Literární servis 12/2020
Bezbřehé práce na přípravě nového titulu se konečně zúročily: povídkový sborník Mám se dobře, ale špatně to snáším právě vyplouvá na svou pouť oceánem knižně publikované tvorby. V rámci Literárního servisu předkládám krátké ukázky ze všech pěti příběhů.
Mám
se dobře, ale špatně to snáším
Zrak mi sklouzl k hromádce papírů
odpočívající po boku prázdné vázičky. No ano, to je ta povídka. Od té ženské,
Strnadová se jmenuje. Ne, Čermáková. Prostě nějaký pták v tom je. A napsal
to její syn.
Ach jo. Tak dobře. Mrknu na to.
Jméno autora: Tomáš Stehlík. No, vždyť to říkám: pták.
Název díla: Vražda v lágru.
Hm, to bude kravina. Naivní dětinské plácání
prošpikované kýčovitým patosem.
No nic, dám tomu pět minut. A pak to
zahodím. Paní matince brnknu, ať hoch píše dál. A že má nevšední talent.
Přelousknul jsem dvě stránky. Tři
stránky.
Třináct stránek.
A nezahodil to. Naopak. Příběh mě
vcucnul.
Vaníček zaklapl desky a šlehl pohledem ke Košlerovi.
„Hernajs, dáte se už do toho?! Nebo vás mám prosit na
kolenou?“
Velitel stráže zavelel roztřeseným hlasem:
„Popravčí četo, v řad nastoupit!“
„A to mu ani nezavážem voči?“ pípnul Vendelín.
„Máš ňákej problém, soudruhu?“ zaječel Vaníček.
Nad táborem proplachtil krkavec.
„Vida, supi se už slítaj,“ žertoval Tondl. „No tak, pánové,
nenechte je čekat! To mě neumíte ani zabít?“
Košler se tvářil jako ztělesněná bezradnost. Nakonec přece
jen postoupil krok vpřed a váhavě nařídil:
„K líci zbraň!“
Laufy se poslušně naježily.
„Zamířit!“
Strnulé ticho. Jen slabý vánek čechral koruny javorů.
„Pal!“
Šest výstřelů. Šest kulek zavrtaných do zdi baráku.
Farář Tobiáš Tondl zůstal stát vzpřímený jak topol u cesty.
S obličejem obráceným do oblak.
Popravčí četa si dala k noze zbraň a připitoměle
vejrala do blba.
„Košlere, co má todle znamenat?!“ zavyl Vaníček vztekle.
„Na co čekáš, idiote? Zastřel ho!“
Velitel zbledl a zalapal po dechu.
Nad barákem znovu zakrákal krkavec.
„Vydrž,“ odpověděl mu Tondl. „Svačinka má zpoždění, ale už
to bude.“
Rozklepanou pravačkou uchopil Košler služební pistoli.
Odjistil ji a položil ukazováček na spoušť. Ruka mu nepřestávala vibrovat, tak
ji podepřel levačkou. Ale ani to nebylo k ničemu.
Nakonec nechal obě paže klesnout volně podél těla.
Mládenec má pro psaní obdivuhodný cit. Čtenář je lapen a
nedokáže se odtrhnout.
Zkusím o tom novém Hemingwayovi zjistit víc.
* * *
„Děkuju za povídku vašeho syna. Musim
uznat, že je fakt pozoruhodná.“
Sluchátko se na okamžik odmlčelo. Poté
vyronilo dojatý hlas:
„To mě moc těší! Doufala jsem, že vás
zaujme.“
„Jo. Rozhodně jo.“
„V tom případě mám takovou smělou
prosbu. Můžu?“
„No prosim.“
„Tomáš vás touží poznat. Vosobně.
Abyste mu pověděl, co si myslíte vo jeho psaní. A tak.“
No nazdar! Ale vlastně: proč ne? Výlet
na venkov mi neuškodí.
„Tak jo, rád přijedu.“
„Vopravdu? Moc děkuju! Vážim si toho.“
„A kdy by se vám to hodilo?“
„Co třeba tenhle víkend?“
Ten její synáček je nějak nedočkavý!
