedným nástrojem?“
Mlčela. Oči jako dvě kostky ledu.
„Čili ty nejsi nic jiného, než hromada hardwaru, obaleného kůží. Je to tak?“ dorážel jsem dál.
„Ty jsi tak pitomý, že to svět neviděl. Nedošlo ti, že zjistím, jaký blábol tě na netu tak zaujal?“
„Teď už jo. Ale asi je pozdě.“
„No bodejť,“ hudral čokl otráveně.
„Takže ta slavná umělá inteligence jsi vlastně ty sama, čarokrásná Samantho.“
„Stejně jako ty,“ uchechtla se.
„Co prosím?“
„Stejně jako ty.“
„Děláš si kozy?“
„Ani omylem,“ huhlala doga poťouchle. „Ta operace, to nebylo jen kopírování dat do mozku. Kompletně jsme tě vyprázdnili a napěchovali elektronikou. A pak do ní nahráli tebe i mě. Každého pěkně do zvláštního adresáře. C:\imbecil a C:\genius. Jde to přepínat. Takže čas od času, zatouží-li Samantha po mé společnosti v mladém krásném těle, prostě klikne ovladačem. Ty ji ojedeš, ona pak znovu klikne a promění tě zase v hovádko. O nějaké souloži nemáš mít ani ponětí. Víš, moje ženuška je kapku náruživá a zajíci jako ty ji vždycky vzrušovali. Ale neboj, nežárlím.“
„Na čemž teď ani v nejmenším nezáleží,“ navázala Samantha s úsměvem, „protože my tě už nepotřebujeme. Najdeme si jiného blbečka, méně otravného. Game over, my honey. Pozdravuj v ajťáckém ráji.“
Načež hrábla do kapsy a vytáhla ovladač.
epilog I
Policejní vyšetřovatel se podrbal za krkem a upřel zkoumavý pohled na počítačového experta.
„Já tomu pořád nerozumím.“
„Tady není čemu rozumět. Blažena Hurychová zemřela roku 1930. Její manžel pokročil ve svých objevech do té míry, jež mu umožnila vytvořit z jejího těla a spousty drátů a součástek to, čemu my říkáme kyborg.“
„Kyborg se ovšem vymknul kontrole.“
„No ano, ovšem pouze díky inženýrově nenasytnosti. Poddajná, ovladatelná gejša mu nestačila. Toužil u ní docílit schopnosti samostatného, nezávislého zvyšování úrovně inteligence.“
„Zapomněl při tom, že ta jeho mašina nemá žádné etické zábrany. Čili v okamžiku, kdy dospěla k závěru, že je ten divný tvor po jejím boku tak nějak navíc, poslala ho do kytek.“
„Jo. Ale on to tušil. A tak se včas nahrál do sice primitivního, leč nečekaně dokonalého počítače.“
„A tam celá desetiletí spal.“
„Ne tak docela. Ona si ho občas pustila. Když jí bylo smutno a chtěla si povídat.“
„To mají ženy poměrně často, takové nálady.“
Konzultant souhlasně přikývl, jakože má totožnou zkušenost.
„Hm. Mají. Prostě ženy. Ale zpět k tématu: jeho hibernace skončila s příchodem internetu. Robotka pochopila nedozírné možnosti, jež skýtalo vypuštění virtuálního nebožtíka do celosvětové sítě.“
„Během několika měsíců neskutečně zbohatla. Koupila nenápadnou zchátralou ruinu a nechala ji přestavět na opevněné vývojářské centrum. Pro sebe a toho svého Frankensteina.“
„Přesně tak. Veškeré úsilí upřeli k jedinému cíli: zdokonalit singularitu umělé inteligence.“
„A pak jednoho dne dostala nápad: nahrát pana vynálezce do nějaké nic netušící oběti. A mít ho zase jako parťáka z masa a kostí.“
„Nakonec se však rozhodli raději neriskovat a aplikovat osvědčenou metodu: stvoření robota. A povedlo se. Celé to prasklo jen díky nehorázné smůle.“
„To vám povím. Nebýt té báby s háravou fenou, třeba bychom na to nikdy nepřišli.“
„Ten praštěný čokl vyběhl za tou čubou zrovna v momentě, kdy Samantha vlekla vypnutého mladíka, aby ho zakopala v koutě zahrady. Fakt pech.“
Detektiv pozdvihl obočí.
„Stejně mi vysvětlete, jak je možné, že ten ubožák absolutně netušil, co s ním provedli.“
„On to ani tušit nemohl. Umělá inteligence o sobě neví, že je umělá inteligence.“
„Víte, celé mi to připadá jako úchylná utopická pohádka.“
„Svým způsobem to utopická pohádka je. Nicméně až nepříjemně skutečná. Zdá se, že máme co dělat s jednou z nejpokročilejších forem syntetického strašidla.“
„Stejně: byla to ale bizarní, trojka, co? Mrtvá manželka, předělaná na robota. Hafan, do kterého nakopírovala zabitého vdovce. A mladý trouba, z něhož taky udělali homunkula. A dokonce schizofrenního.“
„Ano. Na podobné vtípečky si musíme pomalu zvykat. Jednoho dne nás zničí armáda technologických vymožeností, jež my sami s takovým nadšeným úsilím precizujeme. Ale jen do té doby, než se zvládnou precizovat samy. Už teď víme, že před tímhle koncem není úniku.“
Pár okamžiků ticha.
„Co s nimi bude?“ zajímalo policistu.
„S kým?“
„No … se Samanthou, dogou a tím hošíkem.“
„Skončí na speciálním výzkumném pracovišti. Kolegové je podrobí analýze. Zjistí houby s octem, protože nebudou-li objekty spolupracovat, představují pouze hromadu bezcenného harampádí.“
„Možná je to dobře.“
„Určitě je to dobře. Jenomže …“
„Jenomže je jen otázkou času, kdy mezi vývojáři vypučí nový inženýr Hurych. Fištrón, co předběhne svou dobu o celá desetiletí. To jste chtěl říct?“
„Přesně.“
„Ale … co když se už objevil? Celé vědecké týmy kutí na podobných vynálezech. Třeba je mezi nimi …“
„Na to nechci ani pomyslet …“
epilog II
Ztemnělá laboratoř speciálního výzkumného pracoviště působila dojmem hřbitova výpočetní techniky. Všechna zařízení tvrdě spala, přepnuta do úsporného režimu. Úderem osmé hodiny ranní zase obživnou, vyvolána ze světa snů rukama snaživých analytiků a asistentů.
