„Jestli jste se
chtěl prolítnout, jakože jen tak pro radost, tak to dneska nevidím zrovna
růžově,“ pronesl s pohledem upřeným na nízké mraky, které halily celou oblohu,
podporučík Pavel Nikolajevič Petrov. „Být vámi, soudruhu majore, počkal bych do
zítřka. Rosničkáři věští polojasno, to bude jiný kafe.“
„Kdepak, Pavle
Nikolajeviči, už to nicnedělání v téhle zapadlé díře nemůžu vydržet, poletím.“
Major Viktor
Pavlovič Gagarinov považoval za obzvláštní nepřízeň osudu, či spíš vrchního
velení, že jeho gardový stíhací pluk poslali do Československa v rámci
internacionální pomoci zdejším komunistům, kterým tu prý kontrarevoluce pořádně
zatápěla. Teď po pár týdnech to zase nabralo správný směr a všechno bylo
víceméně pod kontrolou, takže to vlastně ani nestálo za to. Tím spíš by byl
raději zůstal na jihovýchodní hranici. Tam se cítil jako doma – znal prostředí
i Číňany, kteří pravidelně testovali bdělost sovětské protivzdušné obrany.
„Kdybyste si
aspoň vzal jednu z támhletěch jedenadvacítek,“ nedal se odbýt Petrov. „to je
aspoň letadlo jaksepatří a ne předpotopní kafemlejnek.“
Gagarinov se na
něj shovívavě podíval. Co můžou tihle mladí vědět o opravdovém létání. Ukázal
na zavřená pancéřová vrata hangáru: „Tenhle kafemlejnek, jak vy, Pavle
Nikolajeviči, říkáte, to je ještě poctivý stroj do nepohody, držák. Ty nové
stíhačky jsou sice výkonné a nadupané veškerou elektronikou, když si ale chci
opravdu zalítat, tak potřebuju něco pořádného.“
Petrov jen
pokrčil rameny a myslel si své. Vymlouvat něco tomuhle člověku bylo jako házet
hrách na stěnu. Zrovna tak zbytečné by bylo mu vysvětlovat, že v mracích za
nulové viditelnosti je mnohem bezpečnější letět podle moderních přístrojů než
spoléhat na budíky, co pamatují ještě báťušku Stalina.
„Řekněte prosím
chlapcům, ať mi ho vytáhnou, a já se zatím půjdu obléct,“ uzavřel Gagarinov.
Necelou půlhodinu
nato stál před hangárem hradeckého letiště MiG připravený ke vzletu. Dvoumístná
verze určená pro výcvik. V jednom má major pravdu, uznal Petrov: tenhle
stroj má tuhý kořínek – vyrobili ho před úctyhodnými šestnácti lety a při dobré
údržbě může mít ještě dvacet let před sebou.
Žebřík, který mu
mechanici připravili, Gagarinov při nástupu do kabiny jakoby přehlédl. Ještě z
doby, kdy bojoval v Koreji, byl zvyklý na starty proti Američanům, kdy se
muselo vzlétnout během minuty a na nějaké žebříky nebylo ani pomyšlení. Pilot
tehdy vyskočil zezadu na křídlo a do kabiny se vyhoupl z náběžné hrany.
Když seděl v
kabině, nasadil si přilbu a dýchací přístroj, a ukázal, že je připraven.
Turbína se dala
do pohybu. Zprvu zvolna, po třech čtyřech vteřinách už ale motor hřměl tak, že
si mechanici mezi sebou museli pokyny ukazovat rukama.
Odsunuli klíny
zpod kol a Gagarinov odbrzdil. Stroj se zvolna rozjel.
Na začátku
vzletové dráhy zavřel kryt kabiny a posunul plynovou páku na maximum. MiG začal
nabírat rychlost. Po několika stech metrech zvedl nos, odlepil se od země a
začal zvolna stoupat. Pozemní personál ještě zahlédl, jak pilot zatáhl
podvozek, a okamžik nato jim letoun zmizel v mracích.
