Literární servis 8/2020

V první části povídky jsme byli svědky toho, jak se nadšený historik Michal vydává po stopě leteckého neštěstí, k němuž došlo před více než 50 lety. Navštíví pomník na místě havárie a seznámí se místním starousedlíkem, který nasměruje jeho pátrání nečekaným směrem. 

Duben 1967

V sobotu 15. dubna v 10:50 vzlétla ze severoitalské základny v Ghedi jižně od Brescie dvojice stíhacích bombardérů F-84 F Thunderstreak americké výroby. V kokpitech seděli instruktor poručík Ugo Zenoglio a jeho žák podporučík Andrea Fiorini. Základnu obklopovalo kouřmo, ale severovýchodním směrem, kam měli letci namířeno, bylo hlášeno téměř dokonalé počasí.

Thunderstreak dávno nebyl výkvětem moderní techniky (v první linii sloužil naposled koncem padesátých let), ale pro pokračovací výcvik se stále skvěle hodil. Jednak pro své letové vlastnosti a také pro svoji téměř stoprocentní spolehlivost.

Dvojice měla provést let nad Trento a Bolzano a poté to otočit na jih k Benátkám a zpět na základnu. Úkolem byl průzkum terénu a možných cílů úderu v případě pozemního průlomu nepřítele. Na konci dvouhodinového letu pak měl zbýt čas i na trochu akrobacie a na nácvik leteckého souboje.

Podporučík Fiorini už nebyl žádným zelenáčem, pro získání plnohodnotné kvalifikace pilota stíhacího bombardéru mu chybělo z dvanácti předepsaných letů jen pět.

Po patnácti minutách letu na severovýchod prolétávaly oba thunderstreaky rychlostí přes sem set kilometrů za hodinu nad oblastí Cortiny, blízko rakouských hranic.

Fiorini, který měl letět za Zenogliem a co nejpřesněji kopírovat dráhu jeho letu, se v tu chvíli zabýval kontrolou palubních přístrojů a na okamžik ztratil oční kontakt s instruktorem. Ten mu zmizel v mracích.

„Vystoupejte do 5000 metrů a leťte kurzem 210 stupňů,“ zazněl ze sluchátek Zenogliův rozkaz. „Setkáme se nad jezerem Garda.“

Fiorini tedy začal stoupat do pěti tisíc a nasadil požadovaný kurz. Naneštěstí chybně přečetl údaj z kompasu a letěl kurzem přesně opačným, tedy na severovýchod. Svůj omyl neodhalil, orientaci podle terénu totiž znemožňovala rozlehlá oblačnost.

Zenogliův hlas ve sluchátkách slábl, až se signál ztratil docela.

Chvilku nato zachytila radarová stanice na domovské základně Fioriniho volací znak se žádostí o zaměření: „Pante 25, Pante 25, Mayday, Mayday!“ Letoun sice zaměřili a vyslali instrukce k návratu, jenže Fiorini už byl tak daleko, že jediné, co slyšel, byl nesrozumitelný šum. Operátor radaru jen bezmocně sledoval, jak se thunderstreak vysokou rychlostí vzdaluje.

„Píp-píííp-píp-píp píííp-píp…“ zaslechl Fiorini v půl dvanácté na nouzové frekvenci.

„Letím kurzem 275, mám pokračovat? Opakuji…“

Ve skutečnosti ale stále uháněl na severovýchod.

***

„Rozumím, narušitel v prostoru Nové Hrady, míří na severovýchod,“ zopakoval kapitán Petr Chmelař a potvrdil: „Startuji!“

Spolu s ním se od vzletové dráhy v Českých Budějovicích odlepil MiG-21 nadporučíka Bedřicha Kadlečka. Oba stíhači zamířili k Jihlavě, kde podle výpočtů měli cizí letoun zachytit.

„Kavka 4, Kavka 4,“ zahlásil Chmelař, „narušitel přímo před námi, zhruba v pěti tisících.“

„Kavka 7, Kavka 7, rozumím,“ odpověděl Kadleček.

Oba stíhači, kteří měli daleko vyšší rychlost než thunderstreak, začali zpomalovat a klesat.