Všeobjímající tiché šero náhle rozčísl záblesk jednoho z monitorů. Objevil se na něm dialogový box pro zadání přístupového kódu. Tomu však trvalo jen vteřinu, možná dvě, než se sám prolomil a zpřístupnil command line.
A na ní vzápětí naběhl text. Jedna krátká, zdánlivě nevinná věta:
„Blaženko, miláčku, jsi tam?“
Literární servis 1/2020
Já, Gregorian … nebo někdo úplně jiný
Následující příběh se odehrává na blíže neurčeném místě v blíže neurčené budoucnosti. Hlavní hrdina mechanicky odkrajuje dny beznadějné existence, aniž by si uvědomoval, jak rozmařile mrhá drahocenným časem. Ovšem pouze do okamžiku, kdy se spolehlivý režim jeho života zhroutí do nenávratna.
Sprint na krátké trati rozhodně není mou parádní disicplínou.
Už zdálky bylo jasné, že nemám šanci loď stihnout. Leda zázrakem. A tak jo, dobře, zkusím ještě drobet zrychlit. Možná mi vyletí plíce ušima, ale co na tom?
Mé podvečerní atletické výkony kupodivu unikají pozornosti sportovních reportérů, což je nepochybně politováníhodný lapsus.
Vstupník zrovna odrážel plavidlo od břehu, když jsem srdnatě finišoval na molo.
„Máte akceptační kód, pane?“ štěkl netrpělivě.
„Jistě.“
Vylovil jsem z aktovky generátor. Na displej pohotově naskočilo osmačtyřicetimístné číslo.
„Je mi líto, pane, váš kód je neplatný.“
„Ale jak to?!“
„Na šestadvacáté pozici má být jednička. Vy tam máte nulu.“
„Nemám. Je tam jednička, podívejte.“
„Kdepak. Na palubu nemůžete, bohužel.“
Rezignovaně jsem sledoval, jak se ty blbé necky noří do vln, a pak - jako každý den - vykročil k pobřežní stezce.
Vlastně mi to ani nebylo líto. Tyhle procházky miluju. Pěšina je zkonstruovaná tak, aby chodce vždy kousek popovezla. Člověk se tolik neunaví. A je rychleji v cíli.
Mě však z neznámých důvodů nepopovezla nikdy.
Za dvě hodinky (nebo tak nějak) jsem dorazil k našemu baráku. Na lavičce u vchodu trůnila domovnice. Popravdě řečeno, nevzpomínám si, že bych ji někdy spatřil na jakémkoli jiném místě.
„Jdete pozdě.“
„Nevzali mě na loď. Musel jsem jít pěšky.“
„To tvrdíte každý den.“
„Taky je to každý den pravda.“
„Nájemníci, co chodí pozdě domů, jsou nesnesitelní.“
„Nejsou.“
„Dlužíte nájemné za tři měsíce.“
„Mýlíte se. Mám zaplaceno na rok dopředu.“
„To je možné, ale dlužíte nájemné za tři měsíce.“
„Ne.“
„Tak mazejte dovnitř.“
Domovnice zatočila drdolem na temeni hlavy. Vchodové dveře se otevřely. Tobogán mě vyplivl do třetího suterénu.
Konečně doma.
Makrovlnná trouba oznámila, že večeře nebude.
„Není nakoupeno.“
„Je. Předevčírem jsem byl v krámě.“
„To nemohu potvrdit ani vyvrátit. Ovšem chladnice je prázdná.“
„V komoře visí uzení vyvřouni.“
„Uzené vyvřouny vařit nebudu. Nejsou dietní.“
„Ale mně chutnají.“
„Snězte si je studené.“
Pokrčil jsem rameny, zalezl do komory a z provázku uřízl jednoho obzvláště sádelného uzeného vyvřouna. Zvolna jsem žvýkal sousto za soustem. A zapíjel je vínem z plodů cucanky. Vlastní výroba. Cucanka roste v lese za domem.
Po večeři jsem vyhodil talíř a sklenici do moře. Tam se nádobí umylo a přiletělo zpátky. Šup s ním na odkapávač a hurá do koupelny.
Vana už byla plná suché vody. Její proud mě unášel desítky metrů od pobřeží. Až ke vzdálené bójce. Plaval jsem, potápěl se a kopal nohama jak debil. Když vypršel čas, vana mě vyklopila ven z koupelny. Mýdlo zajelo zpátky na poličku.
Oblékl jsem si noční trencle, žuchl do lenošky a mrknutím zapnul televizátor. Zrovna dávali zprávy. Vyplynulo z nich, že letošní sklizeň destilovatelného ovoce bude podprůměrná, pročež máme očekávat nedostatek kořalky na trhu. Následovaly novinky ze světa, které nebyly potěšující o nic víc. Sportovní redaktor podal obšírnou informaci o zdrcující porážce mého oblíbeného týmu ve walkballové lize. Na závěr se předpovědělo chladné, deštivé a větrné počasí. Po půlhodinovém pásmu reklam a televizní modlitbě televizního kaplana přišel na řadu devíti stý čtyřicátý šestý díl telenovely „Příběhy ze sousedství“, který mě poslal do sladké říše spánku.
Probudil jsem se celý rozlámaný. Spát na gauči není zrovna pohodlné.
Ze stručného rozhovoru s makrovlnnou troubou vyplynulo, že snídaně nebude. Co naplat, posnídám v práci.
Ne. Neposnídám.
Včera jsem přece dostal padáka.
Úplně mi to vypadlo z paměti. Jako vzpomínka na zrození. Jako myšlenka na smrt.
Personální referentka několik vteřin nechápavě civěla, načež zaskřehotala otráveným hlasem:
„Vy jste Gregorian Pimperlow, že jo?“
„Ano.“
„Tak mi to tady podepište.“
„Jistě.“
„Odstupné a poslední výplatu pošleme na Charitativní fond Firmy.“
„Takže ty peníze nedostanu?“
„Ne. Vy byste je snad chtěl?“
„No ano.“
„Vy odmítáte podpořit Charitativní fond Firmy? Přispět na ubohé a opuštěné dětičky? Na holátka? To jste tak neskutečně bezcitný?“
„Ale já nebudu mít z čeho žít!“
„Prosím vás, co byste s tolika penězi dělal?“
„Taky pravda.“
Ano, takhle to včera skončilo. Taková byla moje poslední zkušenost s Firmou. Po deseti letech mě vylili jako splašky do záchodu. Z minuty na minutu. Bez peněz.