Nebo spíš ona?
* * *
V obýváku panovalo domácké útulno.
Voňavá vídeňská káva zdobená doma dělanou
šlehačkou, celý rukáv lahodného štrůdlu s mandlemi a rozinkami, příhodně
vyčkávající sklenka pravého koňaku (dokonce XO). Samá rajská potěšení.
„Je mi strašně líto, že jste se s Tomem
minuli,“ vysvětlovala hospodyně. „Před hodinou si ho vyzved Radek, muj bejvalej
manžel. Zejtra ho zaveze rovnou na fotbal. Měli spolu bejt až příští víkend.
Jenže dneska mi volal, že jede někam do ciziny. A esi by si moh vzít kluka teď.
Co jsem měla dělat? Tomáš je s nim rád. A mě těší, že neztrácí kontakt
s tátou.“
„To je jasný. Nic se neděje. Zajdu do hospody,
ať vás tu nevotravuju. Ráno pocourám po lese, pak vokouknu, jak to mladík válí
na hřišti, a večír se vrhnem na literaturu.“
„Kam byste chodil? Hospoda je zavřená a
tady vám nikdo hlavu neukousne. Můžete mi dělat společnost, esi se teda
nebojíte.“
* * *
Skoro do půlnoci jsme louskali překvapivě
dobré Tomášovy školní slohovky a prohlíželi nepřekvapivě nudná fotoalba.
„A tohleto je Chorvatsko. Před šesti rokama.
Bylo tam božsky.“
Hm. Blbé moře. Blbá pláž. Blbí
Chorvati. A jedenáctiletý kluk v blbých plavkách. A vedle něj maminka.
Taky v blbých plavkách.
No, ale jak dobře v nich vypadá!
Bezděky jsem na ni koukl. Teda ne na
fotku, nýbrž na originál.
Usmála se.
Tahle Helena Stehlíková je celkem
zajímavá paní, o tom není sporu. Něco málo přes čtyřicet. Štíhlá, ale ne moc.
Kaštanové vlasy na mikádo. Účes znamenitě sladěn s tvarem obličeje. Neodolatelné
šedozelené oči, skrývající utajený smutek. A obavu z ran, co mají teprve
přijít.
Jako by ta potvora četla moje myšlenky,
letmo (a zdánlivě mimochodem) mi zavadila o předloktí.
Pavlišovský řízek
květen 1951
„Dopoledne tu byl Palcíř,“ utrousila
hospodyně jakoby mimochodem, pokládaje před manžela talíř zelňačky.
„Co chtěl?“
„Ať
to prej to koukáš podepsat. Jináč bude zle.“
„Ne! A tisíckrát ne!“
„No tak, měj rozum! Mysli na rodinu.“
„Nech toho! Nic jim nepodepíšu! Do
kolchozu nepudu! Nemůžou mě nutit!“
„Přivedeš nás do neštěstí,“ povzdychla
si Vlasta unaveně.
„Tebe už zastrašili, jak vidim. Ale já
se nenechám! Palcíř mi vyhrožuje? No a co?! Já jsem Vojta Najvalt! A Najvaltovic
rodina tu hospodaří vod nepaměti. A co je vlastně zač ten Palcíř? Táta byl
zedník, ale cihlu vzít do ruky neuměl. Zato prochlastal barák. A synáček je podobnej
ksindl. Chytil se tý jejich partaje. Mlít hubou a rozeštvávat lidi.
K ničemu jinýmu neni.“
„Taky by nám mohli sebrat chalupu. A
vysídlit nás. Děje se to všude.“
„Jo. Kolik je to roků, co jsme
vypakovali skopčáky? Teprve šest. A zřejmě jsme se nepoučili. Teď vyháníme
jeden druhýho. Svinskej život.“
„Na mě se nerozčiluj. Já jsem na tvý
straně.“
„Ty že seš na mý straně? To je divná
strana, dyž mě přemlouváš, ať to podepíšu!“
Vojta zahodil lžíci a bouchl pěstí do
stolu.