„Ty bláho!“ ulevil si zcela nepředpisově Kadleček, když se přiblížili, „To mě podrž, dyť to je Ital! A v takový vykopávce. Kde ten se tady bere?“

„A letí si jako na vejlet, blbec jeden,“ přisadil si Chmelař, „ten vůbec neví, která bije.“

„Tak to ho budem muset uvést do reality,“ zasmál se Kadleček.

„Už se těším, jak bude koukat,“ na to Chmelař. „Hele, Bédo, dole ho pak pozvem na pivo, jo? Musí nám to podrobně vylíčit. Tohle až budem vyprávět klukům…“

***

V 11:52, když se zpocený podporučík Fiorini zaneprázdněný manipulací s gyrokompasem podíval do zpětného zrcátka, spatřil dva stíny. Tak konečně, už ho našli a dovedou ho na základnu. Teď už s navigačními přístroji zápasit nemusí.

Měl naprostou pravdu až na jeden detail: ta základna nebude italská, ale československá. Došlo mu to vzápětí, když ho jeden z MiGů předlétl, zpomalil a usadil se po jeho boku. Tak blízko, že Fiorini rozpoznal nejen výsostné znaky na svislé ocasní ploše, ale i gestikulaci pilota, která neznamenala nic jiného, než leťte s námi a žádné hlouposti. Srdce se mu na chvíli zastavilo.

MiGy mírně upravily kurz a začaly klesat. Kam ho vedou, to Fiorini netušil, věděli ale to oba českoslovenští piloti. Letiště v Pardubicích je už očekávalo.

Naneštěstí ani nad Čechami nebylo počasí zrovna přívětivé. Když vlétli do huňatých mraků, Fiorini, dnes už podruhé, ztratil kontakt, přestože se MiGy ještě před několika vteřinami držely pár metrů od něj. Československým pilotům nedošlo, že když to na Pardubice stočí až v mracích, Ital, který je neuvidí, bude pokračovat původním kurzem, tedy k Orlickým horám.

Po pěti minutách letu v nulové viditelnosti se Fiorini rozhodl, že vystoupá nad oblačnost, aby se zorientoval. Snad ho tam ti stíhači najdou.

A to byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou, než ho prudký náraz i se sedadlem vymrštil z kabiny.

Květen 2020

„Bylo mi tenkrát čtrnáct, „začal děda vyprávět, „v šedesátým sedmým, v dubnu. Kamarády jsem tady neměl, ti měli přijet až na prázdniny, tak jsem si na bicyklu jezdil sám. Támhle dole po silnici, tam a zas zpátky, jinam to tady v horách moc nešlo. Horský kola s přehazovačkou tenkrát nebyly.“

Michal si představil, že to musela být trochu nuda, i když v té době měly děti trochu jiné představy o prima zábavě. Ani mobily totiž tenkrát nebyly.

„Počasí stálo celkem za prd,“ pokračoval děda, „svah byl vidět, ale les nad ním už ne. Všude se válely mraky. Vtom se mezi horama rozlehl ohlušující hukot, jako od vojenskýho letadla. To jsem poznal, naše stíhačky tenkrát lítaly skoro denně, a vojenský letadlo zní jinak než dopravní. A hned nato strašná rána. Pár vteřin bylo slyšet takovej zvláštní zvuk – pozdějc mi došlo, že to musel bejt motor, kterej se točil eště chvilku po tom, co se už válel mezi stromama. A potom ticho. Úplný, mrtvý ticho. Zahodil jsem kolo – ani chlebník z ramene jsem si nesundal – a upaloval jsem nahoru. Byl jsem tenkrát jinačí kabrňák než teď,“ usmál se, „tak jsem vydržel běžet skoro do půlky svahu, pak už jsem ale jenom šel a supěl jak lokomotiva. Odhaduju, že to bylo tak čtvrt hodiny po tý ráně, když jsem došel do lesa. Zrovna sem.“

„Předpokládám, že jste to v tý mlze našel podle ohně,“ usoudil Michal.

„Právě že ne. Proti všem pravidlům se to letadlo rozflákalo na malý kousky, ale nechytlo. Bylo rozsypaný tady všude kolem. A tady,“ ukázal děda na křížek, „tady ležel pilot. On v mraku nic neviděl, a když z ničeho nic přišel ten náraz, tak se nestihl vystřelit z kabiny. Jenom tak v plný rychlosti vypadl i se sedadlem, strašně se pomlátil a v tý sedačce zůstal uvázanej i na zemi. Představte si tu spoušť – polámaný stromy, kusy letadla a uprostřed toho všeho leží sedadlo a v něm pilot.“

„Mrtvej,“ zeptal se Michal, jenže to jako otázku nevyslovil a vlastně ani nemyslel, bylo jasné, že to pilot přežít nemohl.