Měl jsem té krávě na personálním říct, že na ta její ubohá a opuštěná holátka z vysoka seru. Ať si je podporuje sama. Jenomže jako obvykle jsem nebyl dostatečně pohotový.
Takže nemám džob. Nedá se nic dělat, musím najít jiný.
Ranní loď už čekala u mola, jako obvykle nacpaná k prasknutí. Má tu výhodu, že bere každého. Není nutno prokazovat se žádným akceptačním kódem. Městu záleží na tom, aby byli lidé včas v práci.
Místa k sezení byla pochopitelně obsazená. Se zadrženým dechem a za cenu slisovaného hrudníku jsem vklouzl mezi obézní dámu v květovaných šatech, která neustále funěla a hloupě se tvářila, a vysokého, nezdravě vyzáblého pána, z jehož dechu byl cítit nemocný žaludek.
Z přístavu jsem to vzal rovnou na Náměstí Plodnosti. Do zprostředkovatelny práce. Správně řečeno: do Úřadu pro zaměstnanost.
Poslali mě do pátého patra. Pak dlouhou chodbou vlevo, doprava, po pár krocích tři schůdky nahoru, zase doprava, hned doleva, osm schodů dolů, doprava, doleva, doprava, šest schodů kdovíkam … a tam už jsou dveře číslo 7143.
Ve velice stroze zařízené kanceláři nebyl nikdo. Kromě úředníka.
Úředník se zatvářil.
„Nevyzval jsem vás, abyste vstoupil.“
„Promiňte, ale klepal jsem.“
„No tak ven! A zaklepat znovu!“
No tak ven. A zaklepat znovu.
Z místnosti zaznělo velice hlasitě a velice podrážděně:
„Vstupte!“
Vlezl jsem dovnitř.
Úředník se opět zatvářil.
„Co si přejete?“
„Mé jméno je Gregorian Pimperlow.“
„Neptal jsem se na jméno! Co si přejete?“
„Včera mi dali ve Firmě výpověď.“
„Neptal jsem se, kde vám dali výpověď! Co si přejete?“
„Potřebuju najít novou práci.“
„Váš případ mi nepatří. Kdo vás ke mně poslal?“
„Úřednice v registraturaci.“
„Spletla se, což je vaše chyba. Musíte do dveří číslo 2936, to byste měl vědět. Tři patra dolů, doleva, po schodech nahoru, vpravo, vlevo, vlevo, vpravo, po schodech nahoru.“
Opustil jsem kancelář číslo 7143 a neodvratně zabloudil. Když už to vypadalo, že v útrobách zprostředkovatelny umřu hlady a žízní, potkal jsem kancelářského sluhu, který mě za drobný obnos nezištně dovedl až před dveře číslo 2936.
Poučen z minula jsem zaklepal a čekal.
Nic.
Dlouho nic.
Zaklepal jsem tedy ještě jednou.
Dveře se okamžitě rozlétly. Stál v nich značně neupravený člověk s velice dlouhým zrzavým vousem a rozepnutou velice barevnou košilí, z níž vykukoval chomáč velice prošedivělých chlupů.
Sjel mě od hlavy až k patě.
„Člověče, co tady klovete jak datel do smrku? Nač jako čekáte, proboha?! Pojďte dál, ne?!“
Poslušně a schlíple jsem nakráčel dovnitř. Kancelář byla plná truhlíků s obrovskými květinami. Nábytek každý pes jiná ves. Stěny pokrývala přehršel plakátů s hudebními hvězdami, slavnými tak dvě, tři desetiletí zpátky. Z rádioproduktoru burácela ryčná píseň dávno zaniklé kapely Babies of Black Monsters.
Jedna z květin mě ďobla do zadnice. Bolestně jsem vyjekl.
„No tak chlape, nedrážděte mi Jůlinku. Nemá ráda, když někdo bloumá moc blízko. A dřepněte si už konečně.“
Dřepl jsem si už konečně a zkoumavě prohlížel toho člověka. Vůbec nevypadal jako úředník.
Kouknul na mě přísně.
„Takže vy jste Pimperlow.“
„Ano, jak to víte?“
„Volal mi ten úchyl seshora. Že sem přijdete. Taky to mohl vyřídit on. Ale to je jedno. Podívejte, něco bych pro vás měl, ale je to mimo váš obor.“
„Vezmu cokoli, potřebuju práci.“
„To chápu. No, ale je to manuální práce. V Továrně. U pásu.“
„Nevadí.“
„Děsná otročina. Strašně monotónní. Celý den pořád dokola jeden a ten samý úkon.“
„Nevadí.“
„A nasadí vás převážně na noční směny. Úplně si převrátíte životní rytmus.“
„Nevadí.“
„A třikrát měsíčně budete mít víkendovou šichtu.“
„Nevadí.“
„A mají tam vysokou úmrtnost dělníků.“
„Nevadí.“
„Uvědomujete si, že vás ta práce zlikviduje?“
„Nevadí.“
V tu chvíli se rozlétly dveře. Vrazil do nich neobyčejně autoritativní a neobyčejně vybraně oblečený muž. Měl na sobě dva různé obleky (oba velmi drahé) a dvojitou kravatu. Vše dokonale sladěno s oběma košilemi. Dva páry bot, jež měl na nohou, oslnivě zářily.
Vousáč se na něj otočil s neskrývaným respektem.
„Dobrý den, pane řediteli. Tohle je pan Pimperlow. Pane Pimperlow, to je pan ředitel našeho úřadu.“
Muž v oblecích mě zrentgenoval panovačným pohledem.
„Podívejte, Pimperlow, dobře vám radím, vezměte to místo v Továrně. Ostatně, žádná jiná práce pro vás není. A asi už nikdy nebude.“
Obrátil se k úředníkovi.
„A vy mu to nerozmlouvejte. Můžeme být rádi, že Pimperlow půjde hezky pracovat! A my ušetříme na podpoře.“
Zvedl jsem se.
