Literární servis 17/2020

Při vší úctě ke kulturní vyspělosti ostatních evropských národů se domnívám, že minimálně po dobu 15. až 18. století byl hlavním centrem uměleckého světa Apeninský poloostrov. Reprezentanti všech odvětví kumštu putovali křížem krážem, ale jejich zemí zaslíbenou byla Itálie. Zde se setkávali, navzájem ovlivňovali a vytvořili tak unikátní katalyzátor fenomenálního kulturního vývoje.

Přijměte pozvání k druhé části seriálu skromných laických medailonků věnovaných hudebníkům 18. století, kteří z Itálie pocházeli nebo byli jejím prostředím zásadně ovlivněni.

Komponisté jedné skladby

Kdysi za mlada jsem několik let hrával malou kopanou (Hanspaulskou ligu). Nastupoval jsem většinou v obraně nebo v bráně. Za celou dobu jsem vstřelil jediný gól, ale ten stál za to. Skoro z půlky hřiště přímo do šibenice. Výstavní rána, za kterou by se nemuseli stydět ani Messi s Ronaldem. Jinak jsem čutal tak akorát do drnů. Ale v oné jedinečné, zázračné vteřině jsem atakoval fotbalové božství (vzletně řečeno).

V umění je to podobné (byť zrovna analogie se sportem je dost divoká, to uznávám). Existují tvůrci (architekti, malíři, sochaři, spisovatelé, muzikanti), jejichž dílo plave v obrovské tůni průměrnosti a poplatnosti době, z níž se však přece jen dokázalo vymknout alespoň jedním jediným geniálním opusem. Opusem unikátním a zázračným. Opusem, který si připjal křídla Ikarova a vzlétl k výšinám, kde sídlí múzy.

Tato zázračná jedinečnost a neopakovatelnost „mistrovského kusu“ může být nahlížena optikou objektivní (tj. potvrzena obecným míněním relevantních odborníků), ale i optikou subjektivní. Tu lze popsat zhruba takto: diletant (jako třeba já) si zamiluje jeden výtvor určitého autora, jehož ostatní snažení ho ponechává zcela chladným.

A přesně takto jsou zacíleny následující řádky reflektující mé ryze laické dojmy a duchovní prožitky z nádherné hudby na pomezí barokní a klasicistní éry.

Giovanni Alberto Ristori (1692-1753)

Období italské dominance v kulturní oblasti je poznamenáno kontinuálním přílivem tvůrců (i poutníků obecně) ze všech koutů Evropy. Kavalírské cesty dospívajících synů šlechtických vrstev (později i měšťanských) mířily s železnou pravidelností na Apeninský poloostrov. Mladíci ze severu překročili Alpy, spatřili Benátky, udělali „ááách!“ a upadli do náruče nějaké té sličné signoriny (v horším případě signory, z čehož pak mohly vyvstat určité nepříjemnosti). Ti cílevědomější zde vybrousili svůj talent v blyštivý diamant (a na ty ženy si pochopitelně taky našli čas).

Giovanni Ristori je poměrně vzácnou ukázkou přesně opačné navigace. Roku 1715 se totiž spolu s otcem vypravil k drážďanskému dvoru polského krále a saského kurfiřta Augusta II., aby zde dobyl slávu a bohatství. Již během prvních dvou let získal respektované postavení a první úspěchy. Jedním z vrcholů jeho věhlasu se stala triumfální cesta do Ruska roku 1731, kde byla u příležitosti korunovace carevny Anny Ivanovny předvedena Ristoriho opera Calandro. Byla to vůbec první produkce italské opery v Rusku. Netřeba zdůrazňovat, že vyvolala masivní vlnu zájmu o tento hudební fenomén.

Následující rok však znamenal soumrak Ristoriho drážďanské dominance. Domácí „hrací plochu“ totiž ovládl „Il divino Sassone“ - Johann Adolph Hasse (mimochodem žák neapolské školy, konkrétně Porpory a Scarlattiho). Po létech učednictví a prvních úspěchů v Itálii si začal tento výrobce oper podmaňovat svou domovinu a odsunul „přivandrovalého“ Ristoriho na vedlejší kolej. Ten se sice ještě zúčastnil korunovační cesty nového polského krále do Varšavy (za účelem slavnostního provedení opery La Fate), nicméně jeho pozvolný ústup do stínu „Božského Saxona“ byl neodvratný.

Paradoxní je, že právě v této době zkomponoval Ristori své nejlepší věci. Inu, tak už to bývá. Alespoň dle mého názoru mu nejlépe „seděla“ religiózní tématika. Již roku 1732 napsal jedno ze svých vrcholných děl: oratorium La Deposizione della Croce di Nostro Signore.

Ovšem skladba, kterou zde chci představit jako onen příslovečně unikátní dotek múz, musela na svůj zrod počkat až do roku 1744. Mám na mysli pozoruhodnou a dle mého názoru dosti avantgardní vánoční mši (italský název zní Missa per il Santissimo Natale di Nostro Signore).

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, vrcholí advent a Vánoce jsou již za dveřmi. A tak je určitě příhodné zmínit právě tento opus. Už v prvních taktech této dvacetiminutové liturgické kompozice autor jasně deklaruje svůj příklon k progresivnímu nástupu rodícího se hudebního stylu, což ovšem zvládá v podmanivé synergii snoubit s odkazem baroka. Chytlavý, dynamický úvodní motiv mi připadá úžasně nadčasový. Myslím, že by se neztratil ani v současné muzice, dokonce možná nejen ve vážné, nýbrž i v populární. Přitom vůbec není plytký, naopak! Je nabitý energií, ale též silou invence, jež je prezentována především umnou syntézou nadupaného podkladu a procítěné polyfonní linky. Posluchač je ihned a nekompromisně konfrontován s radostnou, jásavou atmosférou Vánoc. Vždyť o tom tyto svátky jsou: o radosti ze zrození, z návratu životadárné síly. Jsou to svátky zázraku, vítězství života nad smrtí. A právě tohle poselství zaznívá z Ristoriho mše způsobem velkolepým, a přitom úžasně sdělným.

Onen úvodní motiv vlastně drží skladbu pohromadě, neboť se v pravé chvíli vždy znovu vynoří. Celek působí konzistentně, neposkytuje ani vteřinu hudební nudy a nenásilně tak vtahuje vnímavého diváka (ano, diváka) do plasticky vykresleného příběhu narození Krista. Neposloucháme vyprávění o Betlémě, my Betlémem procházíme. Navštívíme chlév, pokloníme se jesličkám, cítíme, jak sladce voní seno pod spícím děťátkem.

Podobný hluboce intimní prožitek mi poskytuje snad jedině Rybova mše. Proslulým vánočním kusům uctívaných gigantů v čelem s Bachem (a jeho Vánočním oratoriem) se pochopitelně v úctě kořím. A pravidelně si je o svátcích dopřávám. Když však srovnám Bachovu německou majestátnost a nabubřelost s prostým (a právě proto tak působivým) pohlazením od Ryby či Ristoriho, je to jinde.

No... opět se snažím popsat nepopsatelné. Takže doporučuji udělat si vlastní názor, například z této verze.

Bohuslav Matěj Černohorský (1684-1742)

Tento seriál je věnován především italským autorům, ovšem nikoli výlučně. Vpouštím do něj i hudebníky, kteří byli kulturním prostředím Apeninského poloostrova významněji ovlivněni, případně se zde uplatnili coby cizinci. O Bohuslavu Černohorském platí obojí.

Nymburský rodák získal vzdělání hudební (především od otce) i teologické (v semináři) a v devatenácti letech vstoupil do františkánského řádu. Zakotvil v minoritském konventu u svatého Jakuba na Starém Městě v Praze.

Velice rychle pochopil, že rozvoji jeho skladatelské tvorby nesmírně prospěje studium v Itálii. Český provinciál neměl pro jeho spády pochopení, a tak mladý klerik oslovil přímo generála minoritského řádu, který jej pozval do své vlasti.

Roku 1710 tedy odchází Černohorský do Říma a stává se rovnou hlavním varhaníkem baziliky sv. Františka v Assisi! Později působil jako regenschori v bazilice svatého Antonína v Padově, kde získal doktorský titul, a dále také ve Florencii, Boloni, Neapoli, Římě a Benátkách.

Jeho první italská anabáze trvala deset let, poté se vrátil do Prahy. Rok 1731 jej však zastihne znovu v Padově – na další dekádu. Podlomené zdraví ho donutí v zimě 1741 odejít zpátky do Prahy a následně do Štýrského Hradce, kde krátce nato umírá.

Musím říct, že většina tvorby Bohuslava Matěje Černohorského na mě dělá dojem vcelku všední, nijak zvlášť invenční ukázky kulminujícího baroka. Spousta kudrlinek, spousta prostoru pro vokální i instrumentální virtuozitu, ale nic, co by mě kdovíjak uchvátilo. Platí to i pro skladbu označovanou odborníky jako jeho vrcholné dílo: velikonoční antifonu Regina coeli z roku 1712. Bývá ceněna především pro špičkovou polyfonní sazbu. No ano, to uznávám, práce s polyfonií byla dobovým fenoménem a Černohorský ji v této antifoně dovádí k výšinám... ale celkově mě to přece jenom nebere až tolik, jako například méně známé Litanie Lauretanae z roku 1720. Tady už cítím (možná špatně) náznaky trendů směřujících k raným prvkům klasicismu.

To však stále není nic proti tomu, jak mě chytá za srdce ofertorium Laudetur Jesus Christus z roku 1729. Ano, tohle je onen unikátní kus, jímž se z mého pohledu Černohorský vymanil ze své škatulky a oslovil nebe jasnou řečí. V této ani ne šestiminutové vokální miniatuře pro čtyřhlasý sbor, orchestr a varhany totiž nacházím všechno: graciézní polyfonii, barokní cizelerii i pregnantně deklarované našlápnutí směrem ke klasicismu. A to vše ve vyrovnané, ucelené, konzistentní šabloně. Brilantní ukázka opusu stojícího na rozhraní dvou epoch, té vytříbené (ale již hasnoucí) a té hledající (ovšem s jasnou perspektivou)!

Vychutnávám si ony senzitivní plochy s dramatickým napětím vytvářejícím podmanivou meditativní atmosféru – a to by myslím mělo být hlavním cílem každé hodnotné hudby, zejména té duchovní. Protože veškeré pořádné umění je vždy duchovní, jak mě učil táta (mimochodem hudební skladatel). Kdo by měl zájem ponořit se do této mystické nálady, může zkusit třeba tuto velice pěknou verzi z produkce pražského souboru Victoria Ensemble pod vedením Viktorie Dugranpere.

Tommaso Traetta (1727-1779)

První díl seriálu jsem věnoval Pergolesiho kompozici Stabat Mater. A teď to asi bude vypadat, že mám pro zhudebněné verze této středověké básně zřejmou úchylku. Jelikož z tvorby Tommasa Traetty, dalšího představitele neapolské školy, „vypichuji“ opět – Stabat Mater. Mimochodem, obecně se možná málo ví, že tento text zhudebnil roku 1790 i Jakub Jan Ryba...

Tommaso Traetta, rodák z Apulie, zamířil správným směrem, tedy tam, kde se v časech jeho mládí sešel výkvět raně klasicistní muziky: do Neapole. Jeho učitelem se stal mistr na slovo vzatý – Nicola Porpora. Ovlivnil jej také další z tamních velikánů, Nicoló Jommeli. Traettův věhlas brzy překročil hranice komunity a přinášel mu zakázky z celé Itálie.

Roku 1759 se mladý muzikant odhodlává k významnému kroku: opouští ikonickou Neapol a odchází do Parmy, kde přijímá funkci dvorního skladatele.

Zatímco jižanská Neapol byla v Traettově době zase jednou autonomním státečkem, Parmě se vedlo přesně opačně. Díky své severní poloze ve sféře mocenských zájmů Německa, Rakouska i Francie pravidelně měnila vlastníky, až se roku 1545 stala samostatným vévodstvím pod vládou rodu Farnese. Ten však roku 1731 vymírá po meči (mimochodem pouhé tři roky předtím, než Neapol získá zmíněnou suverenitu). Odumřelé zboží uchvacují španělští Bourboni (díky nároku po přeslici). Přeskočíme války o rakouské dědictví, přeskočíme i mír v Cáchách, a vystačíme si s informací, že v okamžiku Traettova příchodu do Parmy je tamějším vévodou španělský infant Filip, ovládaný francouzskou manželkou – princeznou Alžbětou, rovněž z rodu Bourbonů (ach, ta degenerace...). Zmíněná konstelace předznamenává ducha společenského i kulturního života, jenž je charakterizován fascinací okázalou nádherou vrcholné Paříže, zvolna (a zatím nepostřehnutelně) deklinující směrem k Bastile.

Tento mohutný francouzský závan pochopitelně pronikl i do světa hudby. Značného vlivu dosáhla zejména tvorba módního titána jménem Jean-Philippe Rameau. Traettovým „ambasadorem“ v Parmě se stal ministr financí Léon Guillaume du Tillot, který mu pomohl na vrchol uměleckých úspěchů.

Tommaso Traetta je dnes vnímán především jako komponista dobově oblíbených oper, ovšem mně z celé jeho tvorby „vyskakuje“ pouze výše zmíněná adaptace básně Stabat Mater. Datována je k roku 1748, tedy ještě hluboko do neapolské epochy.

Pergolesiho a Traettovu Stabat Mater dělí dvaadvacet let. Měřeno historickým časem je to pouhé máchnutí křídel kolibříka, ovšem zrovna tehdy se jednalo o velice významné předělové období – soumrak baroka a rozbřesk klasicismu. Oba opusy získávají díky této křižovatce úžasnou a neotřelou podmanivost. V Traettově skladbě nacházím už jasně konstituované schéma raného stylu se zřetelnými reminiscenci stylu zanikajícího. U Pergolesiho je to naopak (což je dáno právě těmi 22 roky odstupu).

V obou verzích oceňuji neuvěřitelnou tvůrčí empatii, neuvěřitelné vcítění do ducha básnického textu. To je prostě úplně jiná dimenze zážitku. Děkuju nebesům, že nejsem zatížen důkladnějším hudebním vzděláním, protože bych se při poslechu patrně neubránil tendenci analyzovat. Čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčen, že jakákoli racionální analýza prováděná na fenoménu tak iracionálním, jako je umění, odvádí člověka od toho podstatného – od poselství, od rituálu, od obřadu, od obohacení.

Pouze meditativně naladěný posluchač se může skutečně a doslova ponořit... Třeba zrovna do Traettovy Stabat Mater. 

Nádhera! Prozření...

Kupříkladu v této znamenité nahrávce.

 

Ucelené informace o hudebních adaptacích Stabat Mater naleznete zde na webu věnovaném právě této básni.

Žádné komentáře

Odpovědět