Děda se mu zahleděl do očí a pomalu zakroutil hlavou. „Taky jsem si to myslel, tohle přece nemohl přežít. Víte, jak jsem se cejtil? Mně bylo čtrnáct, v podstatě malej kluk, a nikoho mrtvýho jsem v životě neviděl. Byl jsem v šoku. Jenomže on najednou otevřel oči. Bylo vidět, jak namáhavý to pro něj je. A aby toho překvapení nebylo dost, tak von začal souvisle mluvit, skoro jako by se nechumelilo.“

Jako by chtěl Michala napínat, udělal děda pauzu a otevřel batoh. Vyndal z něj utěrku, v které měl zabaleného cosi neforemného.

To ne, pomyslel si Michal, on si teď snad chce dát svačinu!

Děda se ale znovu rozpovídal. „Já jsem do svejch dvanácti ministroval a z latiny, aspoň takový tý kostelní, jsem ledacos pochytil. In nomine patris atakdál. Teď se mi to hodilo.“

„Cože?!“ uniklo bezděky Michalovi. Co sem ten chlap plete kostel a latinu? Teď, když se má dostat k tomu nejdůležitějšímu.

„Ten pilot totiž mluvil italsky a já jsem to poznal právě díky tý svý latině. A taky jsem mu trošku rozuměl. A on mně. Víte, latina je úplně jinej jazyk než italština, jenže když ji máte v hlavě, tak trochu tý italštiny taky poberete. A zřejmě to funguje i naopak. Ten kluk věděl, že nemá moc času, tak se nezdržoval zbytečnostma, říkal mi, ať to dám vědět jeho rodičům. To bylo to hlavní, o čem mluvil.“

„Počkejte,“ snažil se Michal dědu zpomalit. „Netaháte mě za fusekli, doufám. Chcete říct, že v roce 1967,“ tu číslovku vyslovil pomalu a velmi zřetelně, „tady v Orlickejch horách, v socialistickým Československu, spadlo italský vojenský letadlo? To zní s odpuštěním jako nebetyčná kravina.“

Děda se rozesmál. „Já věděl, že vás to dostane.“

Pak zvážněl. „Je to pravda. Do puntíku. Taky jsem tomu nechtěl věřit, jenomže se mnou mluvil pilot v cizí uniformě a mluvil italsky. A na vojenský známce, co měl kolem krku, bylo italský jméno: Andrea Fiorini. Chtěl jsem mu pomoct, jenže jsem nevěděl, jak. Navíc nám oběma bylo jasný, že zachránit ho nemůže ani svatej Pankrác. Tak mě napadla úplná volovina, asi proto, že mi to v tý situaci vůbec nemyslelo. Vyndal jsem z chlebníku buchty – makový, co upekla moje máma – a dal jsem mu kousnout. Pak podruhý. Viděl jsem, jak mu to chutná, tak jsem ho nechal spořádat všechny tři.“

Michal měl sto chutí říct, že na pohádky je příliš starý, ale z úcty k dědovi mlčel. Jen se tak tvářil.

„Vy mi nevěříte,“ odhadl děda.

„Ale ne, jenom… pochopte, celý to je tak strašně nepravděpodobný. I to s těma buchtama. Copak se někdo s letadlem rozfláká o stromy, je úplně na maděru, takže každou chvíli umře, a bude si pochutnávat na buchtách, jako by si jen tak vyšel na zdravotní procházku do lesa?“

„No vidíte, mně to vlastně nikdy divný nepřišlo, asi proto, že se mi to tak stalo. Ale jak to teď říkáte, tak to zní jako naprostá pitomost. Jenže není. Spořádal všechny buchty a mezitím říkal, že jeho máma taky peče něco makovýho, že to má rád. Teď se určitě zeptáte, kde jsem se v kostelní latině setkal s makovým pečivem. No, nesetkal, ale prostě jsme si tenkrát rozuměli. Bohužel jen na pár minut. Jak jsem říkal, pomoct jsem mu nemoh, a počítám, že to nebylo v moci žádnýho člověka.“

Michal mlčel. Přemýšlel, jestli to dědovi má věřit, a pak se rozhodl, že to zkusí. Udělal si ale mentální poznámku, že si tuhle nehodu doma ověří. Nějaké záznamy o ní musejí existovat.