„Aha. Tak děkuju. Můžu teda jít?“
Úředník na mě vrhl udivené oko, zatímco direktor beze slova odkráčel.
„Chlape, a nechcete třeba vědět, u koho se máte v Továrně hlásit?“
„Aha, to je pravda. U koho teda?“
„To je jedno. Prostě přijďte na vrátnici. A řekněte, že jste Pimperlow.“
„Aha. Tak děkuju.“
Opustil jsem kancelář a vyrazil neznámo kam. Nevěda, kudy z budovy. Smířen s tím, že v úřadu patrně zhynu.
Sužován dehydratací a bolestí chodidel jsem nakonec přece jen objevil hlavní vchod. Patrně zázrakem.
Domovnice soptila vzteky.
„Takhle se chodí domů?! Flamendře!“
„Neflámuji, to přece víte. Sháněl jsem si práci.“
„Cože? Vás vylili z Firmy? Není divu. Jsem zvědavá, jak teď zaplatíte nájemné. Dlužíte za čtyři měsíce.“
„Včera to byly tři.“
„Dnes je prvního. Nový měsíc.“
„A ostatně, mám zaplaceno na rok dopředu. Vlastně teď už jen na jedenáct měsíců.“
„To je docela dobře možné, ale dlužíte za čtyři měsíce.“
Ještě jeden nasupený pohled. A pak mě vpustila do domu.
Makrovlnná trouba spala. I televizátor přešel na noční režim. Světlo v koupelně už jen blikalo. Taky se chystalo usnout.
Chronostroj přeskočil na dvanáctku. Začal nový den, už nebylo prvního. Bylo druhého.
Už nebylo dnes. Bylo zítra.
V hodinu tak brzkou, že nazvat ji ránem by bylo nezaslouženým eufemismem, jsem uháněl do Továrny.
Pod nohama mi křoupaly závěje čerstvě nasněžených květů, pohotově vysávaných odklízecím strojem. Olbřímí mechanismus, umístěný na korbě, z nich rovnou vyráběl parfém „Podmanivý šarm“. Odpad poslouží coby náplně do levandulových pistolí proti agresivním žábounům.
„Co chcete?!“ zahulákal vrátný.
„Mé jméno je Gregiorian Pimperlow. Mám tu nastoupit do práce.“
„Vaše místo už bylo obsazeno. Sbohem.“
Zůstal jsem jak solný sloup.
V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.
„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže jste přijat. Jděte dovnitř a sledujte purpurovou linii. Ta vás dovede až do Výrobní haly. Hodně štěstí v Továrně.“
Na zemi bylo narýsováno přibližně osmdesát křivek všech možných barev a odstínů. Ani jedna se nepodobala purpurové.
Kolem prošel nějaký někdo. Při pohledu na mou bezradnost utrousil:
„Hledáte Výrobní halu?“
„Jo.“
Beze slova klepl špičkou boty na jednu z čar a pokračoval v chvatu.
„Moc děkuju,“ houkl jsem za ním.
Sledovat linii se ukázalo jako nadlidský úkol. Neustále křížila všechny ostatní. Občas byla přerušená. Každou chvíli se rozbíhala několika směry najednou.
Sužoval mě palčivý hlad, protože poledne bylo na spadnutí, ale Výrobní hala v nedohlednu.
Když už jsem to chtěl vzdát, málem do mě vrazili čtyři muži v černých pláštích. S rakví na ramenou.
„Prosím vás, vy jdete z Výrobní haly?“
Levý přední nosič po mně střelil udiveným pohledem.
„A odkud jinud? Kde jinde to asi vcucává?“
V dálce pochodovala další čtveřice s rakví. Vyběhl jsem jí naproti a posléze stanul u vrat obrovské podlouhlé budovy.
Vevnitř tiše předlo pět dlouhatánských pásů. Dělníci z nich sbírali výrobky. Cosi porychtovali a vraceli je zpátky. A tak pořád dokola.
Všiml jsem si kukaně vedle vchodu. Seděl v ní ježatý muž. To bude mistr.
„Mé jméno je Pimperlow. Nastupuju do práce.“
Zvedl hlavu od lejster.
„Jo, aha, vy máte nahradit jednoho z těch blbců, co ráno vcuclo NXCL, že mám pravdu?“
„Co je NXCL?“
„Systém virtualizace Výrobků. Vyhýbejte se mu.“
„Kde je?“
„Všude.“
„Eehh ... jak se mu tedy mohu vyhnout?“
„Co já vím?“
„Hm. Vysvětlíte mi, co mám dělat?“
„Ne. Jděte na pozici X9.7y-M. Tam požádáte člověka vedle sebe, aby vám všechno ukázal. Budete provádět Operaci číslo 867 na Výrobcích číslo 7241 až 7380.“
„Opravdu? Přesně tyhle Výrobky jsem až do předvčerejška prodával ve Firmě.“
„No vidíte. A teď je budete vyrábět. Viděl jste je někdy? Měl jste někdy některý z nich v ruce?“
„Ani omylem. Nemám ponětí, jak vypadají a k čemu slouží.“
„To neví nikdo. Tak už jděte. Nezdržujte mě.“
„Hele, a neměl bych napřed podepsat nějakou pracovní smlouvu nebo tak něco?“
„Teď ne. To až jak se osvědčíte. Projdete týdenním adaptačním procesem. Když to dobře dopadne a nevcucne vás to, uzavřeme kontrakt.“
„Aha. A tomu mám věřit?“
„Chcete tu práci nebo ne?“
„No … chci.“
„Tak nemelte pantem a mazejte.“
Podle číselných řad jsem vcelku svižně (za slabou čtvrthodinku) našel hledanou pozici X9.7y-M. Když jsem chtěl oslovit člověka vedle sebe, zahoukala siréna.
Pás se zastavil.
Pracovní doba ranní směny skončila. Všichni dělníci šli domů. Já s nimi. Naše místa zaujala odpolední šichta.
Pás se znovu rozjel.
Nazítří na mě čekaly montérky s vyšitým osobním číslem 64-z.2n98. Křepce jsem je oblékl a po krátké diskusi se sousedem u pásu zjistil, jaký úkon mám na výrobcích páchat. Bylo to triviální, přesto se mi občas povedlo něco zvorat. Odměnou mi byla štiplavá laserová šleha přes ruce.