„Nějak mě přešel hlad.“
Vlasta smutnýma očima sledovala, jak si
její muž obléká čistou košili a beze slova odchází.
Ani nemusela hádat, kam jde. Do krčmy,
kam jinam? Přitom se chlastu celý život vyhýbal. Pivo si dal nanejvýš k nedělnímu
obědu. O posvícení možná ještě jedno navrch, aby se neprášilo do krku, jak
vysvětloval žertem. Ale to bylo všechno! Kořalky se nedotkl vůbec.
A teď? Prchá do hospody skoro denně.
Utápí tam beznaděj.
Je to špatná doba. Lidi se mění. A není
divu.
Za protektorátu bylo taky bídně, ale
jinak. Tehdy tu poroučeli Němci. Cizáci. Vetřelci. Vypudili jsme je a bylo
zkrámováno.
Aspoň to tak vypadalo.
Ale co nám vládne tahle rudá banda,
likvidujeme se navzájem. Z toho není úniku.
červen 2006
Víte, co je pavlišovský řízek? Nebo
spíš „paulišouskej“, jak byste slyšeli od místních. Ale jo, určitě víte:
smažený vepřový řízek, pěkně ve strouhance. A k němu žádné brambory nebo
kaše, nýbrž houskové knedlíky se zelím. Prostě knedlo-vepřo-zélo po našem.
Pavlišov je nenápadná dědina nahoře na
pláních. V červené hlíně tamějšího hřbitova odpočívá nemálo mých předků.
Jako poslední mezi ně ulehl můj táta. A jeho funus, to byl tenkrát pořádný
mazec. Policajti to tam celé obklíčili a každého truchlícího souseda
prošacovali, neschovává-li pod sakem mačetu nebo kanón. Je teda fakt, že měli
dost dobrý důvod k obavám.
Na výročí toho divokého pohřbu jezdívám
do Pavlišova položit kytičku na hrob. Tak jako dnes.
* * *
Sympatický strejda v modrém stejnokroji mi orazítkoval
lupen a s dobrosrdečným úsměvem se optal:
„Tak japak bylo v Náchodě, pantáto?“
Cože? Odkud to ví? Aha, z lístku přece! Mysli, blbče!
„Celkem to ušlo. Stavil jsem se ve Sportu. Na řízek a jedno.
Spíš víckrát jedno.“
„Řízek? Paulišouskej?“
„No bodejť.“
Průvodčí usedl a se zájmem zkoumal mou starou neholenou
tvář.
„V Pavlišově to znám.“
„Já taky. Jsem votamtud.“
„I já.“
„To myslíte vážně? V tom případě jsme vlastně sousedi.
Ale to bych vás měl znát.“
Ajznboňákova tvář lehounce potemněla.
„Možná jo, možná ne. Víte, já už tam dávno nebydlim.“
„Já jakbysmet. Nemám na Pavlišov dvakrát pěkný vzpomínky.“
„To mi povídejte. Myslíte, že já jo?“
No fajn, a víc neřekneš? Asi ne. Tak jsem pokračoval já:
„Po učňáku mi dali umístěnku do Dobrušky. A já šel rád.
Holku jsem si našel. Ze Spáleniště. A tam teď hospodařim.“
„Já celej život hnípu na dráze. Cvakám lidem lístky. Víc
neumim. A co má bejt? Je to jen práce.“
„No však.“
Chlápek si zamyšleně olízl spodní ret.
„Prve jste řikal, že se vám v Pavlišově přihodilo cosi
nepěknýho. Povidejte. Esi vám to teda nevadí.“
„Ale co by? Je to už hromada roků.“
„Aha, vy nejspíš myslíte ten malér v jednapadesátym, že
jo?“
„Jakpak ne. A dyk vy to vlastně taky musíte pamatovat.“
„Jo. Na to nejde zapomenout.“
Příliš blízko slunci
srpen 1968
Ticho
vlahé letní noci narušil slabý šramot.
„Slyšíš
to?“
Desátník
Vajner a vojín Střekovský našpicovali uši. Mladší z nich nakonec přikývl.
„Jo.
