Literární servis 7/2020

Září 1968

„Jestli jste se chtěl prolítnout, jakože jen tak pro radost, tak to dneska nevidím zrovna růžově,“ pronesl s pohledem upřeným na nízké mraky, které halily celou oblohu, podporučík Pavel Nikolajevič Petrov. „Být vámi, soudruhu majore, počkal bych do zítřka. Rosničkáři věští polojasno, to bude jiný kafe.“

„Kdepak, Pavle Nikolajeviči, už to nicnedělání v téhle zapadlé díře nemůžu vydržet, poletím.“

Major Viktor Pavlovič Gagarinov považoval za obzvláštní nepřízeň osudu, či spíš vrchního velení, že jeho gardový stíhací pluk poslali do Československa v rámci internacionální pomoci zdejším komunistům, kterým tu prý kontrarevoluce pořádně zatápěla. Teď po pár týdnech to zase nabralo správný směr a všechno bylo víceméně pod kontrolou, takže to vlastně ani nestálo za to. Tím spíš by byl raději zůstal na jihovýchodní hranici. Tam se cítil jako doma – znal prostředí i Číňany, kteří pravidelně testovali bdělost sovětské protivzdušné obrany.

„Kdybyste si aspoň vzal jednu z támhletěch jedenadvacítek,“ nedal se odbýt Petrov. „to je aspoň letadlo jaksepatří a ne předpotopní kafemlejnek.“

Gagarinov se na něj shovívavě podíval. Co můžou tihle mladí vědět o opravdovém létání. Ukázal na zavřená pancéřová vrata hangáru: „Tenhle kafemlejnek, jak vy, Pavle Nikolajeviči, říkáte, to je ještě poctivý stroj do nepohody, držák. Ty nové stíhačky jsou sice výkonné a nadupané veškerou elektronikou, když si ale chci opravdu zalítat, tak potřebuju něco pořádného.“

Petrov jen pokrčil rameny a myslel si své. Vymlouvat něco tomuhle člověku bylo jako házet hrách na stěnu. Zrovna tak zbytečné by bylo mu vysvětlovat, že v mracích za nulové viditelnosti je mnohem bezpečnější letět podle moderních přístrojů než spoléhat na budíky, co pamatují ještě báťušku Stalina.

„Řekněte prosím chlapcům, ať mi ho vytáhnou, a já se zatím půjdu obléct,“ uzavřel Gagarinov.

Necelou půlhodinu nato stál před hangárem hradeckého letiště MiG připravený ke vzletu. Dvoumístná verze určená pro výcvik. V jednom má major pravdu, uznal Petrov: tenhle stroj má tuhý kořínek – vyrobili ho před úctyhodnými šestnácti lety a při dobré údržbě může mít ještě dvacet let před sebou.

Žebřík, který mu mechanici připravili, Gagarinov při nástupu do kabiny jakoby přehlédl. Ještě z doby, kdy bojoval v Koreji, byl zvyklý na starty proti Američanům, kdy se muselo vzlétnout během minuty a na nějaké žebříky nebylo ani pomyšlení. Pilot tehdy vyskočil zezadu na křídlo a do kabiny se vyhoupl z náběžné hrany.

Když seděl v kabině, nasadil si přilbu a dýchací přístroj, a ukázal, že je připraven.

Turbína se dala do pohybu. Zprvu zvolna, po třech čtyřech vteřinách už ale motor hřměl tak, že si mechanici mezi sebou museli pokyny ukazovat rukama.

Odsunuli klíny zpod kol a Gagarinov odbrzdil. Stroj se zvolna rozjel.

Na začátku vzletové dráhy zavřel kryt kabiny a posunul plynovou páku na maximum. MiG začal nabírat rychlost. Po několika stech metrech zvedl nos, odlepil se od země a začal zvolna stoupat. Pozemní personál ještě zahlédl, jak pilot zatáhl podvozek, a okamžik nato jim letoun zmizel v mracích.

Konečně zase ve vzduchu, pochvaloval si major Gagarinov. Dnešní počasí sice není nic moc, ale kdo má nalétáno tisíce hodin na Dálném východě, toho nějaká středoevropská oblačnost nemůže vyvést z míry.

Květen 2020

„Hele, co ty máš s Naďou, že na tebe tak drží?“ zeptala se Blanka Cihlářová, když přišla z práce domů.

Michal byl zrovna zanořený v ledničce a usilovně odněkud zezadu lovil láhev okurek. Bůček od včerejška už měl vyndaný na kuchyňské lince.