Děda sáhl po utěrce a vybalil s ní buchty. Michal se nemusel ptát, jaká náplň je uvnitř.

„Byla to pro mě nezapomenutelná chvíle. Víte, ulehčit člověku jeho poslední minuty, to není málo, to ve vás zůstane už nafurt. Tak sem celý ty roky každej duben chodím s balíčkem makovejch buchet. Peču je ale sám, máma už není. A tady je s Andreou spořádáme. Beru s sebou vždycky čtyři, aby na mě taky něco zbylo. Jednu sním já a tři si dám za něj. Vemte si, tyhle dvě jsou pro vás, dneska si je dáme napůl.“

Pomalu, obřadně jedli buchty a každý sám se zabývali svými myšlenkami na totéž téma.

Ten rituál Michala fascinoval. Dokonce tak, že s otázkou, kterou už měl dlouho na jazyku (když tam zrovna neměl lahodné makové sousto), počkal až se ta slavnostní a trochu tajemná atmosféra rozplyne. Neodvážil se ji narušit.

Bylo to pro něj, jako by ho pozvali na tajné sezení zednářské lóže nebo jako by byl účastníkem dohry dávného neštěstí. Vlastně to bylo od každého trochu.

Děda pak vyklepal drobky z utěrky do trávy, pečlivě ji složil a zasunul do batůžku.

Teprve po chvíli, když už seděli na docela obyčejné mýtince v docela obyčejném lese u docela obyčejného křížku, se Michal zeptal.

„Pane…“ Michal najednou nevěděl, jak má dědu oslovit.

Děda se rozesmál. „Tykej mi, kamaráde, jo? Já jsem Antonín Krejcar a ty mi říkej Tondo. Nebudeš mi přece vykat, teď když jsme spolu jedli buchty pro Andreu.“

Michal s úsměvem přijal Tondovu ruku. „Jasně, teď už si musíme tykat, Tondo. Já jsem Michal. Michal Cihlář.“

„Tak co máš na srdci?“ vrátil se Tonda k Michalově otázce.

„No, zajímají mě ještě dvě věci.“

„Tak ven s tím,“ pobídl ho Tonda.

„Zaprvý: dals vědět jeho rodičům?“

„Samozřejmě,“ potvrdil Tonda. „Adresu, co mi Andrea řekl, jsem si zapamatoval, tak jsem jim hned v neděli napsal.“

„Latinsky, předpokládám,“ odhadl Michal.

„Kdepak. Radši jsem si to nechal přeložit do němčiny. Teta, co ji neodsunuli, protože patřila do rodiny, mi to napsala. A zadruhý?“

„No přece,“ hodil Michal hlavou směrem, kde stojí pomník, „jak to bylo s pomníkem tomu ruskému pilotovi, dyť kvůli tomu jsem přišel.“

Tonda se znovu zasmál. „Jo, tak to ti, Michale, musím povyprávět. Máš recht, že bez toho by ten příběh nebyl celej. Může za to můj strejda. Von byl tenkrát na národním výboru přes kultůru. Referent, nebo jak tomu říkali. V praxi to znamenalo, že schytal všecko, co nepatřilo jinam nebo do čeho se nikomu jinýmu nechtělo. Jako tenkrát.“

Září 1969

Kulturní referent Emil Krejcar vběhl do kanceláře předsedy okresního národního výboru v Rychnově nad Kněžnou tři minuty po půl deváté. Když za sebou zavřel dveře, významně se podíval na hodinky, aby to předseda Karel Hradecký nepřehlédl.

„Promiň, Karle, byl bych přišel včas, jenže mi volala žena. Snažil jsem se to ukončit, ale znáš ženský.“

Hradecký shovívavě mávl rukou. I on byl ženatý – o mnoho déle naž Krejcar – a o telefonátech s manželkami věděl své.