Konečně zase ve vzduchu, pochvaloval si major Gagarinov. Dnešní počasí sice není nic moc, ale kdo má nalétáno tisíce hodin na Dálném východě, toho nějaká středoevropská oblačnost nemůže vyvést z míry.
„Hele, co ty máš
s Naďou, že na tebe tak drží?“ zeptala se Blanka Cihlářová, když přišla
z práce domů.
Michal byl zrovna
zanořený v ledničce a usilovně odněkud zezadu lovil láhev okurek. Bůček od
včerejška už měl vyndaný na kuchyňské lince.
„Co?“ zahuhlal
s pusou plnou plísňového sýra, na který narazil cestou k okurkám.
„Naďa, říkám.
Prej ti poslala mail, že se na něj máš určitě kouknout, bude tě to zajímat. Co
to může bejt, nevíš?“
Jak to asi mám
vědět, pokrčil Michal rameny.
Než se dostal
k počítači, musel zdolat pár úkolů: bůček s okurkami, láhev piva,
opakování z matiky se sedmiletým Štěpánem a zprávy v televizi.
Pak už vládu nad
televizorem převzala Blanka (bylo úterý, a to dávali její oblíbený kriminální
seriál), takže si Michal v klidu mohl otevřít mail od Blančiny kolegyně.
Mrkni na tohle, myslím, že to je přesně pro tebe, ty jeden
historiku.
Michal Cihlář
sice nebyl historikem z povolání, ale byl jím srdcem. Jako knihkupec měl
nepřeberně možností ke studiu a také jich plně využíval. Málokterý zákazník ho
znal jinak než ponořeného v nějaké publikaci o letectví nebo o válce
(druhé světové, případně studené). Michal pokaždé odložil knihu, zákazníkovi se
poctivě pověnoval a když byla prodejna zase prázdná, vrátil se za pult a
současnost pro něj přestala existovat.
Odkaz, který mu
Naďa poslala, vedl na článek o havárii sovětského MiGu-17 v Orlických
horách krátce po vpádu okupačních vojsk do Československa. Z obrázků
v textu ale bylo Michalovi na první pohled jasné, že o sedmnáctku nejde
ani omylem. Tedy přinejmenším to křídlo, které tvořilo pomník, bylo jednoznačně
z patnáctky. Navíc se tam psalo o dvoumístné verzi MiGu-17, a ty se
vyráběly jen v Číně, v Sovětském Svazu ne. Že by tedy nějaká záhada?
Možná ale jen autorova neznalost. Každopádně se to musí prozkoumat.
„Tak copak ses
dočet v tom líbesbrífu?“ zajímala se Blanka, když se na obrazovce objevila
jedna z nekonečných sérií reklam. „Doufám, že něco náležitě intimního.“
Michal zvedl oči
od rozečteného článku. „No, tu tvoji kámošku si budu muset víc hejčkat. Kápla
na to, tohle mě fakt zaujalo.“
„Zas něco o těch
tvejch éroplánech?“ hádala Blanka.
„Přesně.“
„Fajn, tak já
Nadě zejtra vyřídím, že jí posíláš pusu, jo?“
Michal chvíli
mlčel a v duchu si formuloval opatrnou otázku.
„Miláčku…“
Blanka
zpozorněla. Tohle oslovení málokdy znamenalo pozvání k hrátkám
v posteli. I když… Štěpán už spí, takže třeba… třeba budu překvapená.
„… co děláme
tenhle víkend?“
Aha, tak nic.