Zní to jako stíhačka.“
„Hm.
Tak už je to tady.“
„Ale
proč stíhačka, vole? Čekal bych bombardéry.“
Smluveným
signálem upozornili nadporučíka. V mžiku převzal zprávu celý oddíl.
Soudě
podle intenzity hluku a osamělého světélka na obloze to bude pouze jeden stroj.
Nikoli formace, na niž se chystali.
Tohle
není útok. Tohle je divné.
Velitel
udělil bleskový rozkaz: nestřílet! A rozsvítit přistávací dráhu.
Stihli
to o fous.
Jen
co naskočily reflektory, přihnal se rozeřvaný MiG. Pilot obratně zaroloval a
otevřel kabinu. V příští vteřině zírala dvojice letců do naježených hlavní
jedenácti samopalů.
Nadporučík
Kolín omámeně sledoval, jak sovětští důstojníci seskakují z mašiny a
spínají ruce za hlavou.
„Co
to děláte?“ oslovil je křečovitou ruštinou.
„Vzdáváme
se.“
„Co?
Proč? Jak to?!“
„Můžeme
si zapálit?“ zeptal se ten starší.
„No
prosim. Ale žádný vylomeniny!“
Hoši
sundali kukly a z kapsiček vymámili paklíky se smradlavými papiroskami.
„Asi
bysme se měli představit. Já jsem major Sergej Ivanovič Vorobjov. A tendle
honibrk je kapitán Stěpan Vasiljevič Gogov.“
„Těší
mě. Já jsem nadporučík Bartoloměj Kolín. Tak, a teď byste mi snad mohli konečně
vysvětlit, co má todle noční dobrodružství znamenat.“
„Už
jsem to řek. Vzdáváme se.“
„Mhm.
Jak jste vůbec našli náš útvar? Předpokládám, že dispečeři vás asi nenavedli.“
Vorobjov
se hořce uchechtl.
„Ne.
Museli jsme perfektně nastudovat trasu. Vyžádalo si to několik tejdnů pečlivý
přípravy.“
„A
to jste chtěli přistát potmě? Dráha byla zhasnutá.“
„Zkusili
bysme párkrát vobletět areál, esi vám dojde, že máte jít cvaknout vypínačem. A
dyby nic, zapíchli bysme to někam za město.“
* * *
Marie
Hotárová, hezká jedenadvacetiletá referentka okresního národního výboru,
zvědavě pokukovala k bráně kasáren, kde tábořila horda po zuby ozbrojených
sovětských vojáků.
Raději
zahnula za roh. Dneska bude lepší jít oklikou. Motat se kolem těch divousů, to
by mohlo být o držku.
Pospíchala
podél zdi a znenadání zaslechla tklivý zpěv. Zjistila, že vychází ze
zamřížovaného okénka asi tak dva metry nad úrovní chodníku.
V tomhle
místě se nachází posádková basa, napadlo ji. Zastavila se a poslouchala.
Písnička byla smutná, ba přímo plačtivá, srdceryvně přednesená melodickým
kontratenorem.
Oči čjornyje, oči
strastnyje! Oči žgučije i prekrasnyje! Kak ľjubľju ja vas! Kak bojus ja vas!
Znať uvidel vas ja v nedobryj čas.
A
tak dále, a tak dále.
Neviditelný
minesengr protáhl závěrečný tón do nekonečné fermaty, načež utichl.
V příští vteřině byl odměněn Maruščiným fascinovaným potleskem.
Z okénka
vykoukla zarostlá tvář.
„Spasíba,
děvuška! Líbila se ti písnička?“
Díky
socialistickému školství vláda Maruška slušnou ruštinou, což jí umožnilo
zapříst družný hovor.
„Kde
ses tu vzal, člověče?“
„Spad
jsem z nebe.“
„Dělej
si srandu z někoho jinýho!“
„Nedělám
si srandu! Fakt jsem spad z nebe.“
„Vodkdy
padaj muklové z nebe?“
„Ale
já nejsem žádnej mukl!“
„A
kdo teda jsi? A proč tě šoupli za katr?“
Mladík
poněkud zmateně vysvětlil, že je vojenský letec. S kamarádem opustili
jednotku a přistáli na místním letišti.