„Co?“ zahuhlal s pusou plnou plísňového sýra, na který narazil cestou k okurkám.

„Naďa, říkám. Prej ti poslala mail, že se na něj máš určitě kouknout, bude tě to zajímat. Co to může bejt, nevíš?“

Jak to asi mám vědět, pokrčil Michal rameny.

Než se dostal k počítači, musel zdolat pár úkolů: bůček s okurkami, láhev piva, opakování z matiky se sedmiletým Štěpánem a zprávy v televizi.

Pak už vládu nad televizorem převzala Blanka (bylo úterý, a to dávali její oblíbený kriminální seriál), takže si Michal v klidu mohl otevřít mail od Blančiny kolegyně.

Mrkni na tohle, myslím, že to je přesně pro tebe, ty jeden historiku.

Michal Cihlář sice nebyl historikem z povolání, ale byl jím srdcem. Jako knihkupec měl nepřeberně možností ke studiu a také jich plně využíval. Málokterý zákazník ho znal jinak než ponořeného v nějaké publikaci o letectví nebo o válce (druhé světové, případně studené). Michal pokaždé odložil knihu, zákazníkovi se poctivě pověnoval a když byla prodejna zase prázdná, vrátil se za pult a současnost pro něj přestala existovat.

Odkaz, který mu Naďa poslala, vedl na článek o havárii sovětského MiGu-17 v Orlických horách krátce po vpádu okupačních vojsk do Československa. Z obrázků v textu ale bylo Michalovi na první pohled jasné, že o sedmnáctku nejde ani omylem. Tedy přinejmenším to křídlo, které tvořilo pomník, bylo jednoznačně z patnáctky. Navíc se tam psalo o dvoumístné verzi MiGu-17, a ty se vyráběly jen v Číně, v Sovětském Svazu ne. Že by tedy nějaká záhada? Možná ale jen autorova neznalost. Každopádně se to musí prozkoumat.

„Tak copak ses dočet v tom líbesbrífu?“ zajímala se Blanka, když se na obrazovce objevila jedna z nekonečných sérií reklam. „Doufám, že něco náležitě intimního.“

Michal zvedl oči od rozečteného článku. „No, tu tvoji kámošku si budu muset víc hejčkat. Kápla na to, tohle mě fakt zaujalo.“

„Zas něco o těch tvejch éroplánech?“ hádala Blanka.

„Přesně.“

„Fajn, tak já Nadě zejtra vyřídím, že jí posíláš pusu, jo?“

Michal chvíli mlčel a v duchu si formuloval opatrnou otázku.

„Miláčku…“

Blanka zpozorněla. Tohle oslovení málokdy znamenalo pozvání k hrátkám v posteli. I když… Štěpán už spí, takže třeba… třeba budu překvapená.

„… co děláme tenhle víkend?“

Aha, tak nic.

„Tenhle víkend?“ přemýšlela, „vlastně nevím. Nebo vlastně vím. Říkám si, co kdybysme v sobotu zašli k našim a…“

„No vidíš, to je skvělej nápad, oni tě rádi uvidí. Jo, a vemu s sebou Štěpána, mohlo by se mu to líbit. Horskej vzduch, dobrodružství a tak.“

Blanka měla neodbytný pocit, že přeslechla pár podstatných detailů. „Počkej, počkej. Jak mě rádi uvidí? Snad nás. A Štěpána bereš kam? Jaký dobrodružství? Michale!“

„Aha, promiň,“ přeřadil Michal na nižší rychlost. „Myslel jsem, že když nemáme nic v plánu…“

„Jdeme k našim, přece.“

Blanka to sice řekla klidně, Michal měl ale dlouholeté zkušenosti a neomylně rozpoznal nebezpečí, jež bylo třeba zažehnat hned v zárodku.

Přisedl si k ní a objal ji kolem ramen. „No tak, to zvládneš sama, seš velká holka. Já bych se potřeboval v sobotu mrknout do Orlickejch hor. Jen na skok.“

Blanka si vzdychla.

„Ale Štěpána tam netahej, těší se k babičce.“

Michal neodporoval. Měl Blanku přesně tam, kde chtěl. Otázku, jak se Štěpán může těšit, když návštěva babičky napadla Blanku teprve před pár okamžiky, nechal raději nevyřčenou. Stejně měl tušení, že pro Štěpána by tenhle výlet byl příliš náročný. Vezme ho tam jindy. Nebo ho jindy vytáhne jinam.