„Tenhle víkend?“
přemýšlela, „vlastně nevím. Nebo vlastně vím. Říkám si, co kdybysme
v sobotu zašli k našim a…“
„No vidíš, to je
skvělej nápad, oni tě rádi uvidí. Jo, a vemu s sebou Štěpána, mohlo by se mu to
líbit. Horskej vzduch, dobrodružství a tak.“
Blanka měla
neodbytný pocit, že přeslechla pár podstatných detailů. „Počkej, počkej. Jak mě rádi uvidí? Snad nás. A Štěpána bereš kam? Jaký dobrodružství? Michale!“
„Aha, promiň,“
přeřadil Michal na nižší rychlost. „Myslel jsem, že když nemáme nic
v plánu…“
„Jdeme
k našim, přece.“
Blanka to sice
řekla klidně, Michal měl ale dlouholeté zkušenosti a neomylně rozpoznal
nebezpečí, jež bylo třeba zažehnat hned v zárodku.
Přisedl si
k ní a objal ji kolem ramen. „No tak, to zvládneš sama, seš velká holka.
Já bych se potřeboval v sobotu mrknout do Orlickejch hor. Jen na skok.“
Blanka si
vzdychla.
„Ale Štěpána tam
netahej, těší se k babičce.“
Michal
neodporoval. Měl Blanku přesně tam, kde chtěl. Otázku, jak se Štěpán může
těšit, když návštěva babičky napadla Blanku teprve před pár okamžiky, nechal
raději nevyřčenou. Stejně měl tušení, že pro Štěpána by tenhle výlet byl příliš
náročný. Vezme ho tam jindy. Nebo ho jindy vytáhne jinam.
***
Do Rychnova
vyrazil už v pátek. Jednak to nazítří vypadalo na celodenní tůru a pak,
rychnovské pivo, to se musí vychutnat v klidu. Taková degustace může trvat
i několik hodin a nejmíň dvojnásobek té doby je potřeba, aby se pak člověk
uvedl do provozuschopného stavu.
Příjemně znaven
se odebral do hotelového pokoje a než upadl do neméně příjemného spánku, ještě
si na mapě prošel zítřejší trasu. Jestli ráno nechytí nějaký autobus do
Zdobnice, o čemž pochyboval, tak ho čeká dvacet kilometrů pěšky tam a totéž
zpátky. Nastavil si tedy budík na půl šestou.
Ráno se rychle
nasnídal (hotelová restaurace byla ještě zavřená, s čímž počítal, tak
s sebou měl vlastní proviant) a když vyrazil, slunce bylo ještě za horami.
Zakrátko se ale vykulí a podle všeho ho čeká pěkný slunečný den.
Jak předpokládal,
na autobus mohl zapomenout, tak se svižně vydal podél Javornického potoka, a za
Jaroslaví si to už šinul po návrších a obdivoval úchvatná panorámata. Nad
Zdobnicí vstoupil do lesa a záhy začal po úbočí Pláně klesat ke Kamenci. Pod
sjezdovku dorazil po desáté hodině. Teď ještě vyšplhat k hornímu konci
vleku, a měl by být na místě.
„Ty kráso!“
pronesl bezděky, když nějakých deset metrů od konce vleku spatřil pomník
dávného neštěstí.
Něco takového nikdy neviděl. Tedy viděl, ale to bylo jen na fotce v tom článku na netu. Z kamenného podstavce se k nebi tyčilo stříbřité křídlo ozdobené rudou hvězdou. A pod ním skromný kamenný pomníček s trochu neuměle, jakoby narychlo vytesaným nápisem:
ZDE ZAHYNUL PŘI PLNĚNÍ
INTERNACIONÁLNÍ POVINNOSTI
GARDOVÝ MAJOR
VIKTOR PAVLOVIČ GAGARINOV
ČLEN KSSS
1928 - 1968
Tak tohle jsem
opravdu potřeboval vidět naživo, zhodnotil Michal.
Blanka pro jeho
úchylku nikdy neměla to správné pochopení. I tentokrát se nechala slyšet, proč
tam Michal musí, když to všechno má krásně zdokumentované na netu. Jenže vidět
něco takového na fotce a vidět to naživo, to je jako nebe a dudy.