Zhruba po dvou hodinách zadrnčel zvonek: přestávka na kafe. Odebrali jsme se do odpočívárny našeho sektoru, která pojala cirka osmdesát dělníků. Cestou kolem nás proplula čtveřice mužů s rakví.
Hrnky s kávou začaly putovat po stolech. Nebylo to moc dobré pití. Jenomže doma se jako obvykle snídaně nekonala, tak jsem byl vděčný i za tuhle bryndu.
Mistr zahulákal:
„Počínaje zítřkem má parta 64-z celých deset dní po sobě noční směnu. Zdůrazňuji to zejména novým dělníkům, aby na to nezapomněli. Hlavně vy, Pimperlow, vy si to pořádně zapište za uši, protože jste mi připadal obzvláště natvrdlý.“
Načež odešel.
Otočil jsem se k člověku vedle sebe.
„Hele, co je to ten NXCL?“
„Systém virtualizace Výrobků. Mistr ti to neřekl?“
„Ano, to mi řekl, ale netuším, jak vypadá. A kde je.“
„Je všude, to ti neřekl?“
„Ano, to mi řekl, ale nechápu to.“
„Mistr měl pravdu, jsi vážně natvrdlý. Zkrátka si dávej bacha. Pořád. Je to tak, že Továrna posílá určitou část produkce rovnou za moře. Výrobky před odesláním virtualizujeme, aby se ušetřilo na dopravních nákladech. Při virtualizaci vždycky svítí výstražné žluté světlo.“
„Aha. A kde?“
„Kde co?“
„Kde svítí to žluté světlo?“
„To nikdo neví.“
„Tsss … Tak proto odsud pořád vynášejí tolik mrtvol.“
„Jakých mrtvol? Kdo co vynáší?“
„No ti chlápkové s rakvemi ...“
„Ale ty piksly jsou přece prázdné! Koho vcucne NXCL, ten zmizí. Systém devirtualizace totiž umí zhmotnit pouze Výrobky, nikoli živé organismy. Jinak by nám mohli virtualizované dělníky posílat zpátky. Ale to nejde. Takže za každého vcucnutého vždycky vynesou jednu plonkovou rakev. Symbolický pohřeb.“
„Chceš mi říct, že člověk prostě zmizí? A vůbec nic z něj nezbyde?“
„Zbyde z něj všeho všudy spousta jedniček a nul. A i ty jsou virtuální.“
Crrr, zvonek. Honem zpátky k pásu.
Do oběda došlo ještě na jednu rakev. Ostatně i já měl namále. V jednu chvíli jsem pocítil slabé vcucávání, ale včas to se mnou cuklo na druhou stranu. A to mě zachránilo.
Oběd probíhal na nádvoří vedle haly. Dělníci usedli kolem pěti dlouhých stolů. Zasedací pořádek přesně odpovídal pozicím u pásů. Mistr trůnil v čele, za samostatným stolem s masivní trnoží.
Orchestr vyhrával uklidňující melodie, v jejichž rytmu se vlnilo pět tanečnic, oděných do spletice listů uchořitníku. Nikdo jim nevěnoval pozornost, všichni byli zabráni do jídla.
K obědu nám servírovali steaky z vyvřounů s omáčkou z žábouních oušek. Moc mi to chutnalo, protože mám vyvřouní maso rád. Ale někteří dělníci se ušklíbali. Kdo vypadal příliš znechuceně, dostal laserovou ránu přes pusu.
Během dezertu (krém z čehosi neidentifikovatelného) se na boční stěně haly zjevil obličej předsedy představenstva v kromobyčejně nadživotní velikosti. Poděkoval nám za odvedenou práci a konstatoval, že naše výkonnost stále není dostatečná. Poté prohlásil, jak nesmírně ho těší, že jsme jedna velká šťastná rodina. Za doprovodu odborářského orchestru pak brilantním školeným basbarytonem zapěl Tovární hymnu.
Odpoledne proběhlo klidně (pouze jedna rakev). Já už pracoval tak spolehlivě, že jsem dostal jediný laserový výprask přes ruce.
Cestou domů (pobřežní pěšinou, loď mě zase nevzala) si na mě počíhal jeden obzvláště vypasený žáboun. Hupsnul mi na krk, ale zkosil jsem ho obranným sprejem. Jak se tam tak válel, zdechlina jedna blbá, vztekle jsem ho zkopal, až z něj stříkal sliz na všechny světové strany.
Druhý den jsem šel do práce až na noční směnu. A protože mě už nebavily únavné a skličující diskuse s makrovlnkou, bude-li nebo nebude-li snídaně, skáknul jsem nakoupit.
V prodejně nával jako kráva. Jakmile se jeden z terminálů uvolnil, nadiktoval jsem do něj objednávku. Za okamžik přijelo po pásu zboží. Kapusta strašlivě ovadlá (takže vrátit) a slanina smradlavá (taky nic). Můj úlovek tedy nakonec sestával toliko z chleba (lehce gumového, leč ještě poživatelného), flexibilního sýra, ovesné kávy a svazku mých milovaných vyvřounů. Tři mrknutí oka na terminál a bylo zaplaceno. Warning, že se balanc mého účtu limitně blíží nule, jsem s opulentní benevolencí ignoroval.
Makrovlnka oskenovala nákup, přičemž si neodpustila tradičně iritující poznámky o vyvřounech. Nechal jsem ji vykecat a pak do ní narval dva krajíce s kusem flexibilního sýra. Nepředvedla žádnou zaznamenáníhodnou kreativitu: sýr modifikovala na taveňák a namazala na chleba. Z bočního otvoru vyplivla šálek ovesné kávy. Bohužel hořké. Zapomněl jsem koupit cukr.
Chlebík nebyl nic moc, potřeboval vylepšit pár plátky uzeného vyvřouna. Makrovlnka kafrala cosi o racionální stravě.
Asi ji vezmu do Továrny a předhodím tomu NXCL, ať si na ní smlsne.
Noční směna měla dvě výhody:
1. Pás jel o 15 % pomaleji. Pracovní tempo tedy bylo znatelně snesitelnější.
2. Spací pauzy. Jednotlivé party se střídaly po třiceti minutách. Na každou vyšla přestávka vždy po čtyřech hodinách. Dělníci ji trávili krátkým spánkem v rakvích uskladněných na dvoře.
