Literární servis 4/2020
Následující krátká ukázka je další vlaštovkou, přilétající z právě připravované povídkové sbírky Mám se dobře, ale špatně to snáším - konkrétně z jejího titulního příběhu. Pojednává o poněkud samolibém spisovateli, obtěžovaném prosbou o posouzení literárního pokusu syna jisté záhadné dámy. Že se z toho vyklube ošemetná nástraha, to snad ani nemusím zdůrazňovat.
Zrak mi sklouzl k hromádce papírů odpočívající vedle prázdné vázičky.
No ano, to je ta povídka. Od té ženské, Strnadová se jmenuje. Ne, Čermáková. Prostě nějaký pták v tom je. A napsal to její syn.
Ach jo. Tak dobře. Mrknu na to.
Úhledný počítačový strojopis. Písmo Times New Roman, velikost typu 12, okraje pěkně 2,5 na 2,5. Fajn. Úpravu to má.
Jméno autora: Tomáš Stehlík. No, vždyť to říkám: pták.
Název díla: Vražda v lágru.
Hm, to bude kravina. Naivní dětinské plácání, prošpikované kýčovitým patosem.
No nic, dám tomu pět minut. A pak to zahodím. Paní matince brnknu, ať hoch píše dál a že má nevšední talent.
****
„Tak poď, ty šmejde,“ zavrčel Vendelín.
A vší silou zapáčil francouzákem.
Šroub nic. Patrně se znamenitě bavil. V útulném závitu zreznul už někdy před válkou. Tak proč by měl povolit zrovna teď?
„Bych do toho kopnul,“ ulevil si zoufalý mechanik.
Z chmurných myšlenek ho vytrhl hlas velitele stráže Vojtěcha Košlera.
„Vylez zpod tý kraksny. Budem tě potřebovat.“
„Na co?“
„Neptej se a švihej.“
„Napřed to musim dodělat,“ zahudral Vendelín a klepl montpákou do blatníku.
„Potom.“
Za barákem bloumalo dalších pět bachařů. Na ramenou jim plandaly důkladně naolejované kvéry.
Kousek dál přešlapoval soudruh Vaníček. Náčelník tábora. V podpaží svíral béžové desky z tvrdého papíru. Úřední spis.
Vězeň si hověl na zemi, obklopen žloutnoucí podzimní travou. V odřených kalhotách a potrhané košili připomínal poněkud ošuntělého tuláka, brouzdajícího jen tak nalehko prosluněným odpolednem. Pohodu jeho siesty rušila pouze nepodstatná drobnost: svázané ruce i nohy.
„Na, vem si to,“ zamumlal Košler a podal Vendelínovi flintu.
„Co s tim?“
„Hádej.“
****
Přelousknul jsem dvě stránky. Tři stránky.
Třináct stránek.
A nezahodil to. Naopak. Příběh mě vcucnul.
Stalinská éra.
Jáchymovské koncentrační peklo: tábor Nikolaj a důl Eduard.
Hlavní figura: bachař jménem Vendelín Kroužek. Žádný bouchač, spíš údržbář a automechanik.
Pisatel použil působivě úsporný styl. Čtenář je lapen a nedokáže se odtrhnout.
Mládenec má pro psaní obdivuhodný cit. A ví, kudy na to. Sice v tom plavou mrtě stylistických nedokonalostí, ale to je otázka rutinní redakce.
Asi udělám výjimku.
A zkusím o tom novém Hemingwayovi zjistit víc.
****
„Tobiáši Tondle,“ deklamoval náčelník, „poslyšte rozsudek jménem republiky. Mimořádný lidový soud vás shledal vinným ve všech bodech obžaloby a odsuzuje vás k trestu smrti za velezradu. Rozsudek bude vykonán neprodleně.“
„Žádnej soud mě nesoudil. A vy to dobře víte. Zato vás, kurvy jedny, bude soudit soud nejvyšší.“
„Drž hubu, ty svině flanďácká!“ seřval ho Vaníček.