„Proto
teď bručíme v base. Čekáme, co s námi Češi provedou.“
„Tak
to jo. A jak se jmenuješ?“
„Gogov.
Stěpan Vasiljevič Gogov.“
„Kde
jsi přišel k takovýmu divnýmu příjmení? Gogov. To jsem nikdy neslyšela.“
„No,
jeden člověk, co se kdysi dávno usadil v naší vesnici, se jmenoval Goga. A
tak se všichni jeho potomci jmenovali Gogov. Jako já.“
„Aha.“
„Prej
to byl Žid.“
„Kdo?
„No
ten Goga.“
„Hm.“
„A
jak se jmenuješ ty?“
„Marie.“
„Marie?
Maryša!“
„Maryša
ne! Fuj! To je škaredý. To už rači Marienka.“
„Tak
jo, krásná Marienko. Mám ti eště zazpívat?“
Krásná Marienko?! Darebák jeden.
Skořicové palačinky
únor 1948
Rutinní
posudky jsou otravné, ale tohle mě deptá snad ještě hůř, hudroval Antonín v
duchu.
Vejral
do mikroskopu s takovým soustředěním, až se o něj pokoušely mrákoty. Zrovna tak
mohl mlátit hlavou do zdi. Výsledek by byl stejný.
Divná
kulka („dárek“ od náchodských vyšetřovatelů) ho trápila už od rána. Nic
podobného v životě neviděl. Chtělo by to radu zkušenějšího kolegy.
Popadl
sluchátko a vytočil notoricky známou klapku. Hlas volaného zahřímal až po osmém
zatútání.
„Tady
Karel Heřman, ale rovnou řikám, že mám děsně moc práce, takže neni-li to nic
nutnýho, jakože neni, tak mě laskavě nevobtěžujte, a já vidim, že to nutný
neni, čili na shledanou. Nebo sbohem, to bude lepčí.“
„Karle,
prosim, nepokládej to!“
„Co
chceš, Tondo? Ale stručně.“
„Moh
bys mi juknout na jednu kulku?“
„Na
tvou kulku? Na levou nebo na pravou?“
„Vole.“
„Dobře.
Mám se stavit? Nebo přídeš?“
„Klidně
přídu.“
„Nechoď!
Já se stavim.“
„Tak
jo. Stav se.“
„Ne.
Radši přiď ty.“
„Už
běžim.“
„Nikam
neběhej! Jdu já.“
Cvak.
Ticho.
Tak
teď mám čas na oběd o třech chodech a třech vínech, napadlo Antonína. Včetně
kávy se zákuskem. Poněvadž Karel nikdy nikam nechvátá. Leda zpátky k sobě.
Tam naopak chvátá vždycky.
Navzdory
zvyklostem se Heřman přihnal jak tornádo a okamžitě spustil:
„Tak
to ukaž. Honem, nezdržuj, nemám na tebe celej den. Aha, to je vono? Puč to sem.
Hm, takže s timdle si nevíš rady? To je přece z koltu.“
A
hnal se ke dveřím.
„To
vim taky, ale z jakýho koltu? Nepodobá se to ničemu, co znám.“
„Ty
znáš velký hovno, mladej.“
„Ale
nech toho. Sám vidíš, že to neni z ledajakýho koltu. Je to atypický.“
„No,
je to z ňákýho americkýho koltu.“
„Jasně,
ale ani mezi vzorama americkejch …“
„To
bude starší kolt.“
„Ani
mezi staršíma …“
„Starší
model, kerýho vyrobili jenom pár kousků. A proto neseženeš vzor k porovnání.“
„Čili
jsme v háji.“
Heřman
si odfrkl.
„Jo.
Ne. Já si to vodnesu.“
*
* *
Antonín
odcházel s těžkou hlavou. A touhle těžkou hlavou málem vrazil do kolegyně
Květy Koledové.