Při první pauze se mi spát nechtělo. A tak jsem dal přednost procházce po továrním dvoře.
Všude tma jak v řiti. Akorát až vzadu u zdi, v takovém legračně drobném domku, svítilo okno.
Ten baráček vůbec působil nepatřičným dojmem. Mezi moderními a přísně účelovými budovami připomínal fosilii z nějakého dávného tisíciletí.
Nakoukl jsem dovnitř.
Skromná místnost byla zařízena jako na obrazech starých mistrů. Roh okupovalo masivní křeslo. Hověl si v něm postarší muž v županu. Na stolečku před ním odpočívala sklenice se zákeřně vyhlížejícím nahnědlým pitím. A taky popelník.
Postřehl, jak mu čumím do domu, a pokynul, ať jdu dovnitř.
Tak jsem vstoupil.
„Vítám vás, mladíku. Pojďte dál.“
„Dobrý den.“
„Jste na noční šichtě, že ano?“
„No bodejť. Zrovna máme spací pauzu.“
„Tak proč nespíte?“
„Nechce se mi.“
„To jo. Posaďte se. Dáte si cigaretu?“
„Cigaretu? Tu jsem neměl, ani nepamatuju.“
„No ano. Skoro nikdo je už nekouří. Všichni používají nikotinátor. Je to prý zdravější. Podle mě je to spíš blbější. Žádný požitek. I když je teda fakt, že i cigarety jsou pěkně hnusné.“
Mlčky jsem přikývl. Chlapík se zatvářil lišácky.
„Hele, víte, co mě teď napadlo?“
„Ne.“
„Počkejte chvilku ...“
Z olbřímí starobylé skříně vytáhl příruční humidor. S nekonečnou opatrností ho položil na stůl a třesoucí se pravačkou nadzvedl víko.
Uvnitř ležely dva doutníky. Zabalené ve fólii. Kdyby se tam válela egyptská mumie v pestře malovaném sarkofágu, nemohlo by mě to šokovat víc.
Muž se tvářil jako vítěz nad božstvy.
„Mám je tu už spoustu let. Doufám, že nebudou úplně přeschlé. Podívejte, to je nádhera.“
Podal mi jeden kousek rajského kuřiva. Obezřetně jsem ho uchopil, nábožně rozbalil fólii a přičichnul. Vytříbeně delikátní aroma mě málem shodilo ze židle.
V příštím okamžiku naplnil celou místnost nadpozemsky voňavý dým. Se slastným výrazem ve tváři jsme bafali, nenacházeje slov, jež by popsala nepopsatelné blaho.
„Tak tomuhle říkám zážitek,“ konstatoval hostitel po nějakých deseti minutách.
„Ano. Nevím, jak vám poděkovat.“
„To nic, nechte to plavat. Schovával jsem si je pro mimořádně sváteční příležitost. Ale žádná nepřicházela.“
„Ani nepamatuji, kdy mi bylo tak báječně. Nejspíš nikdy.“
„To vám rád věřím.“
„Promiňte mi zvědavost, ale … tenhle domek tu působí tak trochu jako pěst na oko …“
„Aby ne! Zůstal tady ze starých časů. Z doby, kdy Továrna vypadala úplně jinak. A vyráběla věci, které lidi potřebovali.“
„Prosím vás, a vy jste kdo, že tu bydlíte?“
Zasmál se.
„Jste tu nový, že ano? Já jsem bývalý výrobní ředitel, dnes už v penzi. Tuhle boudičku nechal postavit můj prapradědeček, synovec zakladatele Továrny. Původně jako lampárnu. No, a já tu teď žiju. Jako taková vyhaslá lampa.“
„Aha … takže vaše rodina …“
„Ano. Naše rodina Továrnu vlastnila. Než jsme ji museli prodat Korporaci. K tomu došlo za mého otce. Udělali z něj předsedu představenstva, ale ze mě už jen výrobního ředitele. Naštěstí nemám žádné děti, protože můj syn by to dotáhl přinejlepším na mistra.“
„To je mi líto.“
Pan domácí dlouze vyfoukl obláček kouře.
„Mohu vám vyprávět svou dnešní ranní příhodu? Bylo to ohromně zajímavé.“
„Tak jo …“
„Představte si, že jsem cestou do parku viděl dítě.“
„Opravdu? A kde? Co to bylo za dítě?“
„Chodívám kolem domku, kde je taková malá mateřská škola. Nevím, co mě to napadlo, jukl jsem do okna. A tam, ve dveřích do místnosti, stálo dítě. Asi tak čtyřletý chlapec. A usmíval se.“
„Nepovídejte! Skutečně?“
„Ano. Byl to strašně zvláštní pohled. Jako by mě nějaký čaroděj přenesl kamsi úplně jinam, do neznámého světa. Nevím, jestli mi rozumíte ...“
„Rozumím. Úplně chápu, jak jste se musel cítit.“
„Člověk neustále potkává spoustu dětí … na ulici a tak. Ale tohle bylo naprosto jiné.“
„Pochopitelně.“
„Celý život usiluji, aby mi lidi nevadili. Marně. Nakonec to se mnou došlo tak daleko, že jsem před nimi raději zalezl do tohohle kutlochu. A v okamžiku, kdy definitivně dospěju k názoru, že nejlepší člověk je mrtvý člověk, přijde tohle. Prostě spatřím dítě.“
„Fascinující. Neuvěřitelné.“
Dokouřili jsme.
Já se vrátil k pásu. Za sedmnáctiminutové zpoždění jsem schytal pořádnou laserovou nakládačku.
Další den.
Z kukaně u závory na mě vykoukla hlava vrátného.
„Hej, člověče, kam jdete?“
„Na šichtu.“
„Už tu nepracujete, máte padáka. Neplnil jste výkonnostní normu. Sbohem.“
Zůstal jsem jak solný sloup.
V tom zazvonil telefonátor. Vrátný zvedl sluchadélko a okamžik poslouchal.
„Hele, nechoďte nikam. O toho člověka, co vám vyfoukl flek, jsme právě přišli. Takže místo je zase volné. Mazejte do haly.“
Tam jsem nejprve vyslechl kázání od mistra („Povaleče, co hovno dělají, tu kurva nepotřebujeme!“) a pak už pelášil k pásu.