***

Do Rychnova vyrazil už v pátek. Jednak to nazítří vypadalo na celodenní tůru a pak, rychnovské pivo, to se musí vychutnat v klidu. Taková degustace může trvat i několik hodin a nejmíň dvojnásobek té doby je potřeba, aby se pak člověk uvedl do provozuschopného stavu.

Příjemně znaven se odebral do hotelového pokoje a než upadl do neméně příjemného spánku, ještě si na mapě prošel zítřejší trasu. Jestli ráno nechytí nějaký autobus do Zdobnice, o čemž pochyboval, tak ho čeká dvacet kilometrů pěšky tam a totéž zpátky. Nastavil si tedy budík na půl šestou.

Ráno se rychle nasnídal (hotelová restaurace byla ještě zavřená, s čímž počítal, tak s sebou měl vlastní proviant) a když vyrazil, slunce bylo ještě za horami. Zakrátko se ale vykulí a podle všeho ho čeká pěkný slunečný den.

Jak předpokládal, na autobus mohl zapomenout, tak se svižně vydal podél Javornického potoka, a za Jaroslaví si to už šinul po návrších a obdivoval úchvatná panorámata. Nad Zdobnicí vstoupil do lesa a záhy začal po úbočí Pláně klesat ke Kamenci. Pod sjezdovku dorazil po desáté hodině. Teď ještě vyšplhat k hornímu konci vleku, a měl by být na místě.

„Ty kráso!“ pronesl bezděky, když nějakých deset metrů od konce vleku spatřil pomník dávného neštěstí.

Něco takového nikdy neviděl. Tedy viděl, ale to bylo jen na fotce v tom článku na netu. Z kamenného podstavce se k nebi tyčilo stříbřité křídlo ozdobené rudou hvězdou. A pod ním skromný kamenný pomníček s trochu neuměle, jakoby narychlo vytesaným nápisem:

ZDE ZAHYNUL PŘI PLNĚNÍ
INTERNACIONÁLNÍ POVINNOSTI
GARDOVÝ MAJOR
VIKTOR PAVLOVIČ GAGARINOV
ČLEN KSSS
1928 - 1968

Tak tohle jsem opravdu potřeboval vidět naživo, zhodnotil Michal.

Blanka pro jeho úchylku nikdy neměla to správné pochopení. I tentokrát se nechala slyšet, proč tam Michal musí, když to všechno má krásně zdokumentované na netu. Jenže vidět něco takového na fotce a vidět to naživo, to je jako nebe a dudy.

Udělal pár snímků ze všech stran, zapsal si přesnou polohu a spokojeně vykročil na zpáteční cestu.

Dole pod sjezdovkou měl dost času, aby si v hotelu, který právě otevřel, dal pivo a dršťkovou. Lokál byl ještě prázdný.

Zrovna si prohlížel fotografie, když kolem něj prošel děda, sedl si k vedlejšímu stolu a zavolal směrem k baru: „Těbůh, Franto! Jako vždycky, jo?“

Když mu Franta přinesl orosenou plzeň, děda se otočil k Michalovi, půllitr v ruce: „Ne, že bych vám koukal do telefonu, ale jak jsem šel okolo, nemoh jsem si nevšimnout. Vy jste byl nahoře u letadla, že jo?“

Michal přikývl a zazvonil svým půllitrem o dědův.

„To byla tenkrát taková šlupa, že jsme to slyšeli všichni široko daleko. A někdo,“ zabodl si ukazovák do prsou, „to i viděl.“

Takže pamětník. Michal zavětřil příležitost.

„Víte, co to bylo za typ?“

„Patnáctka,“ odpověděl děda bez zaváhání. „Dvoumístná.“

„Věděl jsem to. Na netu píšou, že to byla sedmnáctka, jenže to křídlo ze sedmnáctky není, to poznám.“

„Jo, jo. Patnáctka to byla.“

Michal byl spokojený. Doma, až bude mít chvíli klidu, napíše autorovi článku.

Do Rychnova přišel akorát na autobus, který ho vzal do Ústí. Tam chytil vlak do Prahy a v Rakovníku byl před jedenáctou.

Blanka si právě čistila zuby. Ani neotočila a s pastou v ústech se zeptala: „Tak co, už má dušička pokoj?“

Neznělo to ale nijak vyčítavě, po dni stráveném u rodičů byla spokojená a v dobré náladě.

Michala při pohledu na ženu v noční košili, která jí laškovně končila těsně pod zadečkem, napadlo, že jakkoli je po cestě utahaný, tak by s její spokojeností dokázal ještě ledacos udělat.