„Dávej
bacha, Toníčku!“
„Promiň.“
„Seš
ňákej roztěkanej, hochu. Neni divu, při tom všem, co se dneska děje.“
Tonda
pouze pokrčil rameny, načež pohlédl do očí, jež ho sledovaly pevně a bez
jakéhokoli projevu rozpaků.
Mezi
balistickým expertem Antonínem Spíchalem a referentkou Květou Koledovou to už
nějakou dobu jiskřilo. První plamínek vyšlehl v průběhu předloňského vánočního
večírku. Přičítalo se to poněkud zvýšené konzumaci alkoholických nápojů, což
nic nemění na skutečnosti, že od té doby po sobě pokukovali při každé
příležitosti. Nenápadně, leč nikoli nevýznamně.
„Pojď,
dáme si něco k pití,“ navrhla Květa.
„Tak
jo. A kde?“
„Třeba
u mě?“
Zaváhal.
Ale jen krátce.
„Fajn.“
Útulné
přítmí skromného obýváku, delikátně bublající jazzová muzika, zlatistý mok
v křišťálových sklenkách. Co víc lze učinit pro navození atmosféry
chytlavé dekadence?
Květa
sklonila hlavu.
„Chutná
ti víno?“
„No,
docela jo. Ale jako pivař to zrovna moc neposoudim.“
„Je
vod mýho strejce z Moravy.“
„Tak
ho pozdravuj. A vyřiď mu, že to umí skvěle.“
Leželi
na gauči, utopeni v tlumeném svitu drobné stolní lampičky. Tíseň se na ně
lepila jako rozehřátý klíh.
„Von
mě vyhodí,“ pípnul Tonda.
„Kdo
tě vyhodí? A vodkud?“
„Starej.
Vyhodí mě z práce.“
„Nemůže
tě vyhodit.“
„A
proč ne?“
„Jsi
dobrej. A hlavně jsi jedinej. Nikoho jinýho nemá.“
Tonda
si povzdychl.
„Díky
za útěchu, ale vim, co mluvim. Tak ňák před měsícem si mě starej pozval. A
vysvětlil mi, jak se mnou pracující lid zatočí, až převezme moc. A tu právě
dneska převzal. Myslíš, že ten vůl bude řešit, esi má dostatečně použitelnej
technickej personál? Kdepak, na to von se vykašle. Pro něj teď bude
nejdůležitější vobsadit klíčový pozice spolehlivejma kádrama. A já skončim
někde v ňákym kriminále. A tam mě utlučou k smrti. To se prej děje
v Rusku. Politickejm těmdle, disidentum. Nebo jak se jim říká.“
Teď
už ho Květa pohladila naplno. Teď už to nemaskovala žádným rádoby náhodným
dotykem.
Tonda
to správně pochopil jako výzvu. Něžně jí prohrábl vlasy a zulíbal tváře i ústa.
Té
noci se Bohunka Spíchalová svého chotě nedočkala.
Stejně
jako několik dalších dní.
Tridentský gambit
květen 1968
Z šéfova výrazu jsem okamžitě poznal, že cosi je ve velikém,
ale opravdu velikém nepořádku.
„Mám blbou zprávu, čoveče.“
„Jakou blbou zprávu?“
„No, ani netušim, jak to říct.“
„Tak to řekni, jak to je. To bude nejlepčí.“
„Tak jo. Jak myslíš. Podivej, věci se maj tak, že jdeš vod
válu.“
„Cože?“
„Hm. Prostě končíš, bejku. Šmytec. Bez fanfár. Je mi líto.“
„Proč?“
„Proč je mi to líto? Poněvadž tě mám rád, blboune.“
„Ne. Na to se neptám. Ptám se, proč končim.“
Emil si povzdychl, pár vteřin pozoroval ptačí námluvy za
okny, načež spustil kovovým hlasem:
„Vzpomínáš si na jaro 1950?“
„Co máš konkrétně na mysli?“
„Co asi? Akci K.“
„Akci K? A proč, jako?“
Šéf zavrtěl hlavou.