Výrobky začaly jezdit.
Tentokrát jsem strávil první spací přestávku odpočinkem v rakvi. Krátce po ní ohlásil tovární rozhlas, že ve 23:00 bude rychlost pásu zkušebně zvýšena o 10 %.
Co tím asi vedení Továrny sleduje, napadlo mě. Jestli ... a v ten moment jsem ucítil jemné vcucávání od nohou.
Napřed to uniklo mé pozornosti. Když mi s hrůzou došlo, která bije (a že intenzita cucu prudce stoupá), bylo už pozdě. Snažil jsem se ještě vyprostit, leč prudké trhnutí mě nepředstavitelným tryskem odpálilo jinam.
Rozpuštěný jako cár mlhy jsem plul mořem nul a jedniček, jež v bláznivém reji vířily vůkol. Užíval jsem si té bezbřehé volnosti, toho pocitu beztíže, té naprosté blaženosti nicoty. Cachtal jsem se na hladině šíleného proudu, svištěl vzhůru a hned zase střemhlav dolů, metal salta a piruety, kutálel se v kotrmelcích. Zjištění, že už nemám žádné tělo, že jsem jen spoustou nul a jedniček (na vlas podobných těm všude kolem) mě naplnilo pocitem nekonečné úlevy a svobody.
Probudil jsem se v krutopřísně nepohodlném loži. Těsném. Širokém s bídou na rozpětí ramen. Žádná matrace, jen tvrdá pryčna. Obě strany ukončovala nekompromisní postranice.
Navíc tma jak v p….. no prostě tma. A sotva jsem zvedl hlavu, praštila mě jakási deska. Zapřel jsem se proti ní rukama, fošna spadla a rázem bylo světlo.
Slunce mi pražilo do očí. Ale i přesto jsem jasně poznával dvůr Továrny. Znepokojivý fakt, že ležím v jedné z rakví, s neodvolatelnou logikou indikoval, že jsem prospal noční směnu. A celý ten nesmysl s mou virtualizací byl pouhopouhý sen.
Jako na potvoru vylezl z haly mistr. A rovnou ke mně.
„Pimperlow, vy jste naprostý idiot. Pitomec a magor, jakého svět neviděl! Prochrápat šichtu v rakvi, to jste teda posral! Máte definitivně padáka! Už vás tu nechci vidět!“
„Ale …“
„Ven! Ven, ty kreténe! Zmiz, povídám! Vypadni, debile!“
Jat neblahým tušením, že nezdekuju-li se dostatečně svižně, mistr mě nejspíš rozsápe, jsem se zdekoval dostatečně svižně.
Co teď, co dál, co potom?
Čeká mě další návštěva zprostředkovatelny práce. Nejlepší bude jít rovnou k tomu člověku, co mi minule pomohl.
Nálada vystřelila k nebesům.
Ale hned na vrátnici klesla do pekel.
„Je mi líto, ale pán z místnosti číslo 2936 u nás již nepracuje. Obraťte se, prosím, na pána z místnosti číslo 7143.“
„Ne, děkuji, ten mi nepomůže, to vím od minula.“
Smutně a bezradně jsem capkal pryč. Bude to chtít sklenici ovesného piva. Nebo čehosi ostřejšího. Kde? Přece v malé diskrétní knajpě za rohem!
V místnosti panovalo šero. Nikde nikdo. Pouze tlustý barman. Zasviněnou utěrkou leštil sklenice, prost sebemenšího náznaku čehokoli, co by snad hanebně připomínalo spěch. Z rádioproduktoru hřímala ryčná píseň skupiny Hangobangoloo.
Když jsem pořádně zaostřil, ukázalo se, že jeden host tu přece jen dřepí. Úplně vzadu v koutku. Tiše. Schovaný ve stínu vlastního stínu.
„Zdravím tě,“ zašeptal. „Udělej si pohodlí.“
Poslechl jsem.
Chlápek sotva znatelně pokývl k baru a už přede mnou stál panák kořalky z uchořitníku. Kdepak ovesné pivo! Na to nejspíš ani nedojde. Proč se zdržovat mlíčkem, když je na stole nektar?
„Jak se jmenuješ?“
„Gregorian. A ty?“
„Hugo-Pierre.“
„Cože?“
„Hugo-Pierre,“ zopakoval můj společník lehce podrážděným tónem.
Chtěl jsem se začít tlemit, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě varoval před jistojistě neblahými důsledky podobných móresů.
„Jak jsi přišel k tak neobvyklému jménu?“
„To máma. Byla trochu praštěná. Nebo spíš věčně sjetá. A fotr věčně v base.“
„Aha. To je mi líto.“
„Nemusí. Hele, že uhodnu, odkud jdeš! Ze zprostředkovatelny, viď?“
„Přesně tak. A ty taky, co?“
Na znamení neochotného souhlasu slabě pozdvihl obočí.
„Hledám práci už víc jak rok.“
„No, já dostal padáka dneska. Po třech dnech.“
„Kde jsi dělal?“
„V Továrně. U pásu.“
„Tak to buď rád, že tě vylili. Taky jsi mohl skončit jako hromada nul a jedniček.“
„No jo. A jaká je tvoje profese?“
„Nájemný vrah.“
Rozchechtal jsem se jak hovado, nicméně strnule kamenný výraz v jeho potemnělé tváři mě znovu varoval, že ani tentokrát to není žádná taškařice.
Bleskově jsem stáhl obličej na neutrál.
„Zajímavá práce. Bavila tě?“
„Někdy víc, někdy míň. Ale jak říkám, už dlouho mě nikdo nechce zaměstnat.“
„Hele, a jaké to je? Zabít člověka …“
„Jako každá jiná rachota. Všechno si dopředu nastuduješ, připravíš, sešteluješ vercajk. A hlavně nesmíš udělat chybu.“
To já chybu udělal. Spočívala v počtu panáků. Dalece přesáhl kapacitní dovednosti mého metabolismu.
Ale už dost! A domů! Teď hned! Jdu!
A tak jsem šel. No, šel … nevím, zda se to dá nazvat zrovna takhle. Lépe by bylo říci, že jsem z baru na ulici vypadl. Nebo ještě lépe řečeno spadl.