Načež pokynul Košlerovi.
„Hernajs, dáte se už do toho?! Nebo vás mám prosit na kolenou?“
Velitel stráže zbledl ještě víc. A roztřeseným hlasem zavelel:
„Popravčí četo, v řad nastoupit!“
„A to mu ani nezavážem´ voči?“ pípnul Vendelín.
„Máš ňákej problém, soudruhu?“ zaječel Vaníček.
Nad táborem zakroužil krkavec.
„Vida, supi se už slítaj,“ žertoval Tondl. „No tak, pánové, nenechte je čekat! To mě neumíte ani zabít?“
Košler se tvářil jako ztělesněná bezradnost. Nakonec přece jen postoupil krok vpřed a váhavě nařídil:
„K líci zbraň!“
Laufy se poslušně naježily.
„Zamířit!“
Strnulé ticho. Jen slabý vánek čechral koruny javorů.
„Pal!“
Šest výstřelů. Šest kulek zavrtaných do zdi baráku.
Farář Tobiáš Tondl zůstal stát s pohledem upřeným do oblak, vzpřímený jak topol u cesty.
Popravčí četa si dala k noze zbraň a připitoměle vejrala do blba.
„Košlere, co to má znamenat?!“ zavyl Vaníček vztekle. „Na co čekáš, idiote? Zastřel ho!“
Velitel zbledl jako stěna a jen tak lapal po dechu.
Nad barákem znovu zakrákal krkavec.
„Svačinka má zpoždění, ale už to bude. Vydrž,“ odpověděl mu Tondl.
Rozklepanou pravačkou uchopil Košler služební pistoli. Odjistil ji a položil ukazováček na spoušť. Ruka mu nepřestávala vibrovat, tak ji podepřel levačkou. Ale ani to nebylo k ničemu.
Nakonec nechal obě paže klesnout volně podél těla.
****
„Děkuju za povídku vašeho syna. Musim uznat, že je fakt pozoruhodná.“
Sluchátko se na okamžik odmlčelo. Poté vyronilo dojatý hlas:
„To mě moc těší! Doufala jsem, že vás zaujme.“
„Jo. Rozhodně jo.“
„V tom případě mám takovou smělou prosbu. Můžu?“
„No prosim.“
„Tomáš vás touží poznat. Vosobně. Abyste mu pověděl, co si vo jeho psaní myslíte. A tak.“
No nazdar! Ale vlastně: proč ne? Výlet na venkov mi jedině prospěje.
„Tak jo, rád přijedu.“
„Vopravdu? Moc děkuju! Vážim si toho.“
„A kdy by se vám to hodilo?“
„Co třeba tenhle víkend?“
Ten její synáček je nějak nedočkavý! Nebo spíš ona?
„Klidně. V sobotu odpoledne?“
„A nešlo by to už v pátek?“
„No, to můžu až večer.“
„Kdyby vám to nevadilo, můžete zůstat do rána.“
Cože?! Ona chce, abych tam přenocoval? Tak bacha!
„A proč se vám nelíbí sobota?“
„Víte, v sobotu vodpoledne má Tomáš fotbal. Ráno dlouho vyspává, pak se honem nají a maže na hřiště. Potom jdou s klukama na zmrzlinu. No, prostě, pátek je lepší. Ale jestli by vás to mělo …“
„Ne, to je v pohodě. Tak dobře, vobjevim se v pátek.“
„Nebojte, máme pokoj pro hosty. Budete mít klid.“
Jenom aby.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jak to bylo dál? Inu, to se dozvíte v knížce Mám se dobře, ale špatně to snáším, která tuto povídku obsahuje. Zmíněná publikace vyjde pravděpodobně v září 2020.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
Literární servis je rubrika sloužící k internetovému publikování mých textů. Třeba se časem přidají další autoři a pomohou mi Literární servis zpestřit. Uvidíme :-)
Přeju pěkné zážitky z četby :-)
Mou knižně vydanou tvorbu najdou případní zájemci na adrese www.pribehy.eu