Literární servis 9/2020
Tímto příspěvkem vítáme v Literárním servisu dalšího autora - totiž autorku: záhadnou dámu, vystupující pod pseudonymem Adéla Y. Přeje si zůstat v utajení, tudíž prozradím snad jen tolik, že to rozhodně není žádná literární novicka. Z různých důvodů se však rozhodla publikovat svou další knihu inkognito.
Dle mého skromného názoru se jedná se o pozoruhodný - a šablonám se vymykající - retroromán (dvacátá léta 20. století) s úderným názvem Nikomu nevěř! Nikomu. Začíná jako vesele romantická hříčka, ovšem děj se brzy stočí k napínavé zápletce, jež vrcholí dramatickým rozuzlením s parametry solidního psychothrilleru.
První úryvek (dokonce dvojdílný) již vyšel ve Čtení ke kávě Klubu knihomolů. Jako pokračování jsem vybral pasáž, navazující na společnou obchodní cestu hlavní hrdinky Kláry Antlerové a ředitele její továrny, doktora Tadeáše Bergmeistera. Oslava úspěšného výsledku se téměř zvrhne v nezávazné erotické radovánky. Ale fakt jen téměř, protože pan doktor má krátce před svatbou, s čímž se slečna Klára nedokáže srovnat, protože ji pan Tadeáš prostě okouzlil ...
Jak fatálně jsem se v Tadeášovi zmýlila!
I když: třeba se naopak mýlím právě teď, což je taky možné.
Žádný povrchní seladon! Dokážu-li správně dešifrovat motivy jeho zdánlivě nelogického chování, pak důvod, proč mě hází přes palubu, je v podstatě dvojí. Zaprvé: přijal naši fabriku za své životní dílo. Vžil se do role jakéhosi průmyslového Alexandra Makedonského a vyjel do fanatického boje, jemuž padne za oběť vše, počítaje v to i osobní štěstí. A zadruhé: složil slib do rukou slečny Josefíny a jejích rodičů. A jako šlechetný gentleman musí svému závazku dostát, protože takový slib, to je svatá věc.
Že mě tím rozemele na kaši a spláchne do záchodu, to je mu putna.
Muži ovládají neuvěřitelnou schopnost bleskově se odmilovat. Doslova lusknutím prstů. Aspoň to tak na první pohled vypadá.
My holky to máme jinak. Někde v nějaké svaté knize se prý píše, že Bůh počítá slzy žen. Co přesně to znamená, to se mě neptejte, ale patrně to souvisí s tím, jak intenzivně prožíváme každou kravinu. Ostatně: moje egocentrická matka vždycky litovala, že se nenarodila jako chlap. Měla by prý mnohem jednodušší život.
Otec byl poněkud jiná kategorie. Jediným obzorem jeho existence byla továrna. O zbytek vesmíru se staral pramálo. A protože zbytek vesmíru zahrnoval i jeho choť a dceru, choť propadla frustraci a dcera pro změnu rezignaci. Nebo nevím, jak to nazvat. Měla jsem k němu vztah jako k cizímu člověku, pobývajícímu u nás coby nájemník nebo tak něco.
Nejspíš si teď říkáte, že jsem moc té rodičovské vřelosti neužila. Nejhorší na tom je, že tehdy mi ani nechyběla.
Teprve v dospělosti jsem začala zjišťovat, jak invalidní bytost ze mě vypěstovali. Matka: zhýčkaná neurotická hysterka. Otec: citový mrzák posedlý prací.
Jak jinak to mohlo dopadnout?
Z nádraží do zámečku mě Tadeáš odvezl tím svým legračním vozítkem. Konečně jsem se osmělila vybafnout na něj zprávu, co mě už od rána svrběla na jazyku:
„Na svatbu nepřijdu. To je vám snad jasné, pane doktore.“
Střelil po mně vyděšeným pohledem.
„To nemyslíte vážně!“
„Myslím. A vy si trhněte nohou, laskavě.“
„To nejde! Co by si pomysleli lidi?“
„Co by si pomysleli lidi, mě zajímá asi tak moc jako číslo bot té vaší nevěstinky.“
„Tohle má být trest?!“
„Žádný trest. Jenom se mi to v sobotu nehodí. Mám jiný program. Pojedu s přáteli na vyjížďku koňmo.“
Mé rýpnutí nepochopil a pokračoval v přemlouvání.
Jeho argumenty byly logické a nakonec jsem jim podlehla. Má absence by byla krajně nepřijatelná. Čili budu muset zatnout zuby.
Pořád jsem čekala, jestli ten trouba nakonec dostane rozum a pateticky zařve, že si kvůli starostovic holčičce nepodělá celou budoucnost. A že veselka nebude a nebude a nebude! Ať mu všichni vlezou na záda! On na ně kašle, poněvadž se nedokáže vzdát své lásky. A jeho láskou jsem já, kyprá víla v rozpuku tělesných půvabů.
Realita byla mnohem prozaičtější: vyklopil mě ze sporťáčku a odfrčel.