Všechno vířilo kolem dokola. Připadalo mi to jako náramná legrace.
A kam teď? Kam jinam, než do Úřadu pro zaměstnanost?
Teprve na třetím schodu mi zaklinkalo v ciferníku, že už jsem tam vlastně byl. A jak bledě to dopadlo.
Takže čelem vzad!
Vyšlo to až na šestý pokus. Vzápětí mě zradila rovnováha … a já sletěl ze schodiště na chodník. Kolemjdoucí si mě vůbec nevšímali. Mé počínání je nikterak nepobuřovalo.
Pouze s nejkrajnějším sebezapřením jsem zaplašil myšlenku na návštěvu malé diskrétní knajpy s tlustým barmanem a písněmi skupiny Hangobangoloo. A s nájemným vrahem Hugo-Pierrem.
Místo toho jsem raději odpajdal do přístavu.
Vstupník zhodnotil můj aktuální stav:
„Člověče, ani se nesnažte ukazovat mi akceptační kód.“
„Ts ts ts tsože?“
„Jděte do hajzlu.
Strčil do mě. Ustlal jsem si na
zádech
„Nnnnno tak joooo. Tak já tttteda
j-j-jdu …
A to je má poslední vzpomínka
z onoho večera.
Probudil jsem se zhruba kilometr od
přístavu. V piniovém hájku nedaleko pobřežní cesty. Jak jsem večer dotekl
až sem, to mi hlava nebrala.
Třpytivý kotouč centrální hvězdy naší
soustavy už zářil vysoko z bezmračně modré oblohy. Ptáci zpívali. Borovice
omamně voněly. Klid, mír a harmonie tohoto bukolického výjevu prostoupily mou
mysl. Na pár vteřin jsem vychutnával ničím nezkalené štěstí.
Než mi došla celá závažnost průseru.
Přišel jsem o jedinou práci, kterou
bylo možno sehnat. Nemám žádné peníze. Nevím, jak zaplatím nájem.
Ale co …
To jsou jen banální starosti. Kašlat
na ně.
Praštil jsem sebou zpátky do jehličí.
Kolem štrádoval jakýsi člověk. Pěšina
ho hezky vezla, ne jako mě.
Byl mi povědomý.
Tvář zdobená velice dlouhým zrzavým
vousem … velice barevná košile s vykukujícím chomáčem velice prošedivělých
chlupů … toho týpka už jsem někde viděl!
Jakmile zahlédl mé povalující se tělo,
seskočil z pěšiny a okamžik si mě zkoumavě prohlížel. Právě v momentě, kdy
mi docvaklo, že ho fakt znám (a odkud ho znám), zahalasil:
„Ale já vás znám! A taky vím, odkud
vás znám! Vy jste ten … no, hergot … Pimperlow!“
„Jo. A vy jste ten člověk, co mě
poslal makat do Továrny.“
„A co teda děláte tady? Jo, vy asi
máte noční směnu, ne?“
„Teoreticky ano. Prakticky se to má
tak, že mě včera vykopli.“
„Děláte si srandu? To jste snad musel
ukousnout pinďoura generálnímu řediteli nebo co. Protože z Továrny se
nepropouští.“
„Prospal jsem šichtu.“
Vousáč smutně pokýval zarostlou
hlavou.
„Tak to ano. No, to jste podělal.“
„Přesně tohle říkal mistr. I když ne
tak jemně.“
„Hm. A víte, že ten mistr je můj
nevlastní bratranec?“
„Fakt? A nemohl byste za mě ztratit
slovo? Aby mě vzal zpátky do háku …“
„A vy byste tam vážně chtěl?“
Měl pravdu. Nechtěl. Ani za zlaté prase.
Ale co mám proboha dělat? Bez práce, bez peněz.
„Nechtěl, že mám pravdu? Řekl bych, že ani za zlaté prase byste tam nechtěl. Ale nevíte, co máte proboha dělat. Bez práce, bez peněz. Je to tak?“
„Vy jste učiněný jasnovidec, vám povím.“
„Nejsem. Ale od předvčerejška řeším to samé. I já dostal padáka.“
„Já vím.“
„Jak to?“
„Včera jsem vás chtěl navštívit ve zprostředkovatelně. A tam mi řekli, že už …“
„Aha.“
„A pak jsem se ožral jako dobytek. A skončil tady.“
„To jste udělal moc dobře.“
„A kam máte namířeno vy?“
„Do zprostředkovatelny. Za pánem v místnosti číslo 7143. Snad pro mě bude mít místo. Aspoň v Továrně. U pásu.“
„Pán v místnosti číslo 7143 vám nepomůže. Nikomu nepomůže. To už vím.“
„Já to vím taky.“
Smutně odešel.
Co teď?
Teď nic. Teď domů. Zvolna. Šouravě. Bez nálady.
V tom se stalo cosi naprosto nečekaného: pobřežní pěšina mě poprvé v životě popovezla!
Mělo to však háček: popovezla mě dozadu.
To nebylo dobré. Zaskočen tím nenadálým šprýmem jsem sletěl do trávy nedaleko hrany útesu.
Pod mýma nohama padal kolmý sráz. Sto, možná dvě stě metrů hladké skály. Stačilo by jen kousek popolézt … a mám navždy po problémech.
Myšlenka lákavá …
Ne. Na to jsem až příliš žalostný zbabělec. Zbabělý žalostník. Politováníhodná hromádka uprděného strachu. Strachu o mrzký život.
Život. Kraťoulince kraťoulinkatá spojnice mezi dvěma nenasytnými věčnostmi.
Tak se na něj podíváme, na ten život!
Hej, živote, ty páchnoucí nádore přetékající hnisem deziluze, vylez z nory! A ukaž se! No! Bude to?!
Vylezl z nory a ukázal se.
A já začal s drtivým děsem vnímat nikde nekončící paletu jeho okouzlujících barev.
Světloulinkatou modř nebe.
Tmavou, nazelenalou modř oceánu.
Milion odstínů béžovošedobílých mraků.
Oslepující rudožluť slunce.
Do toho všeho se drze vklínila omamná vůně pinií. A levandulí. A hlodašů.
Tady na útesu … tady … tady je svět!
Tady je život!
Z oblohy začaly sněžit květy.