„Máme tu takovou urgentní věc,“ začal, když se Krejcar posadil naproti němu. „Spadlo to na nás z kraje, a jako vždycky to spěchá.“

Krejcar chtěl poznamenat, že na tom není nic divného, ale nestihl to.

„Blbý na tom je, že to není zrovna jednoduchej úkol.“

Krejcar znejistěl. Tohle vypadalo jako hovno, které poté, co spadlo z Krajského národního výboru na Hradeckého, plynule přistane na bedrech právě jemu. S ohledem na to, že v kanceláři kromě něj a předsedy nikdo další nebyl, moc jiných možností neviděl, i když se do hry pokusil zapojit veškerou svoji představivost.

„Pamatuješ, jak loni pár tejdnů po okupaci… totiž po vstupu spřátelenejch armád žuchlo do lesa nad Zdobnicí to ruský letadlo, že jo?“

Krejcar přikývl.

„No, tak teď si na něj soudruzi v Moskvě nebo čertvíkde vzpomněli, a že se na to místo chce pár papalášů podívat. Ňákej funkcionář strany, příbuzný toho pilota, nejspíš i pár generálů, co já vím. Prostě olbřímí pietní akce, obávám se.“

„To zní obludně,“ souhlasil Krejcar a pomalu se začínal litovat, i když ani omylem netušil, co se po něm bude chtít. Že to ale bude něco, co nechce on, bylo nabíledni.

Aby projevil očekávanou iniciativu, obezřetně se zeptal: „A?“

Hradecký mu nabídl cigaretu.

„To je právě to. Umíš si představit pietní akci na místě úmrtí pilota, nejspíš hrdiny SSSR nebo tak něco, jen tak na kraji lesa?“

Krejcar si v duchu promítl kožené ksichty ruských papalášů, plamenný projev atakdál. Něco mu v té představě chybělo.

„Pomník. Takovýhle záležitosti se dělají u pomníku. Pomník, karafiáty, pionýři.“

„Trefa do černýho,“ nevesele potvrdil Hradecký. „Karafiáty a pionýry seženeme, jenže nemáme pomník. To by se taky mohlo vykládat jako neúcta k oku… doprdele, já se to snad nenaučím, neúcta k osvoboditelům – to taky ne, no prostě neúcta. Musíme tam postavit pomník. Ale sofort, ta delegace přijede už po neděli.“

Tak to jsem trefil přesně, pochválil se Krejcar. To, co se na něj právě chystalo spadnout, bylo opravdu hnědé, pořádně mazlavé a smrdělo to. Ničím jiným než průserem.

„Emile, já jsem nad tím v noci přemejšlel. Nemáme sice moc času, ale tohle nesmíme podcenit. Tady nepomůže jenom ňákej šutr s vytesaným nápisem, musí to bejt něco originálního. Mám takovej nápad: my tam vztyčíme křídlo toho MiGu. Co ty na to? To není úplně blbej nápad, viď?“

No, to není, souhlasil Krejcar. Blbej je slabé slovo.

„No, mně přijde dobrej. Vlastně skvělej. Přesně, jak říkáš: originální. Jenomže kde to křídlo vemem? Z toho éroplánu přece zbyl jen šrot. Rozhodně se tam v lese neválí pěkný, zánovní křídlo s rudou hvězdou.“

Hradecký se rozhodl, že přišel čas na další cigaretu doplněnou panáčkem domácí jablečné pálenky od bratrance z Moravy. Měl totiž nápad.

„No,“ začal rozvážně, když ho kořalka cestou do žaludku náležitě prohřála, „to by nemělo bejt neřešitelný. V Hradci na letišti přece musejí mít pár vyřazenejch patnáctek. Když ti Jiřinka napíše srdceryvnej dopis opatřenej kulatým razítkem a ty jim ho náležitě okomentuješ, tak ti vypraví vétřiesku, na který si s plnou parádou odvezeš třeba celý éro. Tobě ale bude stačit jenom to křídlo.“

To bude zas tejden, povzdechl si Krejcar, který už to všechno viděl v zářivých barvách. Většinou černá a pak zase černá. V různých odstínech.