Udělal pár snímků
ze všech stran, zapsal si přesnou polohu a spokojeně vykročil na zpáteční
cestu.
Dole pod
sjezdovkou měl dost času, aby si v hotelu, který právě otevřel, dal pivo a
dršťkovou. Lokál byl ještě prázdný.
Zrovna si
prohlížel fotografie, když kolem něj prošel děda, sedl si k vedlejšímu
stolu a zavolal směrem k baru: „Těbůh, Franto! Jako vždycky, jo?“
Když mu Franta
přinesl orosenou plzeň, děda se otočil k Michalovi, půllitr v ruce: „Ne,
že bych vám koukal do telefonu, ale jak jsem šel okolo, nemoh jsem si
nevšimnout. Vy jste byl nahoře u letadla, že jo?“
Michal přikývl a
zazvonil svým půllitrem o dědův.
„To byla tenkrát
taková šlupa, že jsme to slyšeli všichni široko daleko. A někdo,“ zabodl si
ukazovák do prsou, „to i viděl.“
Takže pamětník.
Michal zavětřil příležitost.
„Víte, co to bylo
za typ?“
„Patnáctka,“
odpověděl děda bez zaváhání. „Dvoumístná.“
„Věděl jsem to.
Na netu píšou, že to byla sedmnáctka, jenže to křídlo ze sedmnáctky není, to
poznám.“
„Jo, jo.
Patnáctka to byla.“
Michal byl
spokojený. Doma, až bude mít chvíli klidu, napíše autorovi článku.
Do Rychnova
přišel akorát na autobus, který ho vzal do Ústí. Tam chytil vlak do Prahy a
v Rakovníku byl před jedenáctou.
Blanka si právě
čistila zuby. Ani neotočila a s pastou v ústech se zeptala: „Tak co,
už má dušička pokoj?“
Neznělo to ale
nijak vyčítavě, po dni stráveném u rodičů byla spokojená a v dobré náladě.
Michala při
pohledu na ženu v noční košili, která jí laškovně končila těsně pod
zadečkem, napadlo, že jakkoli je po cestě utahaný, tak by s její
spokojeností dokázal ještě ledacos udělat.
Když ji zvedl do
náručí, stihla jen odhodit kartáček do vany a zahuhlala: „Kuš, ty obludo, dyť
mám pusu plnou pasty!“
To ale Michal nepovažoval překážku a Blanka chvilku nato už taky ne.
Jak stoupal
tlustou peřinou neprůhledných mraků, musel si Gagarinov přiznat, že před letem
nejspíš trochu podcenil meteorologickou přípravu. Dole na zemi odhadoval, že
tahle oblačnost sahá tak do pěti, šesti set metrů, jenže než se nad ním
otevřelo slunečné nebe, měl nastoupáno dobrých dvanáct set.
Když se v pěti
tisících rozhlédl, viděl, že oblačnost zakrývá celé Čechy, kam až dohlédl, a
nejspíš i část Moravy. Aby nepřelétl hranici s Polskem nebo s Východním
Německem, musel být co chvíli v kontaktu s řídicím létání. Ten mu pokaždé
oznámil, kde ho na radaru vidí, a Viktor Pavlovič se tak mohl bezpečně rochnit
v československém vzdušném prostoru.
Po pár desítkách
minut ukazatel paliva oznámil, že nadešel čas na návrat. Nad Jizerskými horami
tedy Gagarinov stočil letoun na jihovýchod a začal klesat. Jen co vlétl do
mraků, ozvala se řídicí věž.
„Jste moc nízko.
Držte se v třinácti stech metrech!“
Jenže výškoměr už
ukazoval tisíc a ručička se jako splašená blížila k devítistovce. Kolik že to
mají zdejší hory?
Nadmořskou výšku,
o které nedávno padla zmínka v kantýně při večeři, ale Gagarinov z paměti už
nevylovil.