Aniž by tušil, že mu v lesíku za městem skočí pod kola vyplašená srnka, on strhne volant a po nárazu hlavou do ztepilého kmene stoletého smrku upadne v kóma, naštěstí zrovna půjde kolem věkovitý poustevník a odnese ho do nedaleké jeskyně, kde pomocí lektvarů z kopru a dalších jedovatých bylin vytrhne maroda ze spárů nenasytné smrti, jenomže eremitovu sloj přepadne horda loupežníků, zavleče bezmocného ředitele až do turecké země a na trhu otroků prodá sadistickému sultánovi, ale nakonec se mu podaří uprchnout loďkou soucitného rybáře, jenž ho vyloží na opuštěném ostrově, který však ve skutečnosti není opuštěn, stejně jako soucitný rybář není rybář (a už vůbec ne soucitný), je to převlečený poskok šíleného vědce, provádějícího v tajné podzemní laboratoři zvrhlé experimenty na nic netušících obětech, a tak Tadeáš ulehne na operačním stole, maje se přičiněním učencovým proměnit v dvouhlavou slepici s tělem kajmana, a zachrání jej až profesorova komorná, podlehnuvší erotickému kouzlu zajatcovu do té míry, že s nasazením života vyvede nešťastníka podzemním tunelem až do Pandžábu, kde mazaný doktor pronikne do služeb mahárádžových, jmenován posléze velitelem elitního oddílu sebevražedných eunuchů, postaví si skvostný palác, ale i tady ho vypátrají neodbytní exekutoři berního úřadu a uvrhnou do vězení pro dlužníky, v jehož odpudivé kobce bídně skoná, jsa zákeřně napaden smrtelnou infekcí z krupicové kaše, čočky a rýžového nákypu, když ještě předtím ochoří páchnoucí prašivinou s mokvavými vředy velikosti španělských pomerančů, jichž ho nezbaví ani seškrabávání kouskem zrezivělé plechovky od nakládaných ředkviček.
No dobře, tak ne.
Pokračujeme o kus dál: ke svatbě nakonec došlo, ovšem o několik měsíců později doktor Bergmeister záhadně zmizí. Na scénu vstupuje sympatický policejní vyšetřovatel a začíná jízda, postupně nabírající netušené obrátky ...
Z pana inspektora se vyklubal trochu legrační, ale jinak poměrně milý chlapík kolem čtyřicítky.
„Martin Tolar,“ představil se mi. „Omlouvám se, že k vám vpadám takto bez ohlášení, ale čas pracuje proti nám.“
„Rozumím.“
„Takže přejdu rovnou k věci. Asi se nemusím ptát, zda máte nějakou zprávu nebo podezření v souvislosti s nezvěstným Tadeášem Bergmeistrem.“
„Nemám. Absolutně netuším, proč a kam se vypařil.“
„Ani vás nenapadá, kdo by mohl mít zájem na jeho případné likvidaci?“
„Ne.“
„A co nějaké finanční či jiné problémy?“
„Neřekla bych. A vůbec: proč pátráte tady? Já jsem sice jeho zaměstnavatelka, ale jinak s ním nemám nic společného a vlastně ho až tak dalece neznám. Chcete-li se o něm něco dovědět, zajděte za jeho ženou.“
„Tam jsem pochopitelně byl.“
„A?“
„Nezjistil jsem vůbec nic užitečného. Připadá mi, jako by jí zmizení manžela nijak zvlášť nezkrušilo.“
„To vám nepřipadá, to tak je.“
„Vy ji nemáte příliš ráda, že?“
„Nemám důvod mít ji ráda. Což je ostatně vzájemné.“
„Chápu. Souvisí tato oboustranná antipatie s doktorem Bergmeisterem? Já bych řekl, že ano.“
„Nechápu, co tím hodláte naznačit, ale ať už tím hodláte naznačit cokoli, považuji to za urážlivé.“
Usmál se takovým tím klukovsky bezprostředním způsobem. Moc hezkým způsobem.
Ne, příšerně protivným způsobem.
„Moje práce vyžaduje mimo jiné značnou dávku vnímavosti,“ pokračoval a já ho nenáviděla čím dál víc. „A tahle moje vnímavost mi teď napovídá, že se vás celá ta věc kolem pana ředitele dotýká mnohem osobněji než jeho choti.“
„To vnímáte úplně špatně. A už vám nemám co říct.“
„To je škoda. Podle mého názoru jste nesmírně důvtipná dáma. A tak si lámu hlavu, z jakého důvodu zkoušíte mou trpělivost.“
„A vy mi pro změnu připadáte jako pomatenec, pane inspektore. A co se týče té trpělivosti, tak na tom se tedy shodneme. Taky už mi dochází.“
Teprve teď jsem si všimla, jak nádherně má tvarované rty. To ovšem není podstatné.
„Takže to je vše?“ dotíral.
„Ano. Mám vám to říct čínsky, abyste to konečně pochopil?“
„Zkuste to. Zajímá mě váš přízvuk, připomíná-li dialekt mandžuský nebo spíše šanghajský.“
„Trhněte si nohou.“
Už jsem ho měla plné zuby. A zároveň se mi začínal líbit. Tím pádem jsem ho měla plné zuby. A tím víc se mi líbil.
Teatrálním gestem zaklapl aktovku. Asi mu ji otluču o hlavu a pak vyhodím oknem. A on poletí za ní.
Na odchodu mi vtiskl do ruky navštívenku. Prý ať mu zavolám, kdyby mě cokoli napadlo.
Napadlo mě leccos.
A zdaleka ne všechno souviselo s policejním vyšetřováním.
Toť protentokrát vše. Zajímá-li Vás, jak to bude dál, vyčkejte na další ukázku. Nebo rovnou na celou knihu, jejíž vydání je plánováno na rok 2021.