Když ji zvedl do náručí, stihla jen odhodit kartáček do vany a zahuhlala: „Kuš, ty obludo, dyť mám pusu plnou pasty!“

To ale Michal nepovažoval překážku a Blanka chvilku nato už taky ne.

Září 1968

Jak stoupal tlustou peřinou neprůhledných mraků, musel si Gagarinov přiznat, že před letem nejspíš trochu podcenil meteorologickou přípravu. Dole na zemi odhadoval, že tahle oblačnost sahá tak do pěti, šesti set metrů, jenže než se nad ním otevřelo slunečné nebe, měl nastoupáno dobrých dvanáct set.

Když se v pěti tisících rozhlédl, viděl, že oblačnost zakrývá celé Čechy, kam až dohlédl, a nejspíš i část Moravy. Aby nepřelétl hranici s Polskem nebo s Východním Německem, musel být co chvíli v kontaktu s řídicím létání. Ten mu pokaždé oznámil, kde ho na radaru vidí, a Viktor Pavlovič se tak mohl bezpečně rochnit v československém vzdušném prostoru.

Po pár desítkách minut ukazatel paliva oznámil, že nadešel čas na návrat. Nad Jizerskými horami tedy Gagarinov stočil letoun na jihovýchod a začal klesat. Jen co vlétl do mraků, ozvala se řídicí věž.

„Jste moc nízko. Držte se v třinácti stech metrech!“

Jenže výškoměr už ukazoval tisíc a ručička se jako splašená blížila k devítistovce. Kolik že to mají zdejší hory?

Nadmořskou výšku, o které nedávno padla zmínka v kantýně při večeři, ale Gagarinov z paměti už nevylovil.

„Jebať!“ zasyčel, když se z bílého mléka těsně pod ním vynořily rychle se míhající vrcholky stromů, které vzápětí začaly bičovat břicho letounu. Přitáhl knypl, jenže zlomek vteřiny nato se MiGu-15, letícímu rychlostí šest set kilometrů za hodinu šikmo proti kopci, ulomila křídla a trup se roztříštil o zem.

Mozek, ani když je člověk majorem gardového stíhacího pluku, nepracuje tak rychle, aby stihl provést všechny úkony vedoucí od myšlenky přes odhození krytu kabiny až ke stisku madla, které by sedadlo s pilotem katapultovalo ven z kabiny. Popravdě, Gagarinovův mozek neměl čas ani na tu myšlenku.

Květen 2020

Na kolo se Štěpánem pojedou až po obědě, tak měl Michal část nedělního dopoledne pro sebe.

Po snídani si fotky přetáhl z mobilu do počítače a na monitoru si je jednu po druhé prohlédl. Pěkný úlovek do sbírky, jen co je pravda.

Chvilku pomník zkoumal ze všech stran, a najednou jako by mu něco nesedělo. Jen to zprvu neuměl pojmenovat.

Tok myšlenek mu přerušlila Blanka, když na něj zavolala, jestli si s ní dá kávu. Šel si ji tedy udělat a přisedl si k Blance, která mezitím tu svoji už téměř dopila.

„Večer jsi byl pěkně rozparádědnej. Jak to, že ses nevybil tam v horách? U toho svýho letadla?“

Blanka byla hodnotící typ. Zpravidla si všechno znova přehrála, zhodnotila a ideálně to s někým probrala. V tomhle případě se nabízel Michal.

Ten se ale jen usmál a spokojeně si cucnul kávy. Vypadalo to na příjemný, nekonfliktní den.

Po kávě si znovu sedl k počítači a pokusil se vrátit do stavu, kdy mu na těch fotkách něco neštymovalo. Povedlo se, a Michal zalovil v mozkových závitech hlouběji. Ne, to není ono, to je v pořádku… tohle taky ne…

„Mám to!“ zvolal nechtěně nahlas, až to probralo Štěpána do té chvíle beznadějně ztraceného v mobilu. Přiběhl k tátovi.

„Co máš, tati?“

Michal se k němu otočil. Na leteckého nadšence zatím nevypadal, ale kdoví, zrovna tohle může být začátek. Třeba se Michalova drobná dobrodružství brzo stanou jejich společnou vášní.

Vysvětlil Štěpánovi, kde včera byl a co v horách našel. Ukázal mu fotky.

„A přežil to ten pilot?“ zajímal se Štěpán.