„Jebať!“ zasyčel,
když se z bílého mléka těsně pod ním vynořily rychle se míhající vrcholky
stromů, které vzápětí začaly bičovat břicho letounu. Přitáhl knypl, jenže
zlomek vteřiny nato se MiGu-15, letícímu rychlostí šest set kilometrů za hodinu
šikmo proti kopci, ulomila křídla a trup se roztříštil o zem.
Mozek, ani když je člověk majorem gardového stíhacího pluku, nepracuje tak rychle, aby stihl provést všechny úkony vedoucí od myšlenky přes odhození krytu kabiny až ke stisku madla, které by sedadlo s pilotem katapultovalo ven z kabiny. Popravdě, Gagarinovův mozek neměl čas ani na tu myšlenku.
Na kolo se
Štěpánem pojedou až po obědě, tak měl Michal část nedělního dopoledne pro sebe.
Po snídani si
fotky přetáhl z mobilu do počítače a na monitoru si je jednu po druhé
prohlédl. Pěkný úlovek do sbírky, jen co je pravda.
Chvilku pomník
zkoumal ze všech stran, a najednou jako by mu něco nesedělo. Jen to zprvu
neuměl pojmenovat.
Tok myšlenek mu
přerušlila Blanka, když na něj zavolala, jestli si s ní dá kávu. Šel si ji
tedy udělat a přisedl si k Blance, která mezitím tu svoji už téměř dopila.
„Večer jsi byl
pěkně rozparádědnej. Jak to, že ses nevybil tam v horách? U toho svýho
letadla?“
Blanka byla
hodnotící typ. Zpravidla si všechno znova přehrála, zhodnotila a ideálně to
s někým probrala. V tomhle případě se nabízel Michal.
Ten se ale jen
usmál a spokojeně si cucnul kávy. Vypadalo to na příjemný, nekonfliktní den.
Po kávě si znovu
sedl k počítači a pokusil se vrátit do stavu, kdy mu na těch fotkách něco
neštymovalo. Povedlo se, a Michal zalovil v mozkových závitech hlouběji.
Ne, to není ono, to je v pořádku… tohle taky ne…
„Mám to!“ zvolal
nechtěně nahlas, až to probralo Štěpána do té chvíle beznadějně ztraceného
v mobilu. Přiběhl k tátovi.
„Co máš, tati?“
Michal se
k němu otočil. Na leteckého nadšence zatím nevypadal, ale kdoví, zrovna
tohle může být začátek. Třeba se Michalova drobná dobrodružství brzo stanou
jejich společnou vášní.
Vysvětlil
Štěpánovi, kde včera byl a co v horách našel. Ukázal mu fotky.
„A přežil to ten
pilot?“ zajímal se Štěpán.
„Štěpánku,
takovouhle nehodu nemůže přežít nikdo.“
„To ho ale muselo
bolet.“
Michal se mu
podíval do očí. „Myslím, že ne. Zemřel tak rychle, že nic necejtil.“
„To je dobře,“
zhodnotil Štěpán. „Teda ne to, že umřel, ale že ho to nebolelo. A co teda máš?“
„Podívej,
Štěpánku: tadyto křídlo má bejt z letadla, který se nazývalo MiG-15. A mně
pořád připadalo, že se mi na tom něco nezdá, a nemohl jsem přijít na to, co to
je.“
„A přišels?“
„Nakonec jo.
Proto jsem tak zařval, měl jsem radost, že už to vím. To křídlo není
z MiGu patnáct, je jiné.“
„A z jakýho
letadla teda je?“
„No, to ještě
nevím.“
Michal chtěl
začít vysvětlovat, že koncový oblouk křídla je míň zaoblený a na odtokové hraně
ostrý, ale viděl, že Štepán ztratil pozornost. Už měl všechny informace, které
snesl. Odběhl zpátky do pokojíčku.