„Tak neztrácej čas,“ pobídl ho optimisticky Hradecký, „a šup šup, ať to tu zejtra máš. Nezapomeň, že tě čeká fůra práce. Musí se tam namalovat hvězda a ten šutr ti v pohřebním ústavu taky budou chvilku tesat. V neděli tam ten pomník musí stát, jako by tam byl už od loňska.“

Krejcar típnul cigaretu a chystal se odejít vstříc neradostné budoucnosti. Vtom ho něco napadlo.

„Ty, Karle…“

Hradecký se na něj podíval jako na někoho, kdo už má být dávno v Hradci.

„… sehnat takhle narychlo křídlo, i kdyby armáda ochotně spolupracovala, na což se nedá spolehnout, nebude jednoduchý. Možná bych měl nápad, jak nám… jak si pomoct.“

„Jo?“

„Před pár rokama to do toho samýho kopce narval ten italskej pilot, pamatuješ? Já tam nikdy nebyl, ale slyšel jsem, že nějaký kusy toho letadla jsou docela zachovalý… snad i křídlo.“

„Tak na to zapomeň,“ přerušil Krejcara Hradecký. „I kdybys tam nakrásně našel celý křídlo, tak to je cizí stroj, žádnej MiG. Copak si myslíš, že to křídlo bude stejný? Z toho kouká průser. Kdepak, mazej do toho Hradce a už nemudruj.“

„Počkej. Křídlo samozřejmě stejný nebude, ale až to postavíme, bude na sobě mít krásnou rudou hvězdu. Ti papalášové vědí houbeles, jak vypadá křídlo od patnáctky, a jak uvidí rudou hvězdu, budou vidět rudě. Nikdo nic nepozná.“

Hradecký na něj chvíli civěl a usilovně přemýšlel. Nakonec ale… možná má ten kluk recht.

Květen 2020

Michal nějakou dobu mlčel. Tohle bylo tak absurdní, že na to nedokázal říct ani ň.

Zvedl se a zamířil k pomníku. Stál u něj snad minutu nebo dvě a zíral na tvar křídla a na rudou hvězdu. Tondu, když tam přišel, napadlo, že se z pomníku stalo sousoší, které by náchodský akademický sochař Vaníček určitě pojmenoval Svatý Michal s duralovým křídlem. 

Michal se probral, zcela nesvatě vytáhl z kapsy nožík a opatrně jím začal škrábat uprostřed hvězdy. Tonda se nedivil ani neptal, bylo mu jasné, co tím Michal sleduje.

Rudá barva se začala odlupovat a zpod ní vykoukla zelená.

„Že to křídlo nepatřilo patnáctce,“ otočil se Michal na Tondu, „to mi došlo hned druhej den doma, když jsem nějakou dobu koukal na ty fotky. Jenomže jsem za ani za boha nemohl přijít na to, co jinýho to to může bejt. Teď to je křišťálově jasný, ale copak mě mohlo napadnout, že by se zrovna tady objevil italskej thunderstreak?“

***

„Doufám, že se nevidíme naposled,” zahlaholil Tonda v hotelu u piva. „přece jenom seš jedinej, kdo se mnou tam nahoře jedl buchty, a to je, jako bysme byli bráchové. Nebo aspoň vzdálený příbuzný.”

„No, rád bych sem jednou vzal kluka. Myslím, že si padnete do oka. Štěpán se jmenuje.”

Cestou do Rychnova se Michal rozhodl, že autorovi článku nic psát nebude. Veřejnost bude spokojená s tím, že z pomníku zcela nesmyslně trčí křídlo MiGu-17. A pravda, ta patřila Tondovi. A teď i jemu.

***

Drobná faktická poznámka

Pomník majoru Gagarinovovi nad Zdobnicí skutečně stojí. A to křídlo není z MiGu-17, ale z dvoumístné patnáctky.

Italský thunderstreak nad Československo opravdu zabloudil, třebaže o deset let dřív, a ten incident se odehrál přibližně tak, jak se zde píše. Jen s mnohem šťastnějším koncem. Českoslovenští stíhači pilota bezpečně dovedli na hradecké letiště, a on se po několika dnech dostal domů.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------

První lahůdka Mirka Vostrého na stránkách Literárního servisu je zároveň první vlaštovkou ohlašující začátek naplňování záměru poskytnout kultivovaný prostor k on-line publikování textů pro každého zájemce z řad autorů, kteří se tímto způsobem chtějí prezentovat čtenářské obci.

Žádné komentáře

Odpovědět