„A proč, jako? To se ptáš vážně? Ty asi vůbec nesleduješ, co
se děje.“
„Děje se spousta věcí. Dycky se děla spousta věcí. A dycky
jsme si s nima uměli poradit. A vůbec, proč by měly bejt ňáký potíže
zrovna kvůli Akci K? Tenkrát nám přece vynesla přestup k vojenský
kontrarozvědce. Nebo snad ne?“
Emil odvrátil zrak.
„To bylo tenkrát. Teď je to jiný. Jsme v defenzivě. Teda
trochu.“
„Nerozumim.“
„Tak to řeknu natvrdo: spousta lidí se teď rejpe ve starejch
voperacích. Jakmile vobjevěj ňáký použitelný svinstvo, hned ho na někoho
vytáhnou. Na mě vytáhli Akci K.“
„Mhm. Furt mi nedochází, v čem je problém. Plnili jsme
rozkazy shora.“
„To jo. Ale ten mnich, cos ho oddělal …“
„Já ho neoddělal. Já mu dal ránu z milosti.“
„To je fuk. Oddělali ho tvoji chlapi. No, a někdo to
vyštrachal.“
„Promiň, asi jsem zabedněnej, ale …“
„Nech mě domluvit. Pár lidem se to teď náramně hodí jako
záminka, aby mě mohli skopnout ze židle. Mám jedinou šanci: předhodit jim
vobětního beránka. Je to slabá šance a nejspíš mě nakonec stejně vylejou. Ale
dyž to prodám jako uvědomělý pokání, třeba mě starej přece jen udrží na
pozici.“
„A ten vobětní beránek jsem já, chápu-li to správně.“
„Dyckys chápal správně.“
„Tak ti děkuju. Seš svině.“
„Dyž myslíš. Právě jsem ti chtěl předložit kulantní nabídku.
Ale teď asi nemůžu, protože svině kulantní nabídky nepředkládaj. Nebo snad jo?“
„Co to meleš? Jakou kulantní nabídku? To mě jako hodláš
šoupnout do archivu? Nebo rovnou do kotelny?“
Emil lišácky zamrkal.
„Co bys řek Mnichovu?“
září 1981
Poděkoval jsem barmanovi a šel si sednout k rohovému stolu,
obsazenému strejcem přibližně mého věku.
„Kde se tu bereš?“ zeptal se hned po odbytí zdvořilostních
formalit. „Promiň, ale moc Čechů se v těchhle končinách nepoflakuje.“
Jeho legrační nezdvořilost mě pobavila.
„Já jsem sice českej rodák, ale australskej vobčan,“ což
byla lež. „V padesátym jsem emigroval.“ Další lež.
Trpce se usmál.
„To je fakt zvláštní.“
„Co je zvláštní?“
„Já taky v padesátym emigroval.“
Postupně z něj vypadlo, že je kněz, dokonce misionář.
Tedy vlastně už není, protože s tím seknul.
„Za mlada jsem bejval řeholnim kanovníkem,“ vyprávěl.
„Cože? Kanonýrem?“
„Ale ne! Kanovníkem.“
„A co to je, takovej řeholní kanovník?“
„Řádovej kněz. Mnich, co chodí kázat a pastorovat.“
„Aha. Mnich, řikáš?“
„No jo. Bydlel jsem v jednom takovym klášteře.“
Drobounce mě píchlo v nejzastrčenějším zákoutí mozečku.
Protože v jednom takovym klášteře se
zrodil malér, co mi po letech zničil kariéru.
„Pak tam vtrhli vojáci. Teda ne vojáci, ale Státní
bezpečnost, jak jsem se potom dověděl.“
Teď už mě píchlo mnohem víc. A nikoli v zastrčeném
zákoutí, nýbrž přímo uprostřed makovice.
„Před mejma vočima zamordovali kamaráda. Nejdřív ho příšerně
zbušili. A pak ho ten jejich velitel vodstřelil jako psa.“
Teď už mě nepíchlo. Teď mě to mlelo jak na mlatě.
„Tomu klukovi tim nejspíš zkrátil utrpení. Aspoň to tak vypadalo. Ale kdo ví, že jo? Teda, nejsem já debil? Vykládat takový věci na potkání!“