Oukej, takže ať
už se tam rozflákalo cokoli, a klidně to mohla být patnáctka, když si tím ten
děda je tak jistý, tak tohle křídlo z patnáctky není. Ale z čeho teda
je? Jaké sovětské letadlo mělo podobné křídlo?
Ať se snažil
sebevíc, nemohl z paměti nic kloudného vylovit. Neuspěl ani
v knihách, ani na internetu.
***
Před Michalem se
rýsovaly dva úkoly: jeden, na který se těšil, a druhý, kterému by se raději
vyhnul.
Do Orlických hor
se pojede znova, to je jasné. Jestliže totiž to křídlo není z MiGu-15, ale
letoun, který tam spadl, patnáctka byla, pak by klíčem k záhadě mohl být
právě ten pomník. Neboli je třeba vypátrat toho, kdo ho tam postavil. A kde
jinde začít než právě na místě činu.
Jenže než se tam
vypraví, bude si to muset vyjednat s Blankou. Proč tam chceš jet podruhý?
To nás zase necháš samotný? Atakdál.
Přesně jak Michal očekával, jeho nápad se u Blanky s vřelým pochopením nesetkal. Když jí ale slíbil, že následující víkend stráví všichni společně na kolech v jižních Čechách, Blanka nakonec uznala, že víkend se spokojeným manželem bude lepší než týden s chlapem, co je jak na trní, a který na další víkend stejně zmizí. Prostě chlapa neudržíš, když se mu v hlavě uhnízdí bezkonkurenčně skvělý nápad.
***
V sobotu si Michal trochu přispal, a tak se v hotelu pod sjezdovkou objevil chvilku poté, co otevřeli. Děda, co mu před týdnem potvrdil, že v osmašedesátém tady spadl MiG-15, stál s batůžkem na zádech u barového pultu.
„Hotovo, dopito. Du za Andreou,“ oznámil vrchnímu, když mu podával prázdný půllitr.
Vida ho, divocha. Za Andreou, v tomhle věku, kanec jeden, pomyslel si Michal uznale.
„Vás ten pomník nějak zaujal,“ poznamenal děda, když procházel kolem Michala, který seděl u stejného stolu co minule a čekal na vrchního. „Jdete zas k letadlu, že jo?“
Michal přikývl, děda taky, a zmizel.
Nahoře u pomníku si Michal sedl do trávy, díval se na něj a čekal na nápad. Jako by mu to křídlo mělo každým okamžikem poradit, koho se zeptat. Od koho se dozvědět, jak tu ten pomník vznikl a z čeho ho postavili.
„Čekám tu na vás,“ ozvalo se najednou.
Michal byl tak zahloubán do svých myšlenek, že leknutím nadskočil. Vedle něj stál děda a pobaveně se usmíval. Co dělá tady, když má být v náručí té své Andrey?
„Říkal jsem si, že když jste takovej nadšenec, tak by vás mohlo zajímat nejenom tohle křídlo.“ Kývl smerem k lesu: „Je to kousek odsud, pojďte.“
Děda Michala zavedl na nedalekou mýtinku a ukázal na nízký dřevěný křížek. Žádné jméno, žádné datum, nic. Jen opršelé dřevo.
Sundal ze zad batůžek, položil ho na zem a sedl si do trávy. Ukázal vedle sebe, aby se i Michal posadil.
(dokončení v příštím Literárním servisu)
-------------------------------------------------------------------------------------------------------
První lahůdka Mirka Vostrého na stránkách Literárního servisu je zároveň první vlaštovkou ohlašující začátek naplňování záměru poskytnout kultivovaný prostor k on-line publikování textů pro každého zájemce z řad autorů, kteří se tímto způsobem chtějí prezentovat čtenářské obci.
Prostor k prezentaci převážně nepublikovaných textů menšího rozsahu (nebo úryvků z obsažnějších děl).
Je k dispozici každému autorovi, jenž projeví zájem o publikování své tvorby touto formou.