„Štěpánku, takovouhle nehodu nemůže přežít nikdo.“

„To ho ale muselo bolet.“

Michal se mu podíval do očí. „Myslím, že ne. Zemřel tak rychle, že nic necejtil.“

„To je dobře,“ zhodnotil Štěpán. „Teda ne to, že umřel, ale že ho to nebolelo. A co teda máš?“

„Podívej, Štěpánku: tadyto křídlo má bejt z letadla, který se nazývalo MiG-15. A mně pořád připadalo, že se mi na tom něco nezdá, a nemohl jsem přijít na to, co to je.“

„A přišels?“

„Nakonec jo. Proto jsem tak zařval, měl jsem radost, že už to vím. To křídlo není z MiGu patnáct, je jiné.“

„A z jakýho letadla teda je?“

„No, to ještě nevím.“

Michal chtěl začít vysvětlovat, že koncový oblouk křídla je míň zaoblený a na odtokové hraně ostrý, ale viděl, že Štepán ztratil pozornost. Už měl všechny informace, které snesl. Odběhl zpátky do pokojíčku.

Oukej, takže ať už se tam rozflákalo cokoli, a klidně to mohla být patnáctka, když si tím ten děda je tak jistý, tak tohle křídlo z patnáctky není. Ale z čeho teda je? Jaké sovětské letadlo mělo podobné křídlo?

Ať se snažil sebevíc, nemohl z paměti nic kloudného vylovit. Neuspěl ani v knihách, ani na internetu.

***

Před Michalem se rýsovaly dva úkoly: jeden, na který se těšil, a druhý, kterému by se raději vyhnul.

Do Orlických hor se pojede znova, to je jasné. Jestliže totiž to křídlo není z MiGu-15, ale letoun, který tam spadl, patnáctka byla, pak by klíčem k záhadě mohl být právě ten pomník. Neboli je třeba vypátrat toho, kdo ho tam postavil. A kde jinde začít než právě na místě činu.

Jenže než se tam vypraví, bude si to muset vyjednat s Blankou. Proč tam chceš jet podruhý? To nás zase necháš samotný? Atakdál.

Přesně jak Michal očekával, jeho nápad se u Blanky s vřelým pochopením nesetkal. Když jí ale slíbil, že následující víkend stráví všichni společně na kolech v jižních Čechách, Blanka nakonec uznala, že víkend se spokojeným manželem bude lepší než týden s chlapem, co je jak na trní, a který na další víkend stejně zmizí. Prostě chlapa neudržíš, když se mu v hlavě uhnízdí bezkonkurenčně skvělý nápad.

***

V sobotu si Michal trochu přispal, a tak se v hotelu pod sjezdovkou objevil chvilku poté, co otevřeli. Děda, co mu před týdnem potvrdil, že v osmašedesátém tady spadl MiG-15, stál s batůžkem na zádech u barového pultu.

„Hotovo, dopito. Du za Andreou,“ oznámil vrchnímu, když mu podával prázdný půllitr.

Vida ho, divocha. Za Andreou, v tomhle věku, kanec jeden, pomyslel si Michal uznale.

„Vás ten pomník nějak zaujal,“ poznamenal děda, když procházel kolem Michala, který seděl u stejného stolu co minule a čekal na vrchního. „Jdete zas k letadlu, že jo?“

Michal přikývl, děda taky, a zmizel.

Nahoře u pomníku si Michal sedl do trávy, díval se na něj a čekal na nápad. Jako by mu to křídlo mělo každým okamžikem poradit, koho se zeptat. Od koho se dozvědět, jak tu ten pomník vznikl a z čeho ho postavili.

„Čekám tu na vás,“ ozvalo se najednou.

Michal byl tak zahloubán do svých myšlenek, že leknutím nadskočil. Vedle něj stál děda a pobaveně se usmíval. Co dělá tady, když má být v náručí té své Andrey?

„Říkal jsem si, že když jste takovej nadšenec, tak by vás mohlo zajímat nejenom tohle křídlo.“ Kývl smerem k lesu: „Je to kousek odsud, pojďte.“

Děda Michala zavedl na nedalekou mýtinku a ukázal na nízký dřevěný křížek. Žádné jméno, žádné datum, nic. Jen opršelé dřevo.

Sundal ze zad batůžek, položil ho na zem a sedl si do trávy. Ukázal vedle sebe, aby se i Michal posadil.

(dokončení v příštím Literárním servisu)

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

První lahůdka Mirka Vostrého na stránkách Literárního servisu je zároveň první vlaštovkou ohlašující začátek naplňování záměru poskytnout kultivovaný prostor k on-line publikování textů pro každého zájemce z řad autorů, kteří se tímto způsobem chtějí prezentovat čtenářské obci.

Žádné komentáře

Odpovědět