Literární servis 1/2021

Slunná Itálie byla v 18. století mohutně pulsujícím srdcem kulturní Evropy. Setkávali se zde tvůrci z celého kontinentu, aby společně formovali nové vývojové trendy a hledali cestu k dokonalé kráse - ať už šlo o hudbu, architekturu či výtvarné umění.

Přijměte pozvání k třetí části seriálu skromných laických medailonků věnovaných hudebním skladatelům, kteří z Apeninského poloostrova pocházeli nebo byli jeho prostředím zásadně ovlivněni.

Otcové slavných synů

Stojíme v úžasu a pokoře před dílem vynikajících hudebních osobností... a přitom nám kolikrát uniká, že mohutné výhony jejich geniality vzešly ze semínka, které upadlo (a často nezaslouženě) v obecné zapomnění. Slovo „nezaslouženě“ je v předchozí větě klíčové.

Pokusím se zmínit dvojici dle mého názoru pozoruhodných předků proslulých celebrit, co si náš zájem rozhodně zaslouží. Oba náleží do početné skupiny komponistů, kteří prožili ono magické období soumraku baroka a rozbřesku klasicismu. Díky tomu se v jejich tvorbě snoubí staré s novým a nové se starým v unikátní synergii. Baroko: energický živel kypící do prostoru směrem vzhůru, podobně jako pramen dychtivě vyvěrající ze skalních hlubin. Klasicismus: uhrančivá lavina rozlévající se v širokých, okázalých plochách, tak jako nekonečné horské pláně. Že by nekompatibilita dvou antagonistických fenoménů? Ale kdepak!

Jacopo Puccini (1712-1781)

Když se řekne Puccini, každý si pochopitelně vybaví operního velikána přelomu 19. a 20. století, kterým není nikdo menší než Giacomo Puccini (1858-1924). Manon Lescaut, La Bohéme, Tosca, Turandot, Madama Butterfly... co název, to klenot. Obrovský potenciál nevyrostl z ničeho. Giacomo byl totiž pokračovatelem (a završitelem) rodinné tradice založené jeho prapradědečkem Jacopem Puccinim. Krev není voda. A geny jsou geny.

Giacomo i Jacopo (což jsou vlastně dvě verze jména Jakub) se narodili v provincii Lucca, jejíž centrum (starověké město založené snad ještě Etrusky) je nádhernou perlou kouzelného Toskánska.

Jacopo Puccini se vyučil hudebnímu „řemeslu“ u Giuseppe Carrettiho v Boloni, kde se rovněž spřátelil s Giovanni Battistou Martinim, učitelem mj. Josefa Myslivečka (a krátce i Wolfganga Amadea Mozarta).

Puccini se stává kapelníkem boloňské baziliky San Petronio, ovšem již roku 1739 se vrací do Luccy a zakotvuje v místní katedrále. Nejprve jako varhaník a posléze opět jako kapelník.

Kdo očekává vyprávění o dalším rozletu, o další eskalaci kariéry a průniku do prestižnějších destinací, bude asi zklamán. Maestro zůstal po většinu života věrný Lucce, hrál na varhany, komponoval, dirigoval. Jednoduše řečeno: dělal výborně svou práci. Dočkal se uznání a určité proslulosti. Ovšem nejzářivější vavříny sklízeli jiní.

Dílo Jacopa Pucciniho je prodchnuté podmanivou citovou vroucností tak typickou pro „jižanské“ skladatele. Chytlavá symbióza melancholického půvabu nadčasové polyfonie se svěžími kudrlinkami pozdního baroka a patetickými plochami klasicistní monumentality je prostě neodolatelná. Tato nádherně poslouchatelná muzika ladí mému vkusu zejména tím, s jakou nenucenou přirozeností navozuje meditativní náladu. Vůbec nejraději mám opusy Messa a quattro voci a žalm Dixit Dominus.

Jacopo Puccini dosáhl ve své době jistého věhlasu. To rozhodně. Ale když dneska zastavím na ulici deset náhodně vybraných kolemjdoucích, bude aspoň jeden z nich vědět, že tento pán vůbec existoval?

Jeho prapravnuk Giacomo žil ve zcela odlišném společensko-politickém i duchovním ovzduší. První vatikánský koncil se sice stal pokusem navrátit „křesťanský“ svět k religiózním hodnotám, avšak nezadržitelnou sekularizaci už nemohl přibrzdit. Což se zákonitě promítlo i do kulturní sféry, nabízející (i díky převratnému technickému pokroku) nevídané možnosti. A Giacomo Puccini jich dokázal vskutku famózně využít.

