Literární servis 6/2020
Příď zaoceánského parníku ostře párala mořskou hladinu na dvě světové strany: pravobok a levobok.
Distingovaný gentleman se opíral o zábradlí horní paluby, ležérně vychutnávaje půvaby nastávajícího večera. Pikantní bruneta po jeho boku zabředla do nálady neskonale chmurnější a znepokojivější. Hlavou jí vířil zběsilý rej dotěrných otázek. Hned ta první byla zcela zásadní: co je tenhle chlap vůbec zač?! Co o něm vlastně vím?
Inteligentní, zdvořilý, galantní. Coby dekorativní doplněk mladé dámy je k nezaplacení, ale jako partner? Je aspoň trochu hoden toho, čeho se kvůli němu dopouštím? Dozajista není. A přijde den, kdy toho všeho začnu trpce litovat.
Ale mám skutečně čeho litovat? Prchám před lidmi, kteří mě milují (tedy aspoň to tak vypadá), ale já je nemiluji. Chtěl by mě za to někdo soudit? Chtěl by mě někdo soudit za to, že nedokážu cítit lásku, která je podle všech normálních společenských pravidel mou povinností?
Láska NENÍ povinnost.
Lze ji v sobě zabít. Jde to těžko. Nesmírně těžko. Ale jde to.
Ovšem zrodit ji v sobě, vyčarovat, vyprojektovat, nalinkovat, vymodelovat, ukovat, vysoustružit? Našlapat si ji do srdce násilím? To nedokáže nikdo.
Lásku si nelze ani zasloužit. NIC si nelze zasloužit. Což je ostatně důvod, proč se prevítům všechno daří a dobrým lidem se dějí zlé věci. Zcela bez příčiny.
Dost! Dost již bylo defétismu, poručila sama sobě a vsunula cigaretu do extravagantní fialové špičky zdobené zeleným safírem.
„Darling, připal mi, prosím.“
***
květen 1937
Cestou ze Stromovky jsem dostal chuť zpívat. Nebo pohvizdovat. Nebo prostě něco.
Nádherný den. Překrásný!
Seděl jsem v parku celé dopoledne. Tolik věcí k vidění, tolik věcí k načrtnutí! Kvetoucí keře, slunce ve větvích stromů, maminky s kočárky, děti na pískovišti, psiska prohánějící se po břehu jezírka, oblaka plující nad námi. Doma v klidu proberu skicák a třeba z toho vykřešu cosi použitelného.
Zabočil jsem do naší ulice a okamžitě ji spatřil. Opírala se o kandelábr, obličej stažený do bolestivé grimasy. Hladila si levý kotník.
Nenápadná dáma tak nějak kolem šedesátky, možná o něco míň.
„Co se vám přihodilo, paní?“
„Ale, špatně jsem šlápla,“ odpověděla se slzami v očích. „A zvrtla si nohu.“
„Opřete se o mě a já vás opatrně dovedu k nám. Moje kuchařka vás ošetří. Umí to. Za války pomáhala ve špitále.“
„Děkuju vám, jste moc hodný.“
„Promiňte, ani jsem se nepředstavil. Jmenuji se Matyáš Antonín.“
U branky do naší zahrady zůstala stát a zkoumavě se rozhlížela vůkol.
„To je ale zvláštní dům,“ prohlásila po chvíli.
V předsíni automaticky odložila deštníček, aniž by koukla, kam ho dává. Musel jsem se tomu uchechtnout. Patrně má doma věšák vlevo za dveřmi, stejně jako já – tedy donedávna. Předloni jsem ho totiž přestěhoval vpravo. Možná trochu nelogicky, leč nezbytně. Elektrikář potřeboval instalovat nový rozvaděč a protější zeď neposkytovala dostatek prostoru.
A tak se teď béžové paraple líně svezlo na podlahu. Paní ho překvapeně sledovala, načež tu drobnou nehodu okomentovala pobaveným výkřikem:
„Jsem já to ale hlupačka! Vždyť vidím, že máte věšák na druhé straně.“
Zatímco Miládka ošetřovala výron, zapředl jsem zdvořilostní konverzaci, vedoucí ke zjištění jména návštěvnice: Sofie Kuthenová.
„Bydlíte někde poblíž, madam?“
„Ano. Nedaleko.“
„Koho máme uvědomit o vaší nehodě?“
„Nikoho. Žiju sama.“
Odpovídala mechanicky a jakoby duchem nepřítomna.
„Tohle je velice roztomilá hala,“ vydechla okouzleně po pár vteřinách ticha. „Vždycky jsem si přála takovou mít.“
„Skutečně?“
„A všude tolik obrazů! Všechny mají stejného autora, že ano? Všechny kromě jednoho. Támhle nad krbem.“
„Jistě,“ přikývl jsem. „Zahrada pozemských rozkoší. To je ovšem výjimečné dílo, nemyslíte?“
„Abych řekla pravdu, mně se Bosch nikdy nelíbil. Je takový znepokojivý. A vyumělkovaný.“
„Vyumělkovaný, ale zároveň geniální.“
„To je možné. Já nejsem odbornice. Nerozumím tomu. Buď se mi něco líbí, nebo se mi to nelíbí. Síla imaginace a hloubka myšlenek, to není nic pro mě. Ale ta ostatní plátna mi připadají znamenitá. Kdopak je maloval?“
„Já.“
„Nepovídejte! Vy jste kumštýř?“
„Pouze amatér. Je to můj koníček. Sem tam nějakou mazanici prodám, ale živit by mě to nemohlo.“
„A co vás tedy živí? Není-li to tajné.“
„Není to tajné. Zdědil jsem otcovu továrnu. Teda spíš továrničku. Jako jediný potomek jsem ji dostal celou. Nemám k ní pražádný vztah, pročež jsem přibral společníka, co ji spravuje místo mě. Dividendy mi s bídou pokryjí osobní výdaje, ale stále ještě mám nos nad vodou. Jo, za tatínkových časů tu panoval jiný luxus! Kromě kuchařky jsme mívali také komorníka, šoféra, zahradníka a chůvu. Dneska už mi zbyla všeho všudy Miládka. A jsem šťastný, že ji mám, poněvadž je poklad.“
„To mě těší,“ uculila se má služebnice stydlivě.
„Tak jakpak, už jste hotová s ošetřením?“
„Ano, ale je to provizorní. Co nejdřív by to měl omrknout lékař.“
„Děkuji, postarám se o to. Zatelefonuji doktoru Staňkovi.“
„Nechci vám přidělávat starosti,“ ozvala se pacientka.
„To je maličkost.“
Po lehkém obědě působila paní Kuthenová již spokojenějším dojmem, avšak co chvíli upřela nesouhlasný pohled k Zahradě pozemských rozkoší.
„Tenhle obraz jsem nikdy neměla ráda.“
„Jak to?“
„No, bylo mi nepříjemné se na něj dívat.“
„Dívat se na něj? Takže jste ho měla doma taky?“
„To už si přesně nevybavuji. Je to dávno. Možná jsem ho jen zahlédla někde v knize. Nebo v galerii.“
Paprsky odpoledního slunce pronikly do místnosti a ozářily její nevšedně tvarovaný obličej.
„Madam, nechtěla byste mi sedět modelem?“ vyhrklo ze mě náhle a bez rozmyslu.
„Co jste to říkal?“
„Jestli byste mi nechtěla sedět modelem. Tedy až se vám zahojí kotník, pochopitelně.“
„Jak to mám chápat, sedět modelem?“ sondovala ostražitě.
„No, víte, chtěl bych vám zhotovit portrét.“
Oči jí pohoršeně ztuhly.
„A to byste mě maloval nahou?“
Neudržel jsem slabé pousmání.
„Ale kdeže. Jednak by to byl portrét pouze od poprsí nahoru, maximálně od pasu ...“
Při slově poprsí zalapala po dechu.
„Pevně věřím, že tím míníte poprsí zahalené,“ odsekla přísně.
„No ano! Portrét přece není akt.“
Poprsí zafungovalo vůčihledně, ovšem výraz akt ji zmrazil s neotřesitelnou definitivností.
„Velice si vážím vašeho zájmu, nicméně doporučuji zaměřit se na mladší a hezčí ženy. Já už jsem pro podobné skopičiny poněkud stará.“
„Ale kdepak! Vaše tvář je neobyčejně interesantní. Mohl by z toho být nádherný obrázek.“
„Mohl, ale nebude. Nezlobte se.“
S křečovitým úsměvem odvrátila hlavu, čímž mi dala jasně na srozuměnou, že v debatě na dané téma nehodlá pokračovat.
Doktor Staněk provedl náležitou fixaci kloubu, předepsal jakousi medicínu nebo co a odchvátal k dalšímu pacientovi.
Miládka donesla čaj a sušenky, abychom se měli čím zabývat, než přijede taxi pro paní Kuthenovou.
„Povězte mi něco o té vaší fabrice.“
„Fabrika je poněkud honosné označení,“ připustil jsem. „Je to taková malá šroubárna. Spíš větší dílna.“
„Je někde tady v okolí? I když, to asi ne, viďte? Do vilové čtvrti se taková provozovna moc nehodí.“
„To máte recht, byla by tu jako pěst na oko.“
„Tatínek tedy musel do práce dojíždět.“
„Musel.“
„Až do Záběhlic.“
„Cože? Jak to víte?“
„Co jak vím?“¨
„Jak víte, že je naše továrna právě v Záběhlicích?“
„A není snad?“
„Ano, ale ...“
„Prostě mi připadlo, že takové drobné šroubárny bývají v těch škaredých periferiích, jako jsou Záběhlice. A náhodou jsem to trefila.“
Odmlčela se, soustředěně pozorovala dlažbu předsíně, a teprve po chvíli mi plaše pohlédla do očí.
„Opravdu nebudu muset při portrétování odkládat úbor?“
„Odkládat úbor? Cože? Jaký úbor?“
„No jestli se nebudu muset svlékat.“
***
„Víme, kdo to je, šerife?“
„Kdepak. Neměla u sebe vůbec nic. Žádné vodítko pro identifikaci.“
„Jak byla oblečená?“
„Elegantně. A poměrně draze, dokážu-li to posoudit.“
„Co se jí vlastně stalo?“
„Jeden místní farmář ji objevil pod srázem. Patrně spadla z vyhlídky. Odpovídá tomu i charakter jednotlivých poranění.“
„Možná jí někdo pomohl.“
„I to nás pochopitelně napadlo. Ale opět: nelze to dokázat ani vyvrátit. Prohledali jsme celou náhorní plošinu. Je tam spousta stop, nicméně jejich hypotetická souvislost s daným incidentem je neprůkazná.“
„Musíme tedy počkat, až se probere z bezvědomí.“
„Přesně tak. Doktor Straggan předpokládá, že nejpozději zítra by měla přijít k sobě.“
„Je zázrak, že přežila. A dokáže-li se uzdravit bez fatálních následků, bude to druhý zázrak.“
„To rozhodně. Jo, abych nezapomněl! Něco jsme přece jenom našli. Válelo se to kousek od ní,“ ušklíbl se šerif a sáhl do kapsy. „Sice neočekávám, že by nám to mohlo jakkoli pomoct, ale je to pěkné. Koukněte!“
Položil na stůl extravagantní cigaretovou špičku svítivě fialové barvy. Zdobenou nezvykle broušeným zeleným safírem.
***
červen 1937
„Co tady viselo dřív?“
„Jak to myslíte, dřív?“
„No, než jste namaloval svoje obrazy.“
„Nějaké druhořadé krajinky. Otci se líbily, ale já je nesnášel. Zkusil jsem tu veteš prodat do galerie. Vzali si to jen neradi a zadarmo. Ani se nedivím.“
„A toho Bosche jste nad krb přitloukl taky až vy, že ano?“
Přikývl jsem.
„Bylo tam prázdné místo. Vypadalo hloupě. Tak jsem do něj z protější zdi přestěhoval starého dobrého Hieronyma. Je pro mě cosi jako vzor. Ideál. Vím, že se k takovému mistrovství v životě nedohrabu, ale tvůrce potřebuje ambici, byť nesplnitelnou. Bez ní nemá k čemu směřovat a propadá stagnaci.“
„Říkáte, že tam bylo prázdné místo?“
„Ano.“
„Ale tam přece nemohlo být prázdné místo! Kdekoli jinde možná, ale v takto dominantní pozici ne. Prostě ne!“
„Ale bylo.“
„Ne. Úplně tam vidím portrét paní domu.“
„Tak to vidíte špatně. Jak říkám: co pamatuju, byla tam holá zeď.“
„Ano: co pamatujete. Jenomže vy jste mladík a pamatujete málo.“
Během předchozích tří sezení toho na sebe Sofie mnoho neprozradila. O osobním životě ani slovo. Nevyptával jsem se. Každý v sobě nosíme vzpomínky, které neradno vykládat na potkání.
Většinou jsme tedy mlčeli. Rozpovídala se až dnes.
„Mluvil jste o otci. A co vaše matka? Žije? Nebo co se s ní stalo?“
„Zemřela, když mi byly necelé dva roky.“
„Takže proto jste onehdy zmínil chůvu.“
„Mhm. Netuším, jak to měl táta se ženskými, ale žádnou macechu mi domů naštěstí nepřivedl. Na mou výchovu najal tetu Blanku. Velice jsem ji miloval. A pořád miluju.“
„Můžu se na to už podívat?“ žadonila Sofie, když jsem s nadcházejícím soumrakem odložil štětec.
Tuhle otázku slýchám často. Já jsem ovšem zásadový a nehotové dílo nikdy neukazuju.
Ale tentokrát snad mohu udělat výjimku. Koneckonců, chybí už jen pár posledních čmárnutí.
„Tak pojďte.“
Pomalu vstala a váhavým krokem přistoupila k plátnu. Dlouze a pozorně si ho prohlížela, načež píchla prstem do levého spodního rohu.
„Proč držím ty modré květy?“
„Cože?“
„Ty čekanky! Já přece žádné nemám.“
Dobrý postřeh. Kde se tam vzaly? Nejspíš vyrostly samy.
„Že by oživující barevný prvek?“ pokrčil jsem rameny.
„Aha,“ přikývla zamyšleně a rovnou mě upozornila na další nesrovnalost:
„A taky jste mě převlékl, mistře. Do jakýchsi mladistvých letních šatů střihu sice staromódního, leč nevhodně frivolního. A k mému věku nepatřičného.“
Měla pravdu. Co se to se mnou děje? Straší mi ve věži?
„A co ten účes?“ zaútočila potřetí.
Ano, účes. Dlouhé ebenové kadeře obratně spletené do složitého ornamentu poněkud ostře kontrastovaly s obligátním zástřihem prošedivělých vlasů mé modelky.
Už je to tak: straší mi ve věži.
Stvořil jsem jakousi obskurní secesní retrospektivu, na níž absolutně nic neodpovídá předloze. Snad kromě tváře.
Skutečně jsem tenhle paskvil maloval já? Asi ano.
„Půjdeme se podívat na půdu?“
Sofiin nepochopitelný (a zcela mimo kontext mířící) dotaz mě poněkud zaskočil.
„Proč na půdu?“
„Nevím. Mám takové nejasné tušení.“
„Tušení? Že máme jít na půdu?“
„Mhm.“
„Ale co tam?“
„Uvidíme.“
Obšlapovali jsme nevalně osvětleným prostorem, překypujícím hromadami zaprášených krámů.
Do Sofiina obličeje se vloudil jakoby zhypnotizovaný výraz. Zničehonic sáhla do škvíry mezi dvěma odloženými komodami a vylovila odtud plochý předmět ovinutý zpráchnivělým hadrem.
„Vezměte to dolů.“
Popadl jsem tu věc s pocitem, že nic nechápu (a chápat ani nechci), a poslušně odcupital zpátky do haly.
„Máte ještě jeden stojan?“
„Nemám. Na co ho potřebujete?“
„Tak něco jiného, třeba tohle štokrle.“
Postavil jsem náš půdní nález na stoličku od klavíru a strhl z něj tkaninu. Skrývalo se pod ním plátno usazené v neokázalém secesním rámu. To by nebylo nic až tak šokujícího; půdy zámožných sídel se podobným haraburdím doslova hemží.
Šokující byl jeho motiv: Sofiin portrét, dokonale shodný se Sofiiným portrétem na stojanu.
Mohli jsme si je krásně porovnat. Všechno sedělo: kompozice, barvy, oblečení, účes. Pouze tvář byla o mnoho mladší.
Ne! To není možné! Já spím, probudím se a všechno bude zase jako dřív!
„To je on,“ zašeptala.
„Kdo? Co?“
„Ten obraz, co visel nad krbem. Teď už mi snad věříš.“
Se svíravou úzkostí jsem pohlédl do levého spodního rohu.
Byly tam.
Čekankové květy. Modré, až to zraňovalo.
***
„Takže se už probrala?“
„Jo. Šípková Růženka procitla ze sna,“ vtipkoval doktor Straggan a podrbal se na zátylku. „Ale dneska vás k ní ještě nepustím, šerife. Ostatně, radost z ní nejspíš mít nebudete.“
„Proč myslíte?“
„No, připadá mi, že teď je ta ženská ještě záhadnější, než když spala spánkem spravedlivých.“
„Z jakého důvodu?“
„Za prvé: anglicky mluví velice špatně. Jinak blábolí jakýmsi slovanským jazykem, ale polština to asi není. Ani ruština.“
„No nazdar.“
„A i z toho mála, co jí rozumíme, vyplývá, že vůbec netuší, kdo je, kam patří a kde se tu vzala.“
„Panenko skákavá! Takže amnézie?“
„Ano, šerife. A téměř úplná. Matně si vzpomíná na nějakého muže. Jméno neví, ale byl jí prý blízký. Strčil do ní a ona odněkud sletěla. A to je vše.“
***
červen 1937
Sofie vytáhla z kabelky extravagantní cigaretovou špičku svítivě fialové barvy. Zdobenou nezvykle broušeným zeleným safírem.
„Mohu si zapálit?“
„Jistě,“ zachrchlal jsem.
Usedla do křesla, zahalena obláčkem kouře.
„Od chvíle, co jsem tě potkala a hned nato uviděla naši vilu, začala se mi paměť vracet tryskovou rychlostí – teda skoro. No, a tyhle dva portréty zafungovaly jako poslední kapka.“
„Kapka? Jaká kapka?“
„Teď už si vybavuju všechno. Sice se to teprve doskládává a usazuje, ale hlavní souvislosti už pobírám.“
„Zato já nepobírám nic.“
„Konečně vím, kdo jsem a co jsem kdysi provedla. A to je nejdůležitější.“
„Opakuju: nepobírám nic. Včetně toho, proč mi najednou tykáte a proč hovoříte o mém domě jako o naší vile.“
„Vysvětlím ti to. Začnu třeba hned těmi obrazy. Ten na stojanu jsi maloval ty. Ten druhý maloval tvůj otec. Můj manžel.“
„Cože?“
„Vsadím se, o co chceš, že ho uklidil na půdu ještě ten den, co jsem ho opustila.“
„Vy jste opustila mého otce?“
„Ano. Bylo ti tehdy sotva dvacet měsíců. Proto si nepamatuješ portrét nad krbem. Ale vídal jsi ho tam – byť jako prcek - a tak se ti propsal do podvědomí. No, a teď jsi ho v podstatě okopíroval. S odstupem bezmála třiceti let.“
„Moment, už mi to dochází. Vy se pokoušíte tvrdit, že jste moje matka? Rozumím tomu správně?“
„Bohužel ano. Já jsem tvoje matka.“
„V tom případě volám policii. Podám na vás trestní oznámení pro podvod. Poněvadž moje matka zemřela. Její ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce. Vždycky o Velikonocích, na Dušičky a na její narozeniny tam zapaluju svíčku.“
„Klidně zavolej policii. Zavřou-li mě do vězení, jedině dobře. Nic jiného si ani nezasloužím. Utekla jsem s chlapem, co šel jenom po mých penězích. Zavlekl mě do Ameriky a naléhal, ať se rozvedu. Když mi došlo, co je to za vykuka, chtěla jsem se vrátit. Ale to on pochopitelně nemohl připustit a pokusil se mě zabít.“
„Tohle jste četla v červené knihovně?“
„Jen se směj. Chceš, abych ti dokázala, že mluvím pravdu?“
„Nedá-li vám to moc námahy ...“
„Nedá. Tak poslyš: jsou ještě ve sklepě ty obrovské vyřezávané pendlovky s bronzovými andělíčky po stranách?“
„A... ano. Ty hnusné hodiny se tam pořád válí.“
„No, tak to je velkolepý svatební dar od tety Dobromily. Alfons ho při první příležitosti ukryl do lochu, ať si tam vesele hnije.“
listopad 1937
Moje dušičková návštěva tentokrát patřila jenom otci.
Neboť matka tu není. Matka je živá až moc.
I když: ona vlastně není matka. Je to cizí osoba, co mě omylem porodila.
Od onoho bláznivého červnového večera, kdy mi vylíčila životní osud jak z nějakého šestákového románu, jsem ji neviděl. A upřímně řečeno, o žádné další setkání nestojím.
Žofie 1908. Cha, cha! Nutno uznat, že tuhle mystifikaci dotáhl tatíček (téměř) k dokonalosti. Proč jsem si doteď nevšiml, že je u matčina jména uveden všeho všudy strohý letopočet (bez kompletního data úmrtí, jak je obvyklé)? No, možná jsem si všiml, ale nevěnoval tomu pozornost. Jakkoli je to proklatě nápadné.
Otec „pohřbil“ zrádnou choť se vší parádou: jednoduše zaplatil kameníkovi, ať vyrobí falešnou nebožku. Stačilo zacinkat zlaťákama a bodrý melouchář se úslužně chopil vercajku.
Od boční brány přicházela Blanka. Má někdejší chůva. Potkáváme se tu takhle skoro vždycky.
„Ahoj Matyáši! Jak se máš?“
„Děkuju, ujde to. A ty? Vypadáš báječně.“
Můj kompliment byl laciný a milosrdně prolhaný. Blance už táhne osmdesátka a stáří je na ní bohužel podepsáno až běda.
Usedli jsme na lavičku a plkali o všem a ničem. Po chvíli ticha ukázala k patě náhrobku.
„Dneska máš pouze jednu svíčku?“
„Tak, tak. Pouze jednu.“
„A proč?“
„Svíce zapalujeme jenom zesnulým.“
„Bodejť. Takže bys měl mít dvě. Za otce a za matku.“
„Za otce ano. Za matku ne.“
„Co to blábolíš, kluku nezdárná?“
„Co blábolím? Třeba to, že támhleten legrační nápis, ta Žofie 1908, je prachsprostý blaf.“
Blanka vyskočila jako čertík z krabičky, rudá až za ušima.
„No já tě asi praštím, holomku zatracená! Že tě hanba nefackuje, takhle žvanit o nebohé mamince?!“
„Nebohé? To myslíš vážně?“
„Maty, já ti vůbec nerozumím! Můžeš mi tyhle divné řeči nějak vysvětlit?“
„Tyhle divné řeči znamenají, že neumřela. Což víš stejně dobře, jako to věděl táta.“
„Ty jsi snad zešílel!“
„Ne. Nezešílel. Já jsem se s ní totiž setkal.“
„Hošíčku, nejsi nemocný? Nepraštilo tě něco do hlavy? Co mi to tu vykládáš?“
„Jo, setkal jsem se s ní. A zjistil, že ji papínek pohřbil za živa, jelikož mu utekla s jedním takovým ...“
Zmlkl jsem, neboť mi Blanka pokynula důrazným gestem, načež zkameněla jako alegorická socha obřadné důstojnosti.
„Maty, vůbec nechápu, co to meleš,“ promluvila káravě. „Netuším, cos potkal za ženskou, a co ti nabulíkovala, ale Žofinka je opravdu mrtvá. Stála jsem s tvým tátou u smrtelné postele a viděla ji naposledy vydechnout. Pár dní nato jsem plakala na pohřbu. Přísahám při Ježíši Kristu, že je to tak.“
Bim bam, trady dudy, halí belí, tralala.
Tralala.
Proboha, co se to děje?!
A děje se vůbec něco?
Existuje vesmír kolem mě?
Existuju já?
Z nebe se začaly sypat první sněhové vločky nadcházející zimy.
Ale ani jim jsem nevěřil, že jsou skutečné.
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
Literární servis je rubrika, primárně sloužící k internetovému publikování mých textů, s nimiž (zatím) nepočítám pro knižní vydání. Třeba se časem přidají další autoři a pomohou mi Literární servis zpestřit. Uvidíme :-)
Všem zájemcům přeju pěkné zážitky z četby :-).