Jacopo a Giacomo. Kterému z nich dala hudba více štěstí? Tomu staršímu, jenž spolehlivě vykonával svou práci, hrál, skládal muziku, mával taktovkou a trpělivě vyučoval žáky? Nebo tomu mladšímu, který okouzlil celý operní svět?

A další otázka: lze vůbec srovnávat „kvalitu“ jejich tvorby? Já osobně se domnívám, že je to nemožné. Lze porovnat míru popularity, to ano. A ta hovoří jasnou řečí. Ale ne vždy musí být v souladu se skutečnými hodnotami.

Jakkoli je Jacopo nadobro ukryt ve stínu titánského potomka, bylo by nespravedlivé svrhnout jeho portfolio do tůně zapomnění.

Leopold Mozart (1719-1787)

Asi nejznámějším příkladem kontrastu mezi zanedbatelností otce a nesmrtelností syna je příběh Leopolda Mozarta („kdo to je?“) a jeho syna Wolfganga Amadea („aha...“).

Ale začněme od Adama, nebo lépe řečeno od děda Johanna Georga Mozarta, knihaře z Augsburgu. Tento relativně movitý měšťan zamýšlel všechno možné, jenom ne směrovat synáčka na hudební dráhu. Kdepak! Toužil ho vidět v kněžském ornátu, pročež mu dopřál vzdělání na jezuitském lyceu. Moc nechybělo a mladý Leopold Mozart se mohl stát řádovým bratrem pátera Antonína Koniáše (mimochodem, i jeho otec byl knihařem...).

O takovou budoucnost však nezbedný jinoch nestál. Sotva osiřel, vrhl se do studia filosofie a práv na univerzitě v Salzburgu. Zpočátku se mu dařilo báječně a rychle získal titul bakaláře (potlesk). Vzápětí byl ovšem z univerzity vyloučen - pro soustavné ignorování tuhé školní disciplíny (pískot... ne, vlastně taky potlesk!).

Inu, tak tady lze spatřit kořeny proslulé Amadeovy neukázněnosti! Svou nespoutanou živelnost zdědil po tatíčkovi. A ještě že tak. Velkého ducha nemá smysl cpát do mrňavé škatulky. Schopnost vymanit se konvencím, zavrhnout konformitu a slepou poslušnost autoritám, a prokousat se životu až na dřeň – to jsou atributy skutečného kumštýře.

Ale pojďme dál k osudu pana Leopolda. Po neslavném vyhazovu ze studnice vědění nastoupil službu komorníka u hraběte Thurn und Taxis, jemuž věnoval svůj první vážně míněný hudební výtvor: cyklus šesti sonát. Jeho další skladby (sbírka kantát Německé pašije a několik latinských „kousků“) mu vynesly židličku čtvrtého houslisty v knížecím orchestru. Roku 1757 byl jmenován dvorním skladatelem a o šest let později zástupcem kapelníka.

Ale vraťme se kousek zpátky, do roku 1756. Leopold Mozart vydává školu houslové hry Versuch einer gründlichen Violinschule, která ho proslaví po celé Evropě. Vše nasvědčuje tomu, že prorazí jako špičkový komponista i hudební pedagog, ale...

Ale toho samého roku 1756 se mu narodí synáček s úctyhodným jménem Joannes Chrysostomus Wolfgangus Theophilus, posléze známý jako Wolfgang Amadeus Mozart.

Před Leopoldem se otevíraly báječné perspektivy oslnivé kariéry. Stačilo jen sáhnout a dotknout se nebe, ovšem nemělo tomu tak být. Jakmile totiž rozeznal (a že to bylo hodně brzy!) synkův unikátní talent, rezignoval na osobní ambice a veškerý svůj potenciál vrhl do služby nadějnému potomkovi. Považoval to za boží poslání. Prohlásil prý, že Amadeus je „zázrak, kterému Bůh dopustil, aby se narodil v Salzburgu“. A tak začal zanedbávat své pracovní povinnosti, aby se mohl plně obětovat výstavbě budoucí hvězdné dráhy malého Mozarta. V první řadě se mu věnoval jako učitel, posléze pak coby tajemník, opisovač not a manažer (či agent), řečeno moderní terminologií.

A zde se dostáváme k tomu, co nás učili ve škole: útlé (no, zpočátku spíš trochu oplácané) děcko šokuje užaslé posluchače virtuózní hrou na spinet (svých vlastních kompozic, jimž se věnuje už od pěti let!). Celá rodina vyráží na tři roky trvající turné (kam se na to hrabou koncertní šňůry současných kapel!) po západní Evropě. Mozartovi postupně navštíví severní Německo, Nizozemí, Paříž, Londýn, Haag, znovu Paříž (tam se prý malý Wolfgang uvelebil na klíně královy konkubíny Madame de Pompadour), a dále ještě jižní Francii a Švýcarsko. Triumfální cesta rozvine před mrňousem červený koberec a naplní kapsy hrdého tatíčka zlatem. Kabinetní ukázka vskutku prozíravé investice!

Kdo čeká na okamžik, až se příběh nějakým způsobem dotkne Apeninského poloostrova, tak zde to máme: otec a syn Mozartové se pochopitelně vydali na „studijní“ pobyt do země zaslíbené hudbě. Wolfgang zde navnímal dominující italský hudební styl (tehdy považovaný za nedostižně dokonalý). Využil k tomu i služeb Padre Martiniho, o němž byla řeč už v souvislosti s Jacopo Puccinim (svět je malý a vše souvisí se vším). Mladý Mozart tu získal mocnou vzpruhu, která nasměrovala jeho tvůrčí snažení k budoucím zářivým metám. Inspiraci přetavil ve zkomponování dvou typicky italských oper: Mithridates, král pontský a Lucio Silla. A také serenády Ascanius v Albě.

Italská cesta však zhoršila jeho vztah s otcem. Rozpory přerůstají v otevřený konflikt; zejména ve chvíli, kdy Wolfgang odchází (proti Leopoldově vůli) do Vídně - ke dvoru císaře Josefa II. Vstřícným krokem k urovnání sporů se stane synova návštěva (po boku manželky Constanze) v Salcburku a zejména opětovaná otcova návštěva ve Vídni - na jaře 1785. Sláva Mozarta juniora právě vrcholí. A dojatý tatík se stává svědkem jeho četných koncertních i operních úspěchů.

Nejvíc mu zalichotí chvála nejuznávanějšího hudebníka té doby Josepha Haydna (mimochodem, Joseph Haydn i Wolfgang Amadeus Mozart byli už v té době členy zednářské lóže, k čemuž motivovali i Mozarta seniora). Je to ale také naposledy, co se otec a syn setkávají.

Smutného konce své velkolepé ratolesti se Leopold naštěstí nedočkal. Když roku 1787 zemřel na rakovinu žaludku, ležela třicetiletému Wolfgangu Amadeovi celá Evropa u nohou. Paradoxem je, že zatímco zapomenutý otec odpočívá řádně a důstojně pohřben, přeslavný Amadeus skončil v neoznačeném „všeobecném jednoduchém hrobě“, který se ani nedochoval.

Leopold Mozart byl skvělý muzikant a hudební pedagog. Řadí se do široké společnosti znamenitých umělců 18. století. Ovšem jeho syn je jiná kategorie: gigant, jedna z největších kulturních celebrit vůbec. Kdo ví, zda by se mu to povedlo bez tátovy bezpříkladně obětavé péče? Nemít takového otce, možná by skončil kupříkladu jako obchodní příručí nebo komorník na knížecím dvoře.

A nebýt relativně krátké, leč velice důležité studijní cesty po Itálii, třeba by se stal význačným rakouským komponistou německého původu, leč k oné fascinující genialitě by možná tak úplně nedozrál.

Kdo ví...

Úspěch je vždy otázkou nadání a tvrdé dřiny. Přesto většinou nestačí ani nadání, ani dřina, ani obojí dohromady. Poněvadž k úspěchu je navíc potřeba správné načasování, podpora ze strany vlivných osobností a pochopitelně přízeň štěstěny. Aneb jak se říká: být ve správný čas na správném místě. V případě Wolfganga Amadea Mozarta tomu všemu zcela nenahraditelným způsobem napomohl jeho tatínek.

Nepopiratelné muzikální vlohy však Mozart senior projevil i ve vlastní tvorbě, zejména v opusech plných krásné a meditativně zadumané muziky. Jako například Missa Brevis in C a Missa in A (v obou nahrávkách zazní části Kyrie, Sanctus, Agnus Dei).

Jeho pád do zapomnění je rozhodně nezasloužený. Ale to už jsou zákony popularity, které se na žádné zásluhy neptají a neohlížejí...

Žádné komentáře